"Přitom se [soud] nijak nevypořádal se skutečností, že šlo o setkání bývalých vysokých funkcionářů sociálně demokratické strany, z nichž někteří byli poslanci Národního shromáždění, že na těchto schůzkách byly projednávány i otázky možnosti přechodu za hranice bez povolení..."

"Pokud jde o obviněného Berana, zvláštní senát v podstatě zprostil obviněného z obžaloby jen na podkladě jeho tvrzení, že Veverkovi nepodával žádné zprávy špionážního charakteru a že nevěděl o tom, že Veverka má styky s cizinou, aniž si prověřil, zda je toto tvrzení pravdivé či nikoliv."

Toto jsou znepokojující neostalinské formulace v rozsudku z 25. března 1970, který vypracoval Nejvyšší soud ČSSR, v senátě, jehož členem byl i JUDr. Otakar Motejl. Jsou podle mého názoru důkazem, že Motejl naskočil na normalizační vlak. Slušné by bývalo bylo se na takovém rozsudku nepodílet. Hájí-li se dr. Motejl nyní, že s rozhodnutím senátu nesouhlasil, ale byl přehlasován, proč se vůbec propůjčil k práci na revizi rehabilitačních rozsudků? K jakému závěru čekal, že senát v prvním normalizačním roce, v roce 1970, dospěje? Nemyslím si, že je přípustné obyčejné občany odsuzovat kvůli údajné kolaboraci s komunismem: nikdy totiž nevíme, jaká byla individuální situace a jaké přesně byly jejich individuální osudy a motivy. Myslím si však, že případ soudce, který rozhodoval o osudech jiných lidí, soudce, který nyní kandiduje na prezidenta ČR, je přece jen něco trochu odlišného.

Před pár dny jsme shodou okolností v semináři na Glasgow University listovali Literárními listy a Listy, z let 1968 - 1969. Jsme velmi dobře seznámeni s liberálním etosem československé společnosti, který v ní existoval až do několika měsíců po invazi Varšavského paktu v srpnu 1968. Od druhé poloviny šedesátých let a už vůbec ne během období Pražského jara 1968 nebylo členství či zastávání funkcí v předúnorové sociální demokracii považováno za nic přitěžujícího. Ani styky s lidmi žijícími v zahraničí nebyly během Pražského jara automaticky považovány za špionáž!. Vždyť se během roku 1968 často hovořilo o možnosti obnovit sociálně demokratickou stranu. Týdeník Student otiskl na jaře 1968 rozhovory s pracovníky mnichovské Svobodné Evropy...

Jestliže Motejl s kolegy soudci na jaře roku 1970 (kdy už v Československu začal vát mrazivý vítr husákovské normalizace) uvádí ve svém derehabilitačním rozsudku členství osob, nespravedlivě stíhaných v padesátých letech, v sociální demokracii, jako přitěžující okolnost, a spekuluje i o tom, že něčí styky s lidmi žijícími v zahraničí mohly znamenat "špionáž", znamená to, že přijal nový, tvrdý, asijský a neostalinský hodnotový systém, který už v Československu po řadu let nefungoval a znovu tvrdě ovládl českou justici až od začátku normalizačního období. Něco takového není slučitelné se ctí profesionálního právníka. Člověk se na něčem takovém NEMUSEL PODÍLET. Účast na takovém rozsudku byla, obávám se, vědomá kolaborace, k níž by se tehdy slušný člověk nesnížil. (O etických dilematech soudců a právníků v komunistickém systému píše velmi aktuálně Ivan Klíma ve svém dost velkém románu Soudce z milosti. Právě v něm jde o to, zda se člověk jako soudce smí či nesmí snížit k tomu, co od něho požaduje režim.)

Je to složitá věc. Mnozí argumentují pro nutnost právní kontinuity mezi komunistickým a postkomunistickým režimem. Uznávám to, i když důsledkem je dosavadní nesmírně nízká kvalita soudců, kteří mnohdy jen obrátili znaménka a soudí dodnes komunisticky, jenže teď "pravicově". Je to asi nutný, bolestný, průvodní jev postkomunistické skutečnosti. Jenže být takovým člověkem a kandidovat na prezidenta republiky, to je, nezlobte se, něco přece jen dost jiného.

Vnímám všechno tohle velmi citlivě, protože jsem tu dobu posrpnových čistek a ponižujících poinvazních prověrek sám zažil - bylo mi tehdy necelých osmnáct let, naštěstí jsem tedy sám prověrkami procházet nemusel. Avšak citlivě jsme zaznamenávali, kdo si zachoval svou čest a kdo se zaprodal okupačnímu režimu.

Člověk, který by neváhal do zdůvodnění derehabilitačního rozsudku napsat, že členství či držení funkce v předválečné sociálnědemokratické straně je přitěžující okolností, anebo že je přitěžující okolností to, že se na schůzkách "mluvilo o možnosti přechodu hranic bez povolení" (svobodu pohybu jsme považovali za něco normálního, tuším, že až do začátku roku 1970 se smělo cestovat na Západ zcela volně, teprve pak Husák prohlásil, že "hranice není žádné korzo") se tím jasně přičlenil k okupačnímu režimu. Je přijatelné, aby takovýto člověk kandidoval na funkci prezidenta demokratické České republiky?

Chci se ještě vyjádřit k spekulacím o tom, co má znamenat zveřejnění těchto dokumentů v Britských listech - že prý tím napomáháme nějakému "vnitrostranickému boji" v sociální demokracii...:) Nemají snad lidé vůbec žádnou etiku ani soudnost?

Skutečnost je jednoduchá. Stařečci, kteří byli rozhodnutím dr. Motejla a jeho kolegů před dvaatřiceti lety postiženi, dospěli k názoru, že nemohou tolerovat, aby se člověk, který svou vinu nepřiznal a neomluvil se za ni, kandidoval na prezidenta ČR. Proto se rozhodli tyto dokumenty zveřejnit. Hic et nunc.

A mají, myslím, pravdu. To je celé. Případné interní boje v libovolných politických stranách nás nezajímají.