V obskurní ukázku formalizovaného práva, vítězícího nad smyslem právních předpisů, úmyslem tehdy ještě krotce reformního komunistického zákonodárce, ale i zdravého rozumu se vyvinul případ, který hýbe pověstí jednoho z dosud důstojných kandidátů na prezidenta, ombudsmana Otakara Motejla. Tehdy před více než třiceti lety nezvítězila spravedlnost, ale pokřivená logika komunistického práva v hlavě sice nestranického, ale precizně snaživého, formalistického právníka. Nikoliv pokora a úcta před oběťmi bývalého bezpráví, ale zpupná bolševická arogance vševědoucnosti, i když ta smrtelně nemocná chuděra spravedlnost stále ještě zvítězit mohla. Měli ji totiž v rukou tři "spravedliví", které tehdejší Federální shromáždění pověřilo, jako Pilát Pontský, úklidem. Psal se rok 1969 a 1970...

Britským listům se podařilo shromáždit některé exkluzivní dokumenty, svědčící o poměrech ve zvláštním senátu, zřízeném Federálním shromážděním proto, aby napravil nejkřiklavější případy porušení zákonů, ke kterým došlo v souvislosti s vykonstruovanými procesy z padesátých let. Namísto rehabilitace perzekvovaných se tříčlený senát, v tomto případě za předsednictví dr. Otakara Adamce, ve kterém byl členem dr. Miloš Horák a dr. Otakar Motejl, pozdější předseda Nejvyššího soudu, současný ombudsman a Špidlův kandidát na prezidenta, zasadil o zrušení některých zprošťujících rozsudků soudů nižších instancí. Paradoxem historie bylo to, že obětí posmrtné "rehabilitace" zvláštního senátu v roce 1970 se stal mimo jiné František Klaban, otec současného čestného předsedy sociální demokracie Slavomíra Klabana, sociálně demokratický funkcionář, odsouzený spolu s dalšími osmi sociálními demokraty za vykonstruované zločiny vyzvědačství, velezrady a ohrožování zásobování v roce 1954. Otec čestného předsedy strany, jejíž výkonný předseda dnes navrhuje dr. Motejla za prezidenta. Ti lidé, odsouzeni do komunistických žalářů a věznění dlouhá léta, byli už krátce předtím Krajským soudem a posléze Nejvyšším soudem rehabilitováni, a po stížnosti předsedy Nejvyššího soudu "pro porušení zákona" rozhodoval tento zvláštní tribunál, "soud posledního odvolání". Rozhodl tak, jak rozhodl. Historie napíše jeho rozsudky krvavým písmem do dějin a ti tři soudci si budou muset srovnat se svým svědomím, pod co se dobrovolně podepsali.

Otakar Motejl své názory z roku 1970 arogantně obhajoval ještě v roce 1994, tehdy jako předseda Nejvyššího soudu, v dopise, zaslaném jako odpověď synovi postiženého, Slavomíru Klabanovi. V dopise hovoří o "historické spravedlnosti", kterou patrně stavěl nad konkrétní pomoc a rehabilitaci umučených či uvězněných. Otec Slavomíra Klabana se díky neodvolatelnému, konečnému rozsudku tří "spravedlivých" z roku 1970 dočkal spravedlnosti in memoriam až po roce 1989...

Nechceme vás unavovat právním rozborem, jak to učinil před časem Petr Uhl na obranu současného šéfa své manželky v komentáři "Klaban kontra Motejl" 6. listopadu 2002 v Právu, kde Klabana nazval nevraživým nešťastným člověkem. Nechceme vás unavovat ani planým žvaněním Stanislava Grosse v článku podepsaném šifrou Alexandra Mitrofanova (alm), též v Právu. V tomto případě naštěstí neplatí, že "každý odpustí, neboť neví, kdy lze odpustit a která vina přetrvá - třeba věky". A tak namísto právních rozborů či komentářů necháváme hovořit samotné dokumenty, které snad ani Vladimír Špidla, Petr Uhl či ministr Gross nemohli vidět. Protože sebeumněji napsaný komentář by nedokázal hovořit tak přesvědčivě jako tři soudci, tvořící tehdy, před třiceti dvěma lety, "spravedlnost".

(Další případy "přezkumných rozsudků" zvláštního senátu z let 1969 - 70, ve kterém zasedal soudce Motejl, ještě stále prověřujeme.)