Sedmička zaujme téměř vždy a nemalou zásluhu na tom má Jana Bobošíková. Vybírá pestrá témata, připravuje se, má osobitý styl vedení diskuse - k tomu se ještě vrátím. V neděli jí sekundovali dva "protřelí pravičáci": Ivan Langer z ODS a její bývalý místopředseda Ivan Pilip, nyní US-DEU. Kdo si vzpomene na jejich učednická léta devadesátá, musí uznat, že léta jsou na nich znát. Už to nejsou "tatínkovi" snaživí mazánci, všeho znalí a všeho schopní. Už prostě párkrát narazili a proto si dávají větší pozor. Myslím však, že je to přeci jen malounko více znát na Pilipovi než na Langerovi.

Zbytky jeho mladického entuziasmu se projevily jednak při prezentaci vize "sexy" člena ODS, hlavně však při návrhu na zahájení retrográdního procesu v české pravici u příležitosti pátého výročí sarajevského atentátu. Požadoval na US-DEU "signální krok" nové spolupráce, spočívající ve sjednocení při volbě Klause presidentem. To, že by se ODS mohla připojit k volbě Pitharta nebo Motejla, ho v rámci obrodného procesu pravice vůbec nenapadlo.

Otázka volby prezidenta se ostatně probírala již na začátku, tam byla laděna proti kandidatuře současného ombudsmana, možná proto, že má být kandidátem US-DEU. Pilip jednoznačně odmítl Bureše, Motejla obhajoval, jak uměl. Že by se mu to podařilo, se nedá říci, že by to mělo nějaký význam, také nevím. Mám-li být upřímný, tak na celém tyjátru mě fascinuje nejvíce až neuvěřitelně infantilní počínání vedení ČSSD, které má daleko větší hrůzu z inteligenčně dominujícího Zemana na hradě než ze Šloufa v podhradí. Vykládá to ovšem opačně.

Pokud však jde o samotnou Sedmičku, tak tentokrát Bobošíková více než zklamala. Ne snad tím, že "Sarajevo" považuje za tak mimořádnou historickou událost, že ji zařadí mezi témata hodná diskuse. Ne snad proto, že když se jednalo o "kandidáta" US-DEU položila otázku "Jaké, že to má Motejl odborné kvality na prezidenta?" Odhlédnu-li od samotné nesmyslnosti takového dotazu, tak v rámci vyváženosti jsem se nedočkal stejné otázky směrem k Langerovi. U Klause zřejmě kvalifikaci předpokládala, a proto jí zajímaly pouze "jeho reálné šance".

Co mne však totálně znechutilo, bylo její sdělení, že Petr Pithart ve škole nazval spolužačku vlastizrádkyní, kvůli protirežimním aktivitám jejího otce. Otázka hodná TELE TELE, tam bych se možná zasmál, tady mi to krutě připomnělo Milana Kunderu a jeho Žert. Nevím, zda tehdy bylo Pithartovi šest nebo dvanáct, v každém případě jsem ale přesvědčen, že ani ve dvaceti nemůže mít běžný člověk jasno ve všem. Přesto si musí poslanci pospíšit. Pokud se totiž prezident rychle nezvolí, můžeme se dočkat i příhod z nočníčků v mateřské škole nebo dokonce příběhů z pískoviště, kde Péťa brutálně tahal bezbranné holčičky za copy a lstivě jim kradl kyblíčky a lopatičky.

V Partii si povídali Václav Exner (KSČM) a Petr Mareš (US_DEU). Jestliže Ivani si na Nově trochu vjeli do vlasů, když vzpomínali svých "sarajevských zásluh", tak zde to bylo vcelku poklidné a zřetelně se dalo poznat z kterých pozic, kdo hovoří. Ne vždy se ale dalo poznat, kde je meritum projevu. Třeba, když se probírala justice, tak nejlapidárněji její bídu vyjádřil moderátor Podzimek: "Kdo chce -- hledá způsob, kdo nechce -- hledá důvod."

Stejně tak "české zemědělce před branami EU" nejlépe charakterizoval František Tesař. Ostatně, proč by ne, jako představitel OSPZU se asi nejlépe dokáže vcítit do situace, kdy rolníci budou mít sice více než dosud, ale v náhle otevřeném konkurenčním prostředí zlomek toho, co jejich konkurenti.

Průzkum, v němž se zjistilo, že jen 6 % Čechů se považuje za chudé, taky nebyl vyčerpávajícím způsobem ohodnocen. Exner prohlásil, že dlouhodobě je to jinak, Mareš zjištění označil za pozitivní. Shodli se pouze na tom, že očekávání Čechů bylo na počátku devadesátých let vyšší než v jiných státech na východ o EU.

V úplném závěru Petr Mareš přiznal, že bude kandidovat na předsedu US-DEU.