Ať je to tedy s milým Sárközi (který je i začínajícím spisovatelem http://www.volny.cz/sarkozi/ ) jak chce, měli bychom situaci ve školství sledovat a podobné akce, zajišťující větší váhu učitelova slova, podporovat.

Za komunistů drželi učitelé "hubu a krok". O významu vzdělání slýchali od strany a vlády denně. Žel, na platech se to nikdy moc neprojevilo. Ani na postoji nadřízených. Kdo z učitelů kváknul, ten bez pardónu letěl. Které z učitelek z náročné práce ve třídách s 30 dětmi "přeskočilo" (bylo jich dost), ani ta žádnou odměnu ani diplom nedostala. Nakonec, co by si s tím v takovém stavu počala.

Přišel něžný převrat a nastojte: dalších deset let prázdných slibů, dalších deset let s přeplněnými třídami a bez peněz na potřebné vybavení škol a zvýšení platu. Dalších deset let, kdy učitel je finančně i společensky nula a kdejaký politický hochštapler na něj může dělat ramena. Ani toho papírování učitelům moc neubylo.

Myslíte si, že mezi tím dospěli učitelé na hrdé a zkušené revolucionáře a že si již v rámci dnešní "svobody" nenechají foukat do polévky? Omyl! Kdo se nezbláznil, ten již dávno utekl. To, co zbylo, jsou vetšinou uštvané ženské s osobnostními poruchami, které se na takovou práci vůbec nehodí. Jedny jsou příliš afektované, jiné paranoidní, většinou ale obojí, často (při nejlepší vůli) již z domova narušeným dětským dušičkám víc ublíží než pomohou. Nekonečnou láskou a tolerancí, kterou děti potřebují více než cokoliv jiného, často neoplývají. Nezlobme se na ně, školstvi jsou dnes galeje a leckterý duševně zdravý chlap, pokud nemá aspoň výcvik u jednotek speciálního nasazení, by neobstál ani tolik jako ony.

Výukové strategie jsou zpravidla optimální při nejvýše 14 dětech ve třídě, takže veškeré miliony odtékající z hubené školní kasy na různé výzkumy dobře krmených kancelářských krys, když není na platy učitelům (dostatečné platy dostatečnému počtu učitelů), jsou zdroji vyhozenými oknem.

Stav školství nezachrání ani zdarma investovaná invence těch několika absolventíků, kteří do školské praxe skutečně nastoupí a ještě neztratili ideály. S příchodem starostí o vlastní existenci nebo dokoce o rodinu entuziasmus rychle vyprchává. Navíc, jejich hlas má v učitelském sboru většinou pramalou sílu a často jsou oni a jejich dobré nápady obětí zákulisních intrik konzervativního a skeptického osazenstva.

Jestliže učitelé neudělali revoluci dodnes, dnes ji již neprovedou tuplem. Hlavně proto, že již ve stavu mnoho skutečných a hrdých učitelů ani nezůstalo, a to, co zůstalo, je v mnoha případech, s ohledem na náročné poslání a úkoly, s prominutím, odpad.

Mlčeli příliš dluho k věcem veřejným, naši učitelíčkové, takže národ jim stejně nebude příliš věřit, ani kdyby se nyní na hlavu postavili. Učitelé již pro národ nejsou předvojem, ale chvostem, se kterým každý zamete. A ani ten národ již není, co býval. Už jej nikdo jen tak na náměstí nedostane. Každý sedí za pecí, i kdyby tam měl umřít hladem. Jak chtít revoluce po učitelích, když i dělník má tak krátkou paměť, a rukávy si na ty všiváky, co ho na každém kroku okrádají, nevyhrnul už celých dvanáct let a někteří ani od "únoroveho vitězstvi".

A nejhorší sortou jsou podnikatelé z vlčí smečky našich předních straníků. Ti, kteří jsou díky dobrým kontaktům a tučným úplatkům "u koryta". Bobánkové, které jsme zhýčkali tím, že jsme je nechali zkorumpovat celou republiku. Ti se s vámi nepřijdou hádat na náměstí a nedají vám ani korunu na občanskou aktivitu. Ale pokud je naštvete, nebudou váhat dát peníze nájemným vrahům.

Ale co bychom nechtěli? Jestliže policejní šéf oddělení z Hradce Králové dostal dnes za více než čtyři miliony ukradené z krvavě "vydřených" peněz za pokutové bloky jen podmínku, co byste chtěli po našich tvrdě pracujících podnikatelích? Vždyť v tomhle systému se již bez úplatku a krádeží snad ani podnikat nedá.

Zkuste jim říci do očí, že jsou zloději. K smrti se urazí tito naši noví nadlidé!

Dnešní dělnická mládež si raději porozbíjí hlavy po hospodách, než by ušla dva kroky na nejbližší náměstí. Jednou možná přijdeme na to, že Leninova mordparta byla ve srovnání s naší formující se hospodskou ultrapravicí dobročinným spolkem. Až ti jednou své pivní mozoly dovalí na náměstí, bude definitivně po demokracii.

Ale vraťme se ke škole. Až definitivně krachnou všechny snahy učinit školské úřady a platy spravedlivými, a možná i snaha založit opravdu nezávislé odbory, budeme moci pro naše učitele něco udělat? Jistěže: Každý občan, který má dítě na základní nebo střední škole by měl dát učitelskému sboru přislušné školy jedno procento svých příjmů.

Navrhněme to my, rodičové, na nejbližších třídních schůzkach (kdo nemá peníze, může nosit husy nebo dříví na otop, jak tomu bylo kdysi). Pokud učitelé nebudou dostatečně finančně zabezpečeni, budou naše děti učit i nemocní nebo neschopní lide. Netvrdím, že jen učitelé-boháči učiní duši našich dětí zdravou a bohatou, ale chudá uštvaná učitelka, nebo učitel, který si místo sebevzdělávání a přípravy přivydělává roznášením letáků, také ne. Chudoba cti netratí, ale jakoby se stalo...