Odmítání přijímat vojenská rizika vedlo k stížnostem od britských a amerických generálů na Balkáně, že se američtí vojáci v první řadě zajímají jen o vlastní obranu, nikoliv o skutečné mírové akce.

V Afghánistánu byl Talibán svržen v důsledku součinnosti bombardování a šíření amerických úplatků, ale zůstala vysoce nestabilní země. Letos se tam pěstuje desetkrát více máku než dříve, což znamená, že si váleční magnáti budou moci koupit daleko více zbraní a bude více nestability.

Evropané naproti tomu argumentují, že je třeba se víc angažovat na samotném území a více se také angažovat v následném udržování míru.

Pak se hovoří při politických seminářích o tom, že Američané s pokročilou technologií udělají tvrdou práci a Evropané pak po nich uklízejí.

Zkušenost z Kosova přiměla Pentagon, aby se v budoucnosti vyhýbal kolektivnímu rozhodování NATO, které občas pronikalo k nepříteli. Takže Bushova vláda argumentuje, že cíl války rozhoduje, jaká bude koalice, nikoliv obráceně.

V očích Washingtonu stojí stále ještě za to NATO zachovat, pro svou širší politickou roli a proto, že jeho členské země jsou zvyklé společně působit při vojenských akcích. NATO je nyní považováno nikoliv za ústřední rozhodovací strukturu, ale za "stavebnici", skupinu vojenských jednotek, které se mohou přičleňovat k Američany vedeným operacím.

Washington rozhodne, co chce učinit, a pak si vybere, jakou pro to chce pomoc. To také vysvětluje, proč chce Donald Rumsfeld, aby NATO vytvořilo armádu rychlého nasazení.

Evropané se obávají, že nemají na americké rozhodování žádný vliv. Praxe je složitější, viz nedávné vyjednávání v Radě bezpečnosti OSN. Bushova vláda chce spojence, ale jen na základě podmínek, které si určí sama.

Evropa nedokáže Americe konkurovat vojensky a pokud Evropané nezačnou vydávat více peněz na zbrojení, Washington je nebude poslouchat. Důležité nejsou struktury, ale vojenská moc. Jak říkal Stalin, kolik divizí má papež?