Nespokojenost obou zmíněných kritiků se ovšem vztahuje zejména k neúnosné délce soudního řízení, která v mnoha případech překračuje normy, tolerované v zemích Evropské unie. Jeví se jim to jako základní nedostatek a považují za nutné vypořádat se především s tímto vnějškovým kazem. Na rozdíl od nich si myslím, že tato nesporná vada fungování justice je jen výslednicí celé řady problémů a nelze ji proto vyřešit organizačně-technickými a legislativními úpravami a není dokonce ani nejdůležitějším ukazatelem kvality justice.

Ve věci závad trestních procesů navíc tvrdím, že soudy jsou napadány někdy i nevinně. Jsou totiž posledním článkem řetězce trestního řízení a na špatných základech, připravených policií a státními zástupci, nemohou někdy ani při nejlepší vůli stavět rychle a kvalitně.

Z hlediska poškozování lidských práv těch, kteří se jakýmkoli způsobem dostali mezi mlýnská kola trestního řízení, vidím dokonce daleko větší závady, než je neúnosná délka řízení. Mám na mysli například nadužívání institutu vyšetřovací vazby, při němž dochází k zbytečnému trápení lidí jejím prodlužováním nad dobu nezbytně nutnou, nebo dokonce k uvalení vazby na osoby zcela nevinné. Jsou známy případy, kdy se lidé dostali do vazby pouhým omylem. Samozřejmě ještě horší jsou nespravedlivé rozsudky nad nevinnými, a i k těm dochází.

Usilování "věčného disidenta" Johna Boka o obnovu činnosti Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných není vůbec od věci. Ztráta osobní svobody je po ztrátě života nebo těžkém onemocnění tím nejhorším, co může člověka postihnout. Skutečnost, že se u nás dostávají do vazby nebo výkonu trestu lidé nevinní, nebo jsou zbaveni svobody na dobu delší, než je nezbytně nutné, je neodpustitelná. Rozsudek v trestní věci má i zprostředkované účinky na život odsouzeného - ztrátu společenského postavení, někdy rozpad rodiny a jiné. Ničí-li životy nespravedlivě odsouzených, společnost by nad tím neměla mávnout rukou. Troufnu si kacířsky tvrdit, že takové vady trestního řízení jsou větší ostudou pro civilizovanou společnost, než občasný únik před spravedlností stejného počtu pachatelů malých trestných činů.

Účastník trestního řízení bývá někdy poškozen i proto, že jeho právo na ochranu vlastních zájmů je zúženo zákonem uloženou povinností použít služeb advokáta. Zákonodárce měl k takovému opatření dobré důvody, ale to nezmenšuje tíhu jeho občasných nepříjemných následků. Obviněný může být například poškozen tím, že jeho obhájce nevyužije naplno všech argumentů obhajoby jen proto, aby nepopudil proti sobě soudce. Je to do určité míry pochopitelné. Zákon vymezuje velký prostor pro subjektivní postoje soudců při posuzování viny a vyměření výše trestu. Žádný advokát nestojí o to, aby se dostal do takového postavení, že soudce třeba podvědomě bude na jeho klienta pohlížet nevlídně již proto, že přišel s popuzujícím obhájcem. Někdy ovšem právě proto, že bere ohledy na své vztahy se soudcem, advokát málo agresivní obhajobou nakonec poškodí klienta. Například ve spisu odsouzeného, jehož rozsudek byl zrušen Ústavním soudem ČR jako protiústavní, se nachází úřední zápis, který jednoznačně dokazuje, že se pracovníci dvou spolupracujících státních úřadů předem dohodli na postupu jeho kriminalizace a navodili pak situaci, která vedla k jeho obvinění. Postižený vystřídal během dlouhého soudního řízení tři významné obhájce. Ani jeden z nich na tento list ve spisu při obhajobě nepoukázal, ač to byl argument velké síly, dokazující správnost pozdějšího rozhodnutí Ústavního soudu ČR. Stává se dále, že obhájce, jenž byl souzenému občanovi vnucen zákonem, podá pozdě podání, nebo je zpracuje takovým způsobem, že je soud kvůli formálním závadám neprojedná, popřípadě je kvůli obsahovým vadám posoudí mylně. Většinou jde o řízení, proti jejichž výsledkům již nejsou opravné prostředky možné. Sám poškozený v tomto případě nic nezavinil, následky takového neúspěchu však nese pouze on a někdy se je již nepodaří jiným způsobem napravit. Někdy soudy porušují zásadu rovnosti stran. Pak se stane, že státní zástupce beztrestně vyrušuje zábavou s jednou ze stran, zatímco jiný účastník je pokutován za to, že mu zazvonil mobilní telefon. Nebo po vynesení rozsudku jsou strany vyzvány k opuštění soudní síně a zatímco žalovaný a jeho přátelé ukázněně odcházejí, státní zástupce se pohodlně usadí a se soudci zapřede pohodovou rozpravu jako na Starém Bělidle.

Někdy však překáží využití zákonných práv přímo těžkopádnost administrativního procesu uvnitř justičního systému. Dochází k tomu zejména tehdy, vyvolá-li občan více souběžných řízení. Může se pak stát, že některý orgán se v potřebnou dobu nedostane ke spisu a věc včas neprojedná. Hrozí to například v případě stížnosti ministra pro porušení zákona nebo dovolání nejvyššího státního zástupce. Ti mají pro podání svých návrhů zákonem stanovenou lhůtu. Pokud ji propasou, občan-žadatel má prostě smůlu, jeho zákonné právo využít opravného prostředku se neméně zákonně zadupe do země. Někdy tak jednou pro vždy zanikne i jeho naděje na dosažení spravedlnosti. Zatímco lhůty pro podání návrhů jsou stanoveny zákonem, je ponecháno zcela na (z)vůli státních zastupitelství, která provádějí přezkumné řízení, zda je stihnou včas. Pokud je momentálně spis nedostupný, protože se jím zabývá někdo jiný, věc prostě nevyřídí a kromě postiženého občana to nikomu nevadí. Zdá se dokonce, že ani ministerstvo spravedlnosti, ani státní zastupitelství vyšších stupňů toto nevnímají jako problém a vůbec se nezamýšlejí nad tím, že by bylo třeba tuto praxi nějak změnit. Nedostupnost spisu by skutečně mohla být považována za objektivní překážku, ale nelze ji takto přijmout paušálně: někdy ji orgány vyvolají uměle tím, že zcela bezdůvodně zdrží předání spisu až o několik měsíců. Dále lze namítnout, že u jiných justičních záležitostí se běžně používá bianko podání jako nástroj k zachycení lhůty, a není patrně důvod, proč by podobným způsobem nemohl ministr postupovat zde. Systémovým řešením do budoucna by patrně bylo uchovávání spisů také v elektronické podobě, která usnadňuje zpřístupnění dat více zájemcům současně.

V jedné z takových záležitostí jsem nedávno vedl korespondenční diskusi s ministerstvem spravedlnosti. Musím k jeho cti přiznat, že bez ohledu na to, kdo právě zastává funkci ministra, tento úřad se chová zdvořile a připouští diskusi se stěžovateli. Je to chvályhodné a přitom to v této zemi ne zcela obvyklé. To nemění nic na tom, že postoje ministerských úředníků občas silně připomínají necitelnost k lidským právům odsouzených. Můj spor se týká podnětu ke stížnosti ministra pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného.Po jeho podání šlo z počátku vše hladce. Ministerstvo potvrdilo příjem podání a jeho postoupení státnímu zastupitelství. To mě pak informovalo o přijetí. Dále se ale nic nedělo. Když jsem se dlouho nedočkal zprávy o postupu řízení, poslal jsem dotaz. Odpověď jsem pochopil špatně a nebyl jsem s ní spokojen. Nechť laskavý čtenář posoudí z citátu míru mé tuposti: "...sděluji Vám, že na základě Vašeho podnětu ke stížnosti pro porušení zákona v trestní věci odsouzeného ... nelze postupovat podle §266a odst. 1 tr.řádu z důvodu uplynutí lhůty uvedené v tomto ustanovení. Proti rozhodnutím, jejichž zrušení se lze domáhat cestou dovolání, může... podat ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve lhůtě dvou měsíců od doručení pravomocného rozhodnutí státnímu zástupci. Pravomocné rozhodnutí ... bylo státnímu zástupci doručeno dne 15.3.2002, takže dvouměsíční lhůta ... uplynula dne 15.5.2002. O podaném dovolání v této trestní věci bylo ministerstvo spravedlnosti informováno Vrchním státním zastupitelstvím v .... dne 15.7.2002, tedy po uplynutí dvou měsíců..." Dosud nechápu, proč pisatel do věci zapletl zprávu VSZ o podání dovolání, protože to s osudem mého podnětu nijak nesouvisí. Nemohu také přijmout pozdější sdělení ministra spravedlnosti, že ho VSZ sice pozdě, ale přece jen informovalo, že nebylo třeba, aby podal stížnost pro porušení zákona, protože odsouzený podal jak dovolání, tak ústavní stížnost. Jsou-li naše soudy nezávislé, pak VSZ nemohlo předvídat, že odsouzený s některým ze svých podání uspěje. Výše citovanému dopisu jsem rozuměl tak, že má stížnost nemohla být projednána, protože jsem podnět podal pozdě. Samozřejmě jsem se bránil a dostal jsem ještě tři téměř shodně formulované dopisy, než jsem pochopil konečně to, čemu jsem se původně jako obludnosti zdráhal uvěřit: že jsem sice podal podnět včas, ale příslušné státní zastupitelství pro dočasnou nedostupnost spisu se k němu vyjádřilo dva měsíce po lhůtě a znemožnilo tak ministrovi případně stížnost podat.

Nesprávné pochopení dopisu ovšem zavinil jeho pisatel nepřesnou formulací. Ta měla správně znít takto:"Pan ministr nemohl Vašemu podnětu vyhovět ani jej zamítnout, protože z důvodu nedostupnosti spisu nebylo možno provést přezkumné řízení ve lhůtě, která je ministrovi zákonem stanovena pro podání stížnosti pro porušení zákona. Skutečnost, že tím byl občan-odsouzený zbaven možnosti využít dobrodiní zákonem připuštěného opravného prostředku, nás nedojímá, vůči občanům necítíme odpovědnost. Nemůžeme zaručit, že nenaložíme stejně s každým případným dalším podáním tohoto druhu. Za to, že jste se psaním podání zbytečně namáhal, se neomlouváme. Orgány státní správy nemají povinnost vyřídit včas podání občanů a nemají pro to stanoveny lhůty. Jsou na občanech nezávislé a nad ně povznesené."

Podotýkám, že odsouzený, v jehož prospěch jsem podal stížnost, byl naštěstí později v plném rozsahu zproštěn viny rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, takže nestihnutím lhůty pro podání stížnosti pro porušení zákona nebyl poškozen. Jinak však toto vyprávění o tom, jak se úřady v odvětví justice snaží (ne)vycházet vstříc občanům, nasvědčuje, že zlepšení stavu justice si vyžaduje nejen legislativní změny, modernizaci vybavení a doplnění stavů, ale určitě také nelítostnou výměnu lidí, nadaných necitelností k lidským osudům a zvyklých na to, že přes úřednickou bohorovnost ani vlak nejede. Sotva umlkl zájem o nepořádky na ministerstvu zahraničí za panování Jana Kavana, pro změnu se v těchto dnech v tisku hojně přetřásají odhalené podivnosti v jednání úředníků ministerstva pro místní rozvoj. Napadá mě otázka, co je horší, zda nevýhodně uzavřená smlouva na pronájem nemovitosti nebo zmaření úsilí o odvrácení zlého osudu od nespravedlivě odsouzeného...