Vážená paní, vážený pane,

v systému parlamentní zastupitelské demokracie budu po dobu výkonu mandátu poslance Sněmovny Parlamentu ČR zastupovat i Vás. Toto právo, které je současně i povinností, mi dává Ústava České republiky.

Pro Vaši informaci uvádím, jsem zastáncem účasti našich vojáků v mezinárodních misích, které jsou buď v souladu s příslušnými rezolucemi OSN, nebo v nich plníme povinnosti spojence ve Washingtonské smlouvě, nebo jsou naše jednotky součástí protiteroristické aliance. Pokud se způsobem, jakým Vás zastupuji, nesouhlasíte, v příštích volbách máte plné právo mě nevolit.

S pozdravem

Jan V i d í m

předseda Výboru pro obranu a bezpečnost

Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR

Jako signatář zmíněné petice si cením toho, že poslanec Vidím zachoval formální zdvořilost a anglickou frázi piss off opsal v češtině méně otevřeně a košatěji. Tím se však veškeré důvody ke spokojenosti s postojem poslance Vidíma zcela vyčerpávají. Vždyť namísto věcné diskuse o podnětu nám zastupitel Vidím pouze křečovitě vzkazuje, že rozhodovat za nás je prý jeho právo!

Za situace, kdy se veřejný život stává tak mnohovrstevný, že žádná politická strana není schopna ve své předvolební kampani představit všechny své budoucí postoje, je rigidní setrvávání na striktně zastupitelském rozhodování přežitkem. Poslanci se tak často dostávají do situací, kdy rozhodují jménem voličů o otázkách, které prostě nebyly tématem při předvolebním rozhodování a proto je jejich zastupitelská legitimita přinejmenším sporná.

Poslanec, kterého jsem volil např. na základě slibu, že bude prosazovat konkrétní daňovou reformu, je mým zástupcem v parlamentu pro tuto a jiné otázky, postoj k nimž mi dopředu deklaroval. Jak však může tento poslanec tvrdit, že je mým zástupcem např. v kontroverzní otázce zahájení vojenského útoku na Irák, když o tom před volbami prostě nepadlo ani slovo ?

Představa poslance Vidíma, že po zvolení zastupuje všechny zájmy všech občanů země, tak z České republiky dělá po Iráku druhou zemi na světě, kde je podpora občanů svým vůdcům stoprocentní. Doufám, že se pan Vidím plete. Nemůže přece platit, že okamžikem zvolení jsou poslanec a jeho voliči jedno tělo a jeden mozek, s naprostou názorovou - a hlavně zájmovou - shodou.

Dopis pana Vidíma s dětskou upřímností demonstruje postoj, který je bohužel příznačný pro nezanedbatelnou část našich poslanců a senátorů: "Zvolili jste mě, tak mi teď dejte pokoj. Já vládnu, vy poslouchejte. Jestli se vám něco nelíbí, přijďte za čtyři roky."

Politici, kteří smýšlejí podobně jako Jan Vidím, používají slovo demokracie pouze jako momentálně nejvhodnější kamufláž pro prosazování vlastních zájmů. Názory občanů je nezajímají, slouží jim jen v době voleb pro zapůjčení klíče od parlamentních dveří.

A nejde jen o poslance strany, která se z nepochopitelných důvodů jmenuje občanská a demokratická, ačkoli se demokratického vyjádření názoru občanů v referendu bojí jako čert kříže.

Jakou úctu k demokracii a názorům občanů má např. sociálnědemokratický ministr obrany Tvrdík, který na vlastní pěst, bez konzultací s občany či poslanci, nabízel před několika týdny prezidentu Bushovi Českou republiku jako základnu pro rakety americké armády ? A co sám premiér Špidla, který při summitu NATO slíbil G. Bushovi, že se Česká republika připojí k případnému útoku na Irák ? Vždyť o účasti našich vojsk může v tuto chvíli rozhodnout pouze parlament, nehledě na lehkomyslnost, s jakou se premiér rozhodl, že do války se prostě půjde, pokud se rozhodnou USA. Není snad potřeba před rozpoutáním války zvažovat více faktorů, než jen rozhodnutí nevěrohodné Bushovy administrativy ?

S podobným chováním "zastupitelů" se nutně vnucuje otázka: zastupují nás, nebo nám vládnou ?

Metody přímého rozhodování jsou vítaným doplňkem zastupitelské demokracie, o čemž se můžeme přesvědčit např. v politické praxi USA, kde se na úrovni jednotlivých států každoročně koná několik desítek celostátních referend.

Jako občané však musíme vědět, že jednou z překážek našeho přímého rozhodování v České republice jsou ti poslanci, kteří se nepojímají jako zástupci sloužící voličům, ale spíše jako jakási volená aristokracie, pro niž je "právo rozhodovat" výsadou, která dokazuje, že jen oni mají právo rozhodovat.