WikiLeaks a mizení paměti

11. 12. 2010

Poučení pro dnešní politiky zní: Nikdy si neveďte deník. Mějte skartovač hned vedle stolu a udělejte z něj svého nejlepšího přítele.

Bývalý americký ministr zahraničí George Shulz (mj. zapojený do protijaderné odzbrojovací iniciativy Getting to Zero - Pozn. red.) 4. prosince ve Wall Street Journal naříká nad tím, jak WikiLeaks způsobí, že ti, kdo přijímají důležitá rozhodnutí, upustí od zapisování poznámek, což bude mít katastrofální důsledky pro historickou analýzu. Shulz vysvětluje:

S nástupem této aféry se množství upřímného psaného materiálu spojeného s denním provozem americké zahraniční politiky jistě sníží. Ztratíme schopnost učit se ze zkušeností, ať už pozitivních nebo negativních. Historická paměť bude pomalu vyhlazena.[...]

V naší společnosti, ať už v byznysu či politice, je teď široce rozšířena vědomá nechuť vytvářet záznamy - a dispozice zničit je, pokud existují. To oč se obávám je schopnost zobrazovat přesně historii, pokud tyto záznamy nejsou k dispozici a lídři se snaží spoléhat na vlastní paměť, která je často vadná. Živá historie vyžaduje nástroje připomínání. Tak mnoho z toho, co dnes děláme, závisí na pochopení minulosti. Pokud ztratíme minulost, ztrácíme také důležité ovládací prvky budoucnosti,

píše bezpečnostní analytik Robert Haddick.

Shultz vysvětluje, jak jeho poznámky z doby, kdy byl v úřadu, spolu s takřka doslovnými přepisy rozhovorů s cizími představiteli, byly neocenitelné pro psaní jeho pamětí a pro pochopení detailů a kontextu událostí o mnoho let později.

Je jistě pravda, že čelní představitelé byznysu a vlády jsou méně ochotni vést poznámky a záznamy. Avšak důvody této neochoty jsou proces právního vyšetřování a potenciální právní odpovědnosti, čili důvody předcházející Julianu Assangeovi a WikiLeaks. Ministři zahraničí a jejich personál mohou snadno udržet své soukromé deníky a přepisy jednání mimo dosah hackerů - musejí prostě vést tyto záznamy v ručně psané nebo tištěné podobě, zatímco se úzkostlivě vyhnou jakékoliv digitální formě ukládání. Tyto záznamy přirozeně budou objemné, těžkopádné, a nebude možno v nich elektronicky vyhledávat. Ale neměly by nikdy být na Internetu.

Nicméně žádný záznam není imunní vůči právnímu šetření, jak připomíná případ Shulzova kolegy, bývalého ministra obrany Caspara Weinbergera (jenž byl sám úspěšným právníkem). V roce 1991 byl Weinberger velkou porotou vyšetřující aféru Írán-Contras obviněn z křivého svědectví a maření vyšetřování za údajné skrývání existence deníku ve formě ručně psaných poznámkových lístků. Nezáleželo na tom, že Weinberger politice prezidenta Reagana ve věci Írán-Contras oponoval; jeho poznámky, možná pro vládu nepříjemné, byly důležitým důkazem hledaným zvláštním prokurátorem.

Poučení pro dnešní politiky zní: Nikdy si neveďte deník. Mějte skartovač hned vedle stolu a udělejte z něj svého nejlepšího přítele. A vyhýbejte se emailu, tak jako ministr obrany Robert Gates. Budoucí historikové budou takových praktik hluboce litovat. Mohou se postavit do řady, aby obvinili právníky.

Wikileaks
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 10.12. 2010