Jaké jsou vlastně šance snah "změnit systém" kybernetickými útoky?

10. 12. 2010 / Karel Dolejší

Czege podává poměrně obsáhlý historizující přehled vzniku tradičních klíčových pojmů jako třeba "kyberprostor", upozorňuje na limity této metafory a z nich plynoucí chybné analogizování. (Takové věci se v minulosti děly poměrně často: Například Britové dlouho chápali tankový boj v analogii s bojem námořním, a dokud to dělali, prohrávali většinu tankových bitev.) V případě "kyberprostoru" se doslova vnucuje analogie s Douhetovou koncepcí strategického bombardování rozvíjenou mezi dvěma světovými válkami, v níž se na základě poměrně logických a přijatelných předpokladů (význam velkých průmyslových a správních center pro moderní válečné úsilí) došlo ke v praxi zcela absurdním závěrům (že lze vlastně celou válku vyhrát samotným strategickým bombardováním). Ovládnutím "kyberprostoru" ovšem nelze žádnou válku vyhrát, konstatuje Czege - už proto, že žádný "kyberprostor" neexistuje. Existuje pouze konkrétní soubor aktivit probíhající v daném čase, který závisí na soukromě vlastněné infrastruktuře. A pak je ovšem tato koncepce chybná i proto, že podle dosavadních zkušeností způsobují kybernetické útoky přesný opak toho, oč jejich původci usilují.

Czege se odvolává na studie zkoumající (údajný, původce dosud nebyl dokázán) ruský kybernetický útok na Estonsko v roce 2007 a obdobně i útok na Gruzii o rok později. Ty sice způsobily opravdu značné škody, nicméně nakonec dosáhly přesného opaku toho, oč usilovaly. Namísto očekávaného chaosu a rozkladu objekt útoku naopak posílil vnitřní soudržnost a vzrostlo odhodlání odolávat nátlaku. Autor zmiňuje i jinou, pouze částečně související americkou zkušenost, která jde ale ještě o krok dále: Totiž svržení Husajnova režimu v Iráku v roce 2003. Tato operace se v první fázi v zásadě podařila; avšak "naučili jsme se, že fyzické svržení nežádoucího iráckého režimu bylo snadné ve srovnání s dosažením konstruktivního výsledku, což nebylo dokončeno [ani] o sedm let později". K Czegovu výčtu pak můžeme připojit na okraj ještě kybernetickou válku proti íránskému režimu během tzv. "Zelené revoluce", která skončila katastrofou, a při níž naopak režim využil elektronických komunikačních prostředků nasazených aktivisty k jejich naprosto přesné lokalizaci a následnému zneškodnění (po němž často následovala i fyzická likvidace).

V souladu se standardní americkou koncepcí "combined arms" (kombinovaných zbraní, vševojskovou koncepcí) Czege odmítá pojetí "kyberprostoru" jako klíčové oblasti, v níž lze údajně protivníka porazit bez ohledu na oblasti ostatní. Toto chápání je ve skutečnosti pouhým opakováním Douhetových chyb, opětovným přeceněním významu jediné sféry a jediného rejstříku prostředků. Realita se jednostranným teoretickým modelům vymyká.

Tam, kde nefunguje odstrašení před kybernetickým útokem (což je u nestátních aktérů využívajících cizí soukromou informační infrastrukturu obecně problém - a kromě toho, "některé lidi nelze odstrašit") a kde se tedy vede s útočníkem obranný boj, přichází čas pro odvetný útok. A tento útok, nenechává nás Czege na pochybách, případně využije i celé spektrum prostředků vedení moderní války, neomezí se jen na "cyberwarfare".

Nedávno jsem Assangeho srovnal s genetickým inženýrem, který zapomněl na pleitropii - na fakt, že změna jediného genu může často změnit mnohem více než jednu jedinou vlastnost modifikovaného organismu. Czegeho koncepce zveřejněná v prázdninovém vydání Military Review ukazuje přesně tímto směrem - obranné mechanismy, které budou na straně amerického establishmentu nyní nejpravděpodobněji spuštěny, mohou jednak vyvolat naprosto nekybernetickou "force projection", jednak vychýlit rozložení sil v americké politice ještě daleko více na stranu Pentagonu, který "na rozdíl od zkompromitovaných a neschopných diplomatů a politiků" ví naprosto přesně, co má teď dělat.

Nemyslím, že právě toto má být ona kýžená "přehnaná protireakce" protivníka, jíž chtěl Julian Assange opravdu dosáhnout. Ale jestli ano, jeho aktivity mohou být již brzy standardně srovnávány s íránskou "Zelenou revolucí", která vyostřením situace na základě přecenění vlastních možností kombinovaných s naprostým podceněním protistrany dosáhla nakonec opravdu výrazného zhoršení situace, a to prakticky ve všech myslitelných ohledech.

Vytisknout