Kritické myšlení a financování vysokých škol

9. 12. 2010 / Jiří Dolejš

Žijeme v v 21. století a dnes už je zcela běžné partnerství státu s nevládním sektorem (profitním i neprofitním) při zajištění vzdělávací služby a to zejména v oblasti terciárního vzdělání. Úloha státu je strategická, ale nikoliv primárně z filantropických důvodů ale pro zajištění podmínek civilizačního rozvoje. Samostatnou otázkou je míra a charakter komodifikace vzdělání jako statku, který má smíšený, tedy veřejný i soukromý charakter.

Podmínkou nutnou samozřejmě je stabilní zajištění dostatečných zdrojů, což vedle kvalitnějšího rozpočtového plánování vede k vícezdrojovému financování. Odpor konzervativní levice vůči samotnému pojmu vícezdrojového financování je dán návykem na paternalistický stát. Zakrývá to fakt, že i plná veřejná garance těchto služeb má nutně ekonomickou povahu. Příliš automatická vazba na veřejné dotace vede k tomu, že takto financovaný systém stimuluje náklady bez odpovídající odezvy v efektech.

Zdroje z veřejných rozpočtů budou i nadále rozhodující, ale jde o zapojení zdrojů privátních. Nastavení je subtilní otázka, protože se týká zajištění ústavně garantovaného práva na dostupnost veřejných služeb. Nediskriminační spoluúčast zvyšuje odpovědnost, přiměřená solidarita zase soudržnost. Vzdělání je základní podmínkou uplatnění ale i vlastní odpovědnosti člověka. S tím souvisí i problematika společenských ale i osobních investic do vzdělání jako dlouhodobě nejefektivnějších investic vůbec.

V roce 1999 odstartoval tzv. boloňský proces s cílem zvýšit atraktivnost a konkurenceschopnost evropského vysokého školství a zlepšit zaměstnatelnost absolventů na trhu práce. Nejčastěji bývá na tomto plánu kritizován manažerský akcent na ekonomickou roli terciárního vzdělávání oproti rozšiřování práv na vzdělání. Hospodářská krize ale problémy financování veřejných universit zesílila. A potvrdilo se, že znalostí ekonomika se bez ekonomické motivace neobejde.

V mezinárodním srovnání váha veřejných dotací do terciárního vzdělávání v ČR stále zaostává. Je ale potřeba se porozhlédnout i po dalších zdrojích. Vysoké školy v ČR již dnes získávají asi sedminu financí z neveřejných zdrojů (průměr zemí OECD je asi čtvrtina). Je zde tedy prostor pro jejich růst. Řešení rozvoje státních vysokých škol jistě není rovnost v jejich relativní chudobě.

Pravice nám někdy dává za vzor USA. Zde ale školné (v průměru kolem 40 tisíc USD) platí především studenti z bohatých rodin. Víc než polovina studentů ale pobírá stipendium, které hradí nejen školné, ale i pobyt na škole. Bohaté americké university jsou tedy solidární se schopnými studenty z chudších poměrů. Bohatí absolventi také sponzorují své školy. A nikdo v USA neprotestuje, že tam bohatí dotují nějaké parazity. Rozhodují totiž schopnosti studenta ve vztahu k jeho uplatnění.

V ČR jde především o větší účast podnikové sféry na financování výukových programů, ale i vysokoškolském výzkumu. Dosud o to firmy u nás nemají příliš zájem, Jde tedy především o to účinněji podpořit tyto aktivity nastavením ekonomických nástrojů hospodářské politiky. Větší zapojení průmyslu by do sektoru vysokých škol přineslo cenné miliardy navíc. Vytvoří se tak šance pro studenty a současně se omezí současný brain drain našich špičkových odborníků.

Pak je tu letitá debata o účasti samotných studentů. Levice tradičně myšlenku školného odmítá a to včetně tzv. odloženého školného. Situace v bohatých USA a v ČR je samozřejmě nesouměřitelná. A také je třeba jasně pojmově rozlišit návrhy na odložené školné (ve zpoplatnění studia je riziko majetkového censu) od tzv. absolventské daně (solidární, tedy levicový model).

Koncept tzv. absolventské daně je volně inspirován neprávem přehlíženým australským modelem Higher Education Contribution Scheme, který zavedli v roce 1988 labouristé v Austrálii. Na rozdíl od modelu půjčky na studium, který by znamenala splácení úročené pohledávky, by šlo o solidární odvod od určité výše budoucího platu. Studenti by neplatili za školu nic, ale pokud jsou jako absolventi úspěšní, přispívali by na úhradu určité částky do fondu, který by sloužil financování vysokých škol.

Politické pravici na tomto modelu asi vadí, že zavádí platbu pro ty, kteří naleznou špičkové uplatnění na profesních trzích, tedy pro bohaté absolventy. Ale platit např. 3% z platu nad 30 tisíc Kč nikoho nepoloží. Tahle inspirace HECS zavádí solidaritu těch, kteří jsou úspěšní proto, že do nich společnost více investovala a oni ji to tímto systémem mohou (a měli by) vrátit.

Tradiční levice je přivyklá uvažovat jen v schématech pasivního přerozdělování, které může mít ke skutečné spravedlnosti daleko. Nedostatečně financovaný systém totiž vytváří byrokratické bariery v přístupu ke vzdělání a dokonce lze vyvodit, že absolventi prominentních oborů jsou v tzv. bezplatném systému financováni i z daní odváděných občany s nižšími příjmy. A naopak chudé učitelky, mladí asistenti či jiní vysokoškolští proletáři jsou stále v pásmu mimo takto nastavenou absolventskou daň.

Zefektivnění přebujelé struktury českých vysokých škol, užší sepětí průmyslu a terciárního vzdělávání, větší podpora prospěchových stipendií a investování do programů pro nadané studenty ale i možnost absolventských daní – to jsou náměty pro zapojení kritických mozků. Opusťme zákopy, začněme myslet.

autor je poslancem KSČM

Vytisknout