ANALÝZA

Trh se zemním plynem a hospodářská krize

10. 12. 2010 / Jaroslav Ungerman

Hospodářská krize změnila trh s plynem – to je nakonec důsledek každé takové krize. V současnosti se dají vysledovat dva hlavní směry změn. V prvé řadě se v uplynulém období dále vyvíjela situace s novými zdroji plynu pro Evropu. Především pak s přípravou nových linií, které mají zásobovat EU. Přitom základním posláním těchto nových linií je především zajistit diverzifikaci zdrojů plynu a to jak z hlediska přepravních cest a tak i z hlediska jeho nových nalezišť. To sice není bezprostřední důsledek hospodářské krize, ale krize zde změnila význam jednotlivých hráčů na trhu.

Světové zásoby zemního plynu v mld m³

Celkem	187 000
Rusko	44 000
Írán	30 000
Katar	25 000
Turkmenistán	10 000
Saudská Arábie	8 000
USA	7 000
SAE	6 000
Nigérie	5 000
Alžírsko	4 000
EU	2 400

Světová spotřeba zemního plynu v mld m³

	2008	2009
Svět	3010	2940
Evropa - EU	495	464
- Britanie	94	87
- Německo	81	78
- Itálie	78	72
- Francie	44	42
- ČR	8,7	8,2
Rusko	416	390
USA	660	650
Japonsko	93	87
Čína	81	89

Světová těžba zemního plynu v mld m³

	2008	2009
Svět	3060	2990
USA	574	593
Evropa - EU	290	265
- Norsko	99	103
- Holandsko	67	63
- Britanie	69	59
Rusko	600	530
Irán	116	131
Katar	77	90
Alžírsko	85	81
Saudská Arábie	80	77
Čína	80	85

Světová těžba zemního plynu v mld m³

plynovody	2009
Rusko	175
Holandsko	43
Norsko	96
Alžírsko	31
LNG
Katar	49
Indonesie	29
Malajsie	26
Austrálie	24
Alžírsko	21
Trinidad	20

Druhou skupinou je pak nový fenomén na trhu s plynem a to je příliv zkapalněného zemního plynu (LNG) na evropský trh vyvolaný zvýšenou těžbou „nového“ zemního plynu. Tento plyn se vyznačuje tím, že nejde o „klasický“ zemní plyn z čistě plynových ložisek, těžený „klasickými“ vrtnými soupravami a odtud dodávaný do potrubní sítě, ale jde o plyn vázaný v uhlovodíkových břidlicích získávaný novou technologií těžby. Přirozeně, že ale také vrtnými soupravami – odlišnost je pouze v uložení zemního plynu. Evropský trh se jeho vlivem mění – stává se – také vlivem poklesu poptávky v důsledku hospodářské krize – přebytkový, neboť je zvýšenou měrou zásobován zkapalněným zemním plynem.

Výstavba Nord Stream začala

V polovině letošního roku došlo k faktickému zahájení výstavby první linie plynovodu Nord Stream. Byla zahájena pokládka trub na dno Baltského moře. Jde nesporně o technicky velmi náročné dílo. Samotné trouby o průměru 1135 milimetrů ukládané na dno moře musejí vydržet extrémní tlak 220 atmosfér, neboť po celé mořské trase není žádná další kompresorová stanice. V prvním úseku - od ruského pobřeží - je proto tloušťka stěn trub zesílena na více než 40 milimetrů a dále obalena ještě vrstvou betonu, která je má chránit před poškozením a korozí. V části trasy, kde kříží trasy lodní dopravy, jsou trouby ukládány do rýhy a zasypávány.

V západní části trasy, kde linie přetíná přístupové trasy do štětínského přístavu jsou trouby pokládány do rýhy v hloubce minimálně 2,5 metru pod současnou úrovní mořského dna. Podle zpráv tisku zde patrně může opět dojít ke sporu s Polskem, které požaduje, aby tyto trouby byly uloženy do hloubky minimálně 12 metrů, neboť uvažuje v budoucnu s prohloubením přístupových kanálů do štětínského přístavu. Proti tomu však namítají znalci místních poměrů, že k takovému prohloubení by muselo dojít především v německých pobřežních vodách, kudy dnes tento kanál prochází a také by to vyvolalo nutnost přemístění velkého množství zde naplaveného písku, což by nesporně negativně ovlivnilo jiné části tohoto pobřeží. Proto je tato námitka považovaná spíše za zástupnou a je součástí dlouhodobé polské snahy zabránit výstavbě tohoto plynovodu.

Výstavba trasy zjevně postupuje podle schváleného harmonogramu, což dokumentují průběžné zprávy o postupu výstavby – v polovině letošního října tak byla např. dokončena pokládka trub v celém úseku protínajícím německé teritoriální vody. Dá se tak očekávat, že by první linie měla být dokončena do konce roku 2011 a její druhá linie do konce roku 2012. Celková kapacita plynovodu by tak měla dosáhnout 55 mld m³.

Zahájení výstavby této trasy je v každém případě nutno považovat za realizaci dlouhodobého plánu ruského Gazpromu na diverzifikaci přepravních cest ruského zemního plynu do Evropy. Dojde při ní k přímému propojení německé soustavy plynovodů s Ruskem a tomu se resp. konsorciu firem tvořících Nord Stream AG otevře přímý přístup na evropský trh. Je nutno také dodat, že v červnu 2010 se změnila struktura akcionářů, kterou nově tvoří GDF Suez s 9 %, Gasunie s 9 %, E.ON Ruhrgas a Wintershall každý po 15,5% a Gazprom s 51 %.

Výstavba Nord Streamu je již v podstatě obecně přijatým faktem – fait accompli - a postupně začíná i výstavba dalších navazujících plynovodů na území Německa a také ČR.

Jižní cesty

Zcela jinak zatím vypadají vyhlídky na výstavbu druhé - jižní - linie na dodávku ruského zemního plynu do Evropy - výstavba South Streamu. Ta je stále ještě ve stadiu úvah. Je to však důsledek – a to hlavně – že jeho stavba je součástí geopolitické hry o vliv na území, které soustřeďuje velkou část světových zdrojů zemního plynu. Na tomto území se tak protíná daleko více zájmů a mnohem více mocenských zájmů. Je to dnes i jeviště, kde dochází k civilizačním střetům, ke střetům odlišných kultur, náboženství, ke střetu Severu a Jihu....

Výstavba South Streamu se tak podobá složité šachové partii, kde se navíc i střídají partneři resp. hráči mají i své zdatné sekundanty. Přitom South Stream má silného konkurenta – Nabucco. Ruská strana v uplynulém období vyvíjela nemalé snahy o to zpochybnit výstavbu této linie především poukazem, že není dostatek zdrojů zemního plynu k jejímu naplnění.

Taková úvaha byla přirozeně zástupná. Uvedená zdrojová oblast – Kaspická pánev - má dostatek zdrojů zemního plynu, aby mohla bez větších problémů zásobovat plynovod Nabucco, který navíc je poměrně malý. Jeho projektovaná kapacita 30 mld m³ je bezmála jen polovinou konkurenčního projektu – South Stream.

Tyto úvahy o nedostatku zemního plynu se spíše opíraly o aktuální nedostatek zemního plynu resp. o to, že dosavadní těžba a také její střednědobá prognóza zohledňující připravenost k těžbě zatím nezaručují, že by v horizontu uvedení plynovodu do provozu mohl být dostatek zemního plynu k jeho naplnění. A také o to, že zatím není v cílové oblasti Evropy dostatek poptávky na takové množství plynu. Fakticky tedy šlo a stále jde o to, kdo bude ten, kdo přivede zemní plyn do oblasti střední Evropy - ke křižovatce dosavadních plynovodních linií - jako první. Ten pak bude moci zaujmout místo jako dodavatel a bude moci předložit dlouhodobé smlouvy atd. Prostě bude schopen využít svoji tržní výhodu.

Složité hledání zdrojů plynu pro Nabucco

Proto se konsorcium Nabucco soustřeďovalo v prvé řadě na nalezení surovinové základny pro tento plynovod. Za výchozí zdroj pro naplnění Nabucco byl dlouhou dobu považován Ázerbájdžán, především pak velké ložisko Šach Deniz.

Na počátku roku 2010 byla ovšem uzavřena smlouva mezi Gapromem a ázerbájdžánskou státní ropnou a plynovou společností (GNKAR), v níž se Gazprom zavázal zvýšit do dvou let své odběry nejméně na 3 mld m³ zemního plynu ročně. Kromě toho také představitelé Gazpromu již v minulosti prohlásili, že jsou připraveni nakoupit veškerý plyn z ložiska Šach Deniz 2. K tomu zatím žádná dohoda uzavřena nebyla. Jak však upozorňují mnozí komentátoři, byly by takové nákupy spojeny s velkými ekonomickými ztrátami. Podle některých údajů by nákupní cena tohoto plynu mohla dosahovat až 340 dolarů, ale prodejní cena v Evropě jen kolem 280 dolarů za 1000 m³.

Stávající infrastruktura však umožňuje dále zvýšit dodávky zemního plynu do Ruska - až zhruba na 7 mld m³ ročně. Rusko také slyšelo na návrhy ázerbájdžánských představitelů a přislíbilo zvýšit své odběry nad rámec uzavřené smlouvy. Uvedená situace tak vytváří možnost, že by Rusko mohlo odebírat až jednu třetinu ázerbájdžánského exportu zemního plynu.

Ázerbájdžán také uzavřel smlouvu s Íránem o dodávkách zemního plynu na sever země o celkovém objemu 1,5 mld m³. Po rekonstrukci stávajícího plynovodu by měly začít dodávky na konci 2010. Obě strany se také shodly na tom, že postaví nový plynovod umožňující dodávat až 5 mld m³ ročně. Tím by se Írán stal jedním z největších odběratelů ázerbájdžánského plynu – nakupoval by kolem jedné třetiny jeho exportu.

Zbývající část svého exportu pak Ázerbájdžán dodává do Turecka. Existují také plány na výstavbu plynovodu TGI – Turecko - Řecko - Itálie. Ale zatím jde jen o plány, které mají velmi daleko k realizaci. Jde možná o podobné plány jako je námět na spolupráci mezi Gruzií, Rumunskem a Ázerbájdžánem. K tomu existuje jejich společné memorandum. Podle něho by se měl dopravovat ázerbájdžánský plyn do Gruzie a zde by se zkapalňoval a pak by byl přepravován tankery do Rumunska a Bulharska, tam se opět gazifikoval a plynovodem by byl přepravován dále do Evropy. Měl by být tak následně vybudován plynovod přes Bulharsko a Maďarsko. Snahou tohoto projektu by mělo být dosáhnout celkové kapacity až 20 mld m³ přepraveného plynu těmito nově projektovanými liniemi.

Ázerbájdžán má dostatečné zásoby k tomu, aby mohl být jednou ze zdrojových zemí pro Nabucco. Jeho současná pozice ovšem vychází z toho, že dává přednost tomu, aby mohl svůj plyn prodávat již v současnosti. Pro Nabucco jistě bude ochoten zvýšit svoji těžbu, ale ázerbájdžánští představitelé jsou si vědomi, že zatím jde pouze o plány.

Turecké ambice

Zapojení jak Ázerbájdžánu, tak i dalších středoasijských zemí závisí kromě jiného na vývoji pozice Turecka. V minulosti ve vztahu k přepravě např. ázerbájdžánského plynu uplatňovalo jako výchozí pozici svoji představu o tom, že by nakupovalo plyn již na hranicích a samo by pak dále s tímto plynem obchodovalo. To se přirozeně nesetkalo s pochopením.

Problém Turecka je ovšem daleko širší. Turecko si uvědomuje svoji klíčovou úlohu jako tranzitéra na jižní cestě zemního plynu do Evropy – jak se někdy uvádí nové Hedvábné stezce. Ví, že všechny pokusy o oživení Nabucco nevyhnutelně musí počítat s cestou přes jeho území a toho chce přirozeně využít ve své politice.

Turecko neskrývá své ambice stát se jakýmsi regionálním regulátorem pro dodávky plynu a ropy do Evropy. Právě tato jeho pozice se stává také jeho hlavním trumfem v jeho rozhovorech o vstupu do EU.

Zdá se však, že jeho ambice jsou daleko širší a netýkají se jenom energetiky. Nesporně chce být vnímáno jako významná regionální mocnost, jejíž moc se zakládá nejen na tom, že své území propůjčuje pro výstavbu energetických tras pro EU. Je také významným partnerem Ruska a dalších zakavkazských zemí v zahraničním obchodě. Má také rychle rostoucí ekonomiku a velké zdroje pracovních sil. Má proto všechny předpoklady k tomu usilovat o takovou pozici resp. o obnovení své historické pozice osmanské říše.

Přirozeně, že se ta děje v nových podmínkách a jiných geopolitických vazbách, ale tyto skutečnosti nelze tak jednoduše pominout. Projevuje se to v posledních letech, když se významně angažuje i v řešení konfliktu na Blízkém Východě, kde se v minulosti spíše drželo stranou. To velmi zřetelně ukázal letošní incident s „Flotilou svobody“ pro Gazu, kde se účastnily především turecké lodě a také turečtí aktivisté.

Experti upozorňují, že v turecké politice získávají na váze islámské prvky, což je podstatná změna oproti minulosti. Nedávno publikovaná strategie národní bezpečnosti Turecka je toho dokladem, neboť na rozdíl od minulosti mezi potenciální nepřátele řadí i Izrael. Ruští politologové pak se znepokojením konstatují, že Turecko zde neskrývá své ambice být významně přítomno na jižním Kavkaze, kde má také Rusko své geopolitické zájmy.

Turecko by tak výstavbou linie Nabucco dále rozšířilo svoji možnost kontroly nad dodávkami energetických surovin z Kaspické oblasti nejen do Evropy, ale i do ostatních teritorií. Připomeňme, že od roku 2006 je v provozu ropovod – Baku – Tbilisi – Džejchan, kterým proudí ázerbájdžánská ropa na světové trhy. Existuje zde plynovod Blue stream dopravující do Turecka ruský plyn, který by také mohl být perspektivně rozšířen.

Také významná část ruského exportu ropy směřuje přes Bospor, stejně jako kazašské ropy z naleziště Tengiz, která je exportována přes Novorossijsk. Přitom existuje poměrně velký tlak Turecka na omezení tohoto tranzitu ropy přes Bospor a na převedení této přepravy na ropovod přes turecké území.

Proto pokud se hovoří o jižní cestě zemního plynu do Evropy, je nutno v prvé řadě hovořit i o Turecku.

Jak dostat turkmenský plyn do Evropy

Významná role v hledání zdrojů zemního plynu pro Nabucco je přisuzována Turkmenistánu jako zemi s největšími zdroji zemního plynu v této oblasti. Ovšem pozice Turkmenistánu se také podstatně změnila. Především došlo k podstatnému zhoršení vztahů s Ruskem, pokud jde o obchod se zemním plynem. Jak známo, byly v roce 2007 uzavřeny dohody s Gazpromem, podle nichž by Gazprom měl po roce 2010 nakupovat ročně 80 - 90 mld m³ turkmenského zemního plynu. Současně bylo tehdy také dohodnuto, že pro zabezpečení těchto dodávek se v letech 2008 - 2009 začne s výstavbou Přikaspického plynovodu - ve spolupráci Kazachstánu, Turkmenistánu a Ruska. Touto linií se mělo dodávat nejméně 20 mld m³ turkmenského plynu ročně.

V současnosti je všechno jinak. Příčiny je možno hledat ve dvou základních oblastech. První je zásadní změna na trhu s plynem, která byly vyvolána především světovou hospodářskou krizí. Druhou je pak – a to úzce souvisí s první příčinou – cenový kolaps na trhu s plynem.

Pokud jde Turkmenistán, pak jeho dohody s Ruskem počítaly s tím, že cena zemního plynu pro vzájemné dodávky bude založena na tzv. evropské ceně. Tedy na ceně dodávek na evropský trh a s korekcí na náklady tranzitu. To bylo za situace, kdy se zcela vážně šéfové Gazpromu zabývali úvahami na téma, kdy cena 1000 m³ zemního plynu dosáhne 500 dolarů – zda to bude již v roce 2009 nebo až v roce 2010.

S nástupem ekonomické krize se ukázalo, že dohody sjednané s Turkmenistánem jsou pro Gazprom ekonomicky výrazně ztrátové. Pokusy sjednat jiné podmínky dohod s Turkmenistánem však nebyly úspěšné, protože Turkmenistán údajně trval na splnění podepsaných dohod. Proto se nakonec přistoupilo k násilnému řešení – Gazprom přestal odebírat tento plyn a vzápětí došlo k destrukci magistrálního plynovodu a po této havárii již dodávky ustaly úplně. Podle turkmenských expertů k této havárii došlo vinou ruské strany.

Je jasné, že po těchto zkušenostech se dnes velmi těžko rodí nové dohody o možnostech vývozu turkmenského plynu do Ruska a odtud dále do Evropy. Po nedávném setkání prezidentů obou zemí ruská strana jeho výsledky vykládá tak, že byla dosažena dohoda jednak o odložení výstavby Přikaspického plynovodu a také o tom, že Rusko bude odebírat 10 - 12 mld m³, dokud se nezlepší konjunkturní situace. Údajně byla také dohodnuta případná kapitálová účast Gazpromu na projektu plynovodu TAPI – (do Afghánistánu, Pákistánu a Indie). Ovšem turkmenská strana prohlásila, že k takovým dohodám nedošlo.

Po těchto jednáních je zřejmé, že Turkmenistán tak bude ještě intenzivněji hledat možnosti zapojit se do Nabucco. Je to pro něho dnes velmi významný možný směr vývozu zemního plynu. Je totiž nutno si uvědomit, že vývoz zemního plynu je hlavním zdrojem devizových příjmů země a její investiční plány jsou velmi ambiciózní. Proto pokud dochází k takovému masivnímu výpadku plánovaných příjmů, má to přirozeně i značné dopady na ekonomiku země i celkovou společenskou situaci (i když jde o autoritativní režim).

Možnosti zapojení do Nabucco ovšem závisí především na tom, nakolik se podaří vytvořit propojení mezi Turkmenistánem a západním pobřežím Kaspického moře, kde je Ázerbájdžán, který chce také plyn vyvážet a je tedy jeho přímým konkurentem. Přirozeně, že je nutno také dořešit budoucí ceny plynu.

Možnosti vývozu turkmenského plynu jsou tak omezeny. Přes ruské tranzitní plynovody to je možné pouze za předpokladu cenových ústupků. Přes Kaspické moře to také nebude snadné a to i z technických příčin. Jestliže Nord Stream je pokládán třemi vysoce specializovanými loděmi, pak je logická otázka, jak se tyto lodě dostanou do Kaspického moře. To by bylo možné pouze soustavou průplavů přes ruské území a je otázkou, zda vůbec to je technicky možné. Pravděpodobně ani jiné specializované lodě v Kaspickém moři neoperují. Existují potom vůbec reálné technické možnosti pro účast Turkmenistánu v Nabucco?

Zemní plyn z Kurdistánu jako řešení

Ovšem jak Ázerbájdžán tak i Turkmenistán začínají mít zcela jiného konkurenta jako hlavního dodavatele pro Nabucco. Tím je Irák, který až dosud byl především významným exportérem ropy a v  těžbě zemního plynu a v jeho exportu se příliš neangažoval.

Na podzim letošního roku však byl vyhlášen tender na osvojení tří iráckých nalezišť zemního plynu o odhadované kapacitě 210 mld m³, do něhož se přihlásily největší světové firmy. Těžený plyn by se měl dodávat především pro elektrárny a jen přebytky by mohly být exportovány. Pozorovatelé považují za zajímavé, že zatím nebyly k podobnému tenderu vystavena naleziště zemního plynu v Kurdistánu.

Až dosud totiž irácký Kurdistán dodával na trh pouze ropu. V současnosti zde probíhají poměrně rozsáhlé přípravy na těžbu a export plynu, jehož zásoby jsou neméně tak významné jako zásoby ropy. Podle expertíz dosahují tamní zásoby zemního plynu zhruba 2 830 mld m³, což by mělo představovat více než 80 % celkových iráckých zásob zemního plynu. Pro srovnání – celkové zásoby zemního plynu v Ázerbájdžánu jsou o třetinu nižší. Proto se Kurdistán stává jedním z nejzajímavějších perspektivních regionů pro těžbu zemního plynu resp. z tohoto regionu lze očekávat právě přírůstek těžeb.

Je to také poměrná blízkost hlavnímu trhu – Evropa. Těžba zde je relativně málo nákladná – oproti např. Sibiři či mořským šelfům.

Je proto celkem pochopitelné, že rakouská OMV a také maďarská MOL zakoupily 20 % akcií Pearl Petroleum Company, která se zabývá osvojením dvou velkých kurdských nalezišť. Jejich odhadovaná denní těžba by mohla dosahovat až 85 mil m³. To by pak otevíralo ohromné perspektivy pro vývoz tohoto plynu do Evropy.

Právě Evropa je přirozeným odbytištěm tohoto plynu. Jiný směr odbytu je problematický. Zkapalňovat tento plyn a dopravovat ho tankery znamená dostat se do přímé konkurence s katarskými nalezišti. Na rozdíl od Kataru leží Irák až na konci Perského zálivu a tedy každý tanker, který pojede pro irácký plyn musí projet podél katarských terminálů na zkapalněný plyn.

Jako možná alternativa je diskutována také trasa plynovodu přes Sýrii na pobřeží Středozemního moře, která by mohla být důležitá spíše pro vyjednání lepších podmínek pro tranzit přes Turecko, než jako reálný směr odbytu.

EU si uvědomuje, že právě zde v Kurdistánu leží patrně základní zdroj zemního plynu, kterým by bylo možné naplnit Nabucco. Proto také byla na počátku roku 2010 podepsána dohoda mezi EU a Irákem o energetickém partnerství, na jejímž základě se rozvíjí spolupráce právě při hledání a osvojování ložisek ropy a zemního plynu. Také eurokomisař pro energetiku hovoří o Iráku jako o důležité zemi pro zajištění diverzifikace dodávek energie do EU a pro snížení závislosti Evropy na dodávkách ruského zemního plynu.

Podle dosavadních plánů by měl Nabucco přepravovat v době zahájení provozu zhruba polovinu finální kapacity tj. kolem 15 mld m³. Toho by bylo možné dosáhnout pomocí zemního plynu z Kurdistánu, pokud budou včas provedeny všechny přípravné práce. Je totiž nutné vzít v úvahu, že zde zatím těžba zemního plynu není rozvinuta.

Kromě toho je zde i další problém. Jak známo patří Kurdistán k velmi neklidným oblastem – a to jak v Iráku, tak v Turecku, kde žije početná menšina. Je to patrně největší národ na světě, který žije rozdělen do několika zemí, bez vlastního státu a bez autonomie. Proto je na místě otázka, zda se podaří nalézt přijatelný způsob podílu těchto regionů na celkových příjmech plynoucích z těžby či tranzitu zemního plynu. To rozhodně nebude tak snadné.

I přes tyto problémy se zdá, že využití ložisek zemního plynu v Iráku popř. i dalších zemí v Perském zálivu by bylo cestou, jak překonat problémy se zdroji zemního plynu pro Nabucco. Neznamená to ještě, že výstavbě tohoto plynovodu nebrání další překážky, ale schůdné řešení zdrojů zemního plynu pro něj se již rýsuje. Dokonce se tak rozšiřuje spektrum možných dodavatelů a to je nesporně pozitivní zpráva pro příznivce tohoto řešení.

Celkové hodnocení

Hodnotíme-li celkovou situaci v tomto regionu - pokud jde o možnosti vývozu zemního plynu – pak toto hodnocení nemůže být jednoznačné. Především je vidět, jak silně tento region zasáhla probíhající hospodářská krize, která snížila poptávku po zemním plynu v Evropě. Střední Asie, i když má dostatek zdrojů zemního plynu, v podstatě nemá možnost dopravit ho do Evropy – na hlavní trh. Pro jiné užití nemá velký prostor – pro zkapalněný plyn nemá dostatek kapacit a navíc celá oblast Kaspiku nemá možnost tento plyn zkapalňovat – pokud nepostaví plynovody ke Středozemnímu moři. Přeprava zkapalněného plynu tankery přes turecké úžiny je velké bezpečnostní riziko.

V dané situaci jim zbývá jako jediný odběratel - Čína. To však není z hlediska středoasijských dodavatelů dobrá situace. Je to jediný velký odběratel. Musejí jít na cenové ústupky a tudíž tento vývoz je pro ně daleko menším přínosem než kdyby měli možnost vývozu na evropský trh.

Ani nejbližší perspektiva není jednoznačně příznivá. Na evropský trh se v nejbližších dvou letech dostane ruský zemní plyn linií Nord stream. Pokud v té době bude vyšší poptávka – pak ji bez větších problémů může právě tento dodatečný plyn uspokojit.

Přitom ruský Gazprom počítá s tím, že po skončení výstavby Nord Stream se stavební kapacity přesunou na výstavbu South Stream. Pro jeho výstavbu je vytvořeno mezinárodní konsorcium, kam dnes patří vedle italské Eni, také německá Wintershall a francouzská EdF. Přitom – porovnáme-li oba projekty Nord a South Stream - je dobré si uvědomit, že jejich účastníky jsou nejvýznamnější západoevropští operátoři na trhu s plynem, kteří se snaží získat tržní výhodu proti svým konkurentům - RWE, OMV apod. Proto tento „souboj“ o to, která linie bude úspěšnější, je také projevem konkurenčního boje mezi nimi.

Širší spektrum účastníků South Stream pak by mělo mít dostatečnou sílu k tomu, aby prolobbovalo jeho stavbu v balkánských zemích, kde se ne vždy setkává s jednoznačným přijetím. Zdá se však, že tato zdrženlivost je vedena spíše snahou vytvořit si prostor pro vyjednání lepších podmínek než výrazem skutečného negativního postoje k danému projektu.

Strategie příznivců linie South Stream tak počítá s tím, že tento projekt bude postaven dříve než jakýkoli jiný alternativní projekt, především Nabucco. A pokud bude první, kdo bude schopen dopravit zemní plyn pro rostoucí poptávku v Evropě, která by se měla začít zotavovat zhruba v horizontu 2012 - 2014, pak také zaujme lepší tržní pozici. Zdá se také, že tato strategie je zatím úspěšná. Také proto, že oba projekty – Nord a South Stream - zahrnují širší spektrum nejvýznamnějších účastníků evropského trhu s plynem.

Nový fenomén – břidlicový plyn

Tato prognóza o vývoji evropského trhu s plynem ve střednědobém horizontu ovšem počítá s tím, že se struktura nabídky zemního plynu nezmění. Předpokládá, že v podstatě zůstane zachována struktura hlavních dodavatelů a také že se nezmění poměr mezi dodávaným zkapalněným zemním plynem a tzv. trubním plynem dodávaným z tranzitních plynovodů. Nereflektuje tedy současné tendence evropského trhu, na který přichází ve zvýšeném množství zkapalněný zemní plyn, který není umísťován na americký trh, který je zásobován zemním plynem získávaným z plynonosných břidlic.

Právě příliv tohoto plynu vedl k poklesu cen zemního plynu, neboť cena tzv. spotových dodávek se výrazně snížila. Přitom to byly právě vysoké ceny zemního plynu v minulém období, které vedly k hledání možností získávat tento plyn.

Vliv tohoto – jak se také nazývá – břidlicového plynu na další vývoj trhu se zemním plynem a zejména analýza jeho skutečného dopadu, je zatím předmětem nejrůznějších úvah. Je to především vidět z titulků nejrůznějších novinových článků, kde se nejednou hovoří o tom, že v Evropě skončila éra závislosti na ruském plynu. Objevují se úvahy např. o tom, že Polsko (kde se mají nalézat jedny z největších evropských zásob tohoto plynu) se stane novým Norskem atd. Jednoduše řečeno – příliv tohoto plynu je spojen s velkými očekáváními. Není to nakonec nic nového. Podobných úvah na jiná témata bylo možno se dočíst za poslední roky mnoho – zejména v období do vypuknutí současné hospodářské krize. Za všechny můžeme uvést např. velká očekávání spojená s islandskými dluhopisy atd.

Jaká jsou ovšem skutečná data? Objektivním faktem je, že v USA lze registrovat výrazný vzestup těžby zemního plynu z břidlic. Stejně tak jako je nezpochybnitelný fakt, že došlo k technologickému pokroku při jeho těžbě. Na druhé straně není dostatek relevantních dat, která by popisovala všechny problémy jeho těžby např. při použití chemikálií k zintezívnění těžby. Nejsou ani relevantní data o rentabilitě resp. vlastních nákladech těžby a zdá se, že část těchto dat, podle některých pozorovatelů, není zveřejňována – patrně z obav z vývoje na kapitálových trzích.

Konkrétní data ukazují, že těžba plynu v USA za poslední čtyři roky vzrostla o 15 % a to především vlivem růstu těžby břidlicového plynu. V 2009 se z břidlic těžilo již 87 mld m³, což je 14 % celkové těžby. Do roku 2018 by mohla tato těžba stoupnout až na 180 mld m³. Pro rok 2010 se plánuje, že bude z břidlic vytěženo kolem 105 mld m³ plynu. Jsou však i jiná data, která hovoří o zhruba polovičním množství vytěženého plynu v roce 2010.

Obdobně začala s těžbou i Kanada ve dvou ložiscích - Horn River a Montney. Kanaďané očekávají, že těžba by mohla dosáhnout až 200 mld m³ v roce 2020. Jen na Horn River chtějí dosáhnout kolem 40 mld m³ v roce 2015.

Co se vlastně stalo? Jak uvádí známý popularizátor vědy a významný český geolog Václav Cílek, došlo v roce 2003 došlo k technologickému průlomu v těžbě. Samotný postup těžby je takový, že nejprve vyhlouben 1 - 1,5 km hluboký vertikální vrt do plynonosných vrstev. Po dosažení této vrstvy se zahne do pravého úhlu a vrtá se vodorovně a to nejlépe systémem paralelních vrtů. Do vrtu je pak vháněna pod tlakem voda společně s křemenným pískem. Tlak způsobí rozevření drobných trhlin v hornině, ve kterých se zároveň zaklíní křemenný prach. Po poklesu tlaku se trhliny již nemohou sevřít a z horniny se uvolňuje plyn, který je vázán na prostory mezi zrny. Plyn se pak čerpá na povrch, kde se dále upravuje.

Podrobnosti http://www.energybulletin.cz/?q=taxonomy_menu/1/5/56

Jiné prameny také uvádějí, že do vrtu se vhání i některé chemikálie např. benzol či toluen, které mají zvýšit celkovou výtěžnost plynu, ale které také vytvářejí jedovaté sloučeniny.

Při této technologii není nutno budovat potrubí spojující jednotlivé těžní plošiny a proces těžby probíhá velmi rychle. Uvedená technologie byla vyvinuta v USA, které zde mají naprostou technologickou převahu.

Hlavní důvod, proč kolem břidlicového plynu je takový humbuk, pochopíme, pokud se podíváme na velikost zásob tohoto plynu. Podle Mezinárodní energetické agentury dosahují potenciální zásoby tohoto plynu 450 bilionů m³. Přitom světové potvrzené zásoby „klasického“ zemního plynu se odhadují na 180 bilionů m³.

Ovšem existuje také jiný odhad, že těžitelné zásoby tohoto plynu včetně metanu z uhelných dolů dosahují jen 7 % prokázaných zásob tradičního zemního plynu. Tedy zhruba kolem 10 000 mld m³. To i tak je poměrně velký objem, uvážíme-li, že minimálně polovina těch zásob je soustředěna v USA. Proto z toho někteří usuzují, že břidlicový plyn je a bude fenoménem pouze USA.

V Evropě má, jak už bylo řečeno, relativně vysoké zásoby břidlicového plynu Polsko – odhadují se až na 15 000 mld m³. I při desetinové výtěžnosti by takové zásoby zajišťovaly Polsku na nejméně 100 let soběstačnost. Otázkou však je, zda vůbec bude možné tyto zásoby těžit – s ohledem na ekologii a také ekonomiku.

Břidlicový plyn změnil trh s plynem

Příliv břidlicového plynu na trh v USA vedl k nadbytku zemního plynu na evropském trhu a to se projevilo pádem jeho cen. Na spotovém trhu v Evropě se dokonce zemní plyn obchodoval až na úrovni kolem 120 dolarů za 1000 m³ za situace, kdy ceny trubního zemního plynu se pohybovaly kolem 280 - 300 dolarů za 1000 m³. Za příčinu tohoto pádu cen se však nepovažuje jenom přebytek nabídky plynu, ale i hospodářský pokles roku 2008 a s tím související panika. Ta se projevila i na vývoji cen jiné energetické suroviny - ropy.

V současnosti se zdá, že vývoj na trhu je již dostatečně stabilizován a ceny zemního plynu i na spotovém trhu se pohybují kolem 250 – 280 dolarů. Tím spíše je to dnes příležitost k zamyšlení nad fenoménem břidlicového plynu.

Vliv břidlicového plynu na trh se nejvíce dotýká největších obchodníků se zemním plynem a to je především ruský Gazprom. Ten také utrpěl v důsledku pádu cen největší ekonomické ztráty, které se projevují především v tom, že jeho obchodní partneři žádají zohlednit pokles cen zemního plynu v dlouhodobých kontraktech. Jedna z možností spočívá např. v tom, že cena části dodávky plynu by byla vázána na cenu spotového trhu – hovoří se o 15 %, ale také o 40 % - a také by se odstranila formule take or pay, tedy neplatilo by se za neodebraný plyn.

Ne vždy se však podaří najít oboustranně přijatelné řešení. Jak bylo oznámeno, podala v říjnu italská společnost Edison SpA soudní žalobu na Gazprom. Její podstatou je skutečnost, že Edisonu při nákupu plynu podle dlouhodobých kontraktů, kde jsou podstatně vyšší ceny než na trhu, vzniká velká ztráta. Její velikost odhadují až na 1,5 mld dolarů ročně. Podle představitelů Edisonu současná situace nahrává jejich velkým odběratelům, kteří od nich odešli a nakupují plyn přímo na burze.

Uvádí se, že např. norský Statoil svým německým odběratelům až na 25 % dlouhodobého kontraktu poskytuje cenu ze spotového trhu. Ovšem rozdíl mezi spotovým trhem a cenami dlouhodobých kontraktů byl uprostřed roku 2010 jen 50 - 80 dolarů. Hlavním poselství je proto především zvýšit pružnost tvorby cen.

Nejasnosti rentability těžby

Příchod břidlicového plynu na trh však vede i k daleko pečlivějším analýzám jeho těžby. Poměrně nejvíce se – z pochopitelných důvodů – takovým analýzám věnují ruští experti. Podle převládajícího názoru je břidlicový plyn svého druhu bublina, která je vyvolána spíše spekulacemi než reálnými skutečnostmi.

V prvé řadě se uvádí, že existují podstatné rozdíly v odhadech nákladů těžby břidlicového plynu.Podle některých dat jde o náklady 100 dolarů na 1000 m³, ale také se hovoří o nákladech 210 -280 dolarů.

Nejasné jsou i některá další data. Americká společnost Chesapeake, která je jedním z lídrů této těžby, vykazovala klesající rentabilitu - nejvyšší měla na počátku těžby v letech 2004 - 2005 - a v roce 2009 již vykazovala ztrátu. Přitom v té době prodejní ceny byly nejvyšší.

Takový vývoj by nasvědčoval tomu, co uvádějí kritici, podle nichž vrt pro těžbu břidlicového plynu dosahuje velký přítok plynu jen na začátku. Na rozdíl od klasického plynového vrtu. Vydatnost vrtů je zpočátku velmi vysoká – až 500 tis. m³ denně, ale během roku se sníží až o 70 % a pak skončí na 10 %, přitom životnost vrtné soupravy je kolem 8 - 12 let. Navíc je souprava pro břidlicový vrt dražší. Rozdíl v ceně je právě dán tím, že je tu vyšší vydatnost vrtu. Ale má-li se udržet vysoká vydatnost, musí se vrtat stále nové sondy.

Podle těchto názorů analýzy efektivnosti těžeb zjevně dostatečně nevzaly v úvahu, jak probíhá životní cyklus takového vrtu a vycházelo se z toho, že se podle prvního roku uvažovalo i o dalších letech. Nebere se v úvahu, že je nutno stále investovat do nových a nových vrtů. Proto je skutečná nákladovost těžby břidlicového plynu vyšší než se na počátku zdálo.

Podle některých propočtů se v průměru vrty na klasickém plynu v USA dožívají 30 - 40 let, ovšem na ložisku Barnett na těžbě břidlicového plynu byla šestina vrtů za pět let již vyčerpána. Proto životní cyklus takového průměrného vrtu není delší než 8 - 12 let. Jen některé mohou dosáhnout 15 let. Proto je výnosnost těchto vrtů zhruba čtvrtinová oproti původním úvahám.

Také proto se odhaduje, že vlastní náklady na získání 1000 m³ mohou dosáhnout až 250 -280 dolarů. Zásadní však je skutečnost, že k analýze nákladovosti těžby břidlicového plynu existuje jen velmi málo věrohodných dat a že některá data jsou pravděpodobně i zkreslena.

Kriticky se k břidlicovému plynu vyjadřuje např. Lev Pučkov, rektor Moskevské báňské univerzity, když uvádí, že břidlicový plyn je vlastně podobná bublina, jako tomu již bylo v minulosti s metanem získávaným z uhelných slojí.

Podle jeho názoru, srovná-li se to s tehdejšími odhady, pak došlo k tomu, že bylo mylně vyhodnoceno ložisko metanu, který měl pocházet z uhelných slojí. Ve skutečnosti nešlo o metan uvolňovaný z uhlí, ale o metan, který byl v kaverně vzniklé v geologickém zlomu v uhelné sloji. Tehdy - při vyhodnocení zkušeností z jednoho ložiska - vznikla mylná úvaha o tom, že touto cestou bude možnost získávat metan ve velkém množství. Uvádí, že když před lety zkoumali možnosti získávat metan v z uhelných ložisek Donbasu, kde je velmi vysoký obsah metanu, ukázalo se, že to není ekonomicky zajímavé. Přitom se odhaduje, že nejméně 3 mld m³ tam ročně uniká do vzduchu.

Stejně jako nyní, i tehdy se také počítalo kolik bilionů krychlových metrů metanu je v uhelných ložiscích po celém světě a přesto se dnes o této těžbě už příliš nehovoří. Podle jeho slov proto, že nelze tento metan z uhelných ložisek získat s potřebnou rentabilitou. A stejně to vypadá dnes, kdy se mluví o bilionech krychlových metrů břidlicového plynu.

Podle jeho názoru dnes došlo k podobné situaci. I zde mohlo dojít k tomu, že metan je uložen v mimořádně výhodných geologických podmínkách, které ovšem nejsou pravidlem. I když oceňuje nové možnosti americké techniky, i přesto se domnívá, že dosáhnout při těžbě břidlicového plynu ekonomické efektivnosti je podle jeho názoru mimořádně obtížné a proto jeho těžba nebude dlouhodobě rentabilní.

Tento názor však nesdílí všichni. Je otázkou, zda lze zkušenosti resp. výsledky analýz z minulosti přenášet do současnosti. Nedávno čínská ropná společnost investovala miliardu dolarů do nákupu třetinového podílu na ložisku Eagle Ford společnosti Cheasapeake a dále přislíbila investovat další miliardu do osvojení ložiska. Obdobně vstoupila na americký trh i indická firma, která do těžby břidlicového plynu investovala více než 4 mld dolarů. Naproti tomu společnost Shell zahájila v Číně těžbu břidlicového plynu – již v současnosti se tam těží kolem 3 mld m³ ročně.

Tyto investice dokazují, že břidlicový plyn není krátkodobou epizodou. Samotný rozměr jeho těžby – kolem 100 mld m³ ročně, musí dostatečně vzbuzovat respekt. Je zřejmé, že jeho uvedení na trh pomohl nejen technologický pokrok při jeho těžbě, ale také vysoká cena klasického zemního plynu, která umožnila překonat vysoké náklady na zahájení těžby. Právě vstup břidlicového plynu na trh však může paradoxně ohrožovat jeho další rozvoj. Přebytek nabídky plynu, který vytvořil břidlicový plyn, srazil jeho cenu a tedy zhoršila se i efektivnost jeho těžby.

Velmi by ke skutečnému ocenění jeho možností pomohlo, kdyby tato nová technologie byla využita i při těžbě břidlicového plynu v Evropě. Tam by se ukázalo, zda je reálné začínat takovou těžbu i v krajině hustě osídlené a také by se zřejmě vyjasnilo, jaké mohou být její ekologické důsledky. K takové možnosti se schyluje. Již v polovině roku oznámilo Polsko, že ConocoPhillips spolu kanadskou Lane Energy získaly koncesi k prvnímu průzkumnému vrtu na severu Polska. První výsledky těchto prací se dají očekávat až po roce a samotný průzkum bude trvat další 2 -3 roky.

Na celkové závěry ohledně břidlicového plynu je proto nutno počkat. Možná příštích několik let, protože ta teprve ukáží, zda jsou oprávněné pochyby o rentabilitě jeho těžby. Nebo naopak, podaří se překlenout některé problémy a stabilizovat ekonomiku těžby tohoto plynu. V každém případě však o fenoménu břidlicového plynu se bude v nejbližších letech ještě mnoho hovořit.

* * *

Hospodářská krize mnohé na trhu s plynem změnila. Pokles hospodářské aktivity najednou změnil nedostatek zemního plynu na jeho přebytek. Právě přebytek nabídky zemního plynu na trhu změnil i pozici jednotlivých regionů.

Nejde však jen o vliv hospodářské krize. V letošním roce se začaly již reálně projevovat výsledky dlouhodobé strategie Ruska, jako největšího dodavatele zemního plynu do EU, na diverzifikaci přepravních cest zemního plynu do centrální Evropy. S tím se také mění pozice dodavatelů z oblasti Kaspické pánve. Přebytek zemního plynu a v krátké době i přebytek přepravních kapacit a také jejich zaměnitelnost staví do zcela jiného světla i dosavadní tranzitní země. A naopak, snahy o vybudování jižní linie - této novodobé Hedvábné stezky pro zemní plyn - do úplně nového světla staví geopolitický význam Turecka.

Změnila se také struktura trhu, kde rychle roste význam břidlicového plynu. Hodnotit tento fenomén je zatím nesnadné. Na jedné straně evidentní úspěchy na trhu, na druhé straně však také nejasnosti o ekonomice jeho těžby a také pochybnosti o jeho perspektivách.

Hospodářská krize však ještě nekončí. Má-li být překonána, musí se ekonomiky změnit a teprve velikost či intenzita těchto změn může naznačit, zda k překonání krize již došlo, či zda je to stále před námi.

Psáno pro Slovgas 6/2010

Vytisknout