Je za tím šílenství, nebo bezmoc, když novinář píše slabomyslné tlachy?

9. 12. 2010 / Karel Dolejší

A není ani třeba chodit tak daleko do minulosti: Kolik je tomu let, co se ví o existenci zařízení, jako je Guantanámo? A co to v praxi znamená? Byl snad "protiteroristický" koncentrák jen proto, že se o něm ví, uzavřen? Že ne? Že v něm teď možná skončí sám Julian Assange?

Zaměňovat zveřejnění nějaké informace se změnou samotných skutečností, o nichž vypovídá, je skutečně zřetelný chybný výkon, zvlášť pokud při něm jde o přímočarý střet s mocí. Johann Hari se ale dopouští právě tohoto omylu (?): Snaží se tvrdit, že Julian Assange "obrovsky přispěl" k bezpečnosti západních států. Musím tedy říci, že Hariho blábolení mě v jistém smyslu znepokojuje ještě více než štvanice na Assangeho. Buď totiž v západních redakcích zaměstnávají nepříčetné redaktory, nebo jsme právě svědky toho, jak se jazyk západní žurnalistiky pokouší vstřebat smrtící ideologii "bezpečnosti za každou cenu", aby s její pomocí ulehčil osud její vlastní oběti. Pokud je pravda to druhé - a myslím bohužel, že je, byť by pro svět bylo věru lepší, kdyby Johannu Harimu jednoduše přeskočilo - pak začínají západní parlamentní demokracie na můj vkus poněkud příliš připomínat předlistopadové poměry v české kotlině...

List The Australian přednedávnem reagoval podrážděně na text, v němž Assange sám sebe přirovnal ke Keithu Murdochovi. Tento praotec australské žurnalistiky a předek současného majitele listu The Australian, jedné z asi nejodpornějších postav v obludáriu současného mediálního světa Ruperta Murdocha, byl čestný a odvážný muž. Jako jediný porušil příkaz mlčet a informoval z bojiště u Gallipoli Australany, že tato idiotská Churchillova iniciativa se proměnila v jatka a nemá naprosto smyslu posílat další mladíky před hlavně tureckých kulometů. Víme, komu patří a za koho kope The Australian; ale když poukazuje na to, že Keith Murdoch prokazatelně zachránil tisíce životů, kdežto Assange až dosud v praxi dokázal pouze přivést mocenskou elitu do stavu naprostého amoku, má stoprocentní pravdu.

Nesmysly Johanna Hariho mne znepokojují. V "demokracii a právním státě", alespoň tedy v takových, kde jsou jistá práva garantována, by měl být prostě i Assange tolerován, přestože to, co o skutečných následcích jeho činnosti víme zcela bezpečně, je, že kromě mocenské elity při konferenční turistice naštval také několik žen, jejichž intimní život poněkud připomíná Chytrou horákyni ("ani ano, ani ne").

Pokud už není možno suše konstatovat, že ať je Julian Assange ve skutečnosti kdo chce a jde mu o cokoliv, utajované materiály zveřejnil proto, že se domníval, že je to ve veřejném zájmu; pokud se místo toho musejí spřádat mýty ve stylu béčkového holywoodského seriálu vypůjčující si z arsenálu Velkého bratra zaklínadlo "bezpečnost"; pokud tohoto člověka nelze veřejně obhajovat jinak, než že se mu připíší zásluhy, které prokazatelně nemá, a právo říkat pravdu se předvádí v šatech utkaných z účelových nevěrohodných lží, jimž autor nemohl sám věřit ani v tu vteřinu, kdy je psal - pak se obávám, jestli se svoboda slova vůbec dožije letošních silvestrovských oslav.

Protože v tuto chvíli není ani tak důležité, že na svobodu slova útočí politická moc - čas od času to dělala odjakživa - jako záleží na tom, že Assangeova obrana z pera Johanna Hariho je sama o sobě nejpříkladnější ukázkou popření principů nezávislé žurnalistiky, na které autor zřejmě vnitřně rezignoval, a autorův pokus o odpor vůči běsnící moci, jenž je současně tou nejzoufalejší kapitulací, se skví na stránkách "Independentu" jako neklamné znamení blížícího se konce.

Vytisknout