Král je mrtev, ať žije král!

10. 12. 2010 / Jozef Bohumil Ftorek

Hlídací psi demokracie

Vnímání novinářů jako "hlídacích psů demokracie" je součástí modelu či paradigmatu konkurence, v mediální teorii označovaného též jako pluralitní nebo liberální paradigma. Vydavatelská konkurence a stylová rozmanitost masových médií ztělesňují intelektuální svobodu. Konkurence na svobodném, minimálně regulovaném trhu umožňuje pluralitu názorů, vytváří svobodný komunikační prostor (veřejnou sféru), kde dochází k výměně myšlenek, informací a názorů. Média, která fungují na volném trhu, si vzájemně konkurují, a to tím, jak a čím se ucházejí o přízeň čtenářů, později i posluchačů a diváků. Média jako čtvrtý nezávislý stav (vedle moci zákonodárné, výkonné a soudní) jsou v pozici pomyslné čtvrté velmoci. Ta kontroluje počínání mocných v jiných sférách. Média, která nejsou v soukromém vlastnictví, tzv. veřejnoprávní média, mají svou politickou nezávislost garantovanou ústavou nebo jinými zákonnými předpisy (tento model je typický pro většinu zemí Evropy). Novinář je advokát veřejného zájmu (hlídací pes demokracie a jeden z garantů veřejné kontroly). Za důkaz nezávislosti médií na politických a ekonomických vlivech a potvrzení jejich pozice "hlídacího psa demokracie" a neoficiální čtvrté moci ve státě je mnoha liberálními teoretiky sociálních věd a mediálních studií označováno např. ve své době poměrně velmi kritické a nekompromisní referování hlavních médií v USA vůči vládě Spojených států během druhé války v Indočíně, ve Vietnamu (1965--1975). Kritická pozornost médií referujících o vedení a průběhu války ve Vietnamu byla patrná až během zimy a jara 1968, kdy vietnamští partyzáni a vlastenci rozvinuli Ofenzivu Tet. Tet znamenala zásadní obrat ve vnímání války médii a americkou veřejností. Pod palbu partyzánů Národní fronty osvobození, Američany označované jako Viet Cong, se tehdy dostala i dobře střežená a opevněná ambasáda USA v jihovietnamském hlavním městě Saigon. Partyzáni ji na několik hodin dokonce obsadili.

Vietnamská válka byla historicky prvním (a pravděpodobně i posledním) konfliktem, kde měli novináři a jimi zastupovaná média relativní volnost a svobodu pohybu i jednání. Byla to první válka, která se prostřednictvím televize dostala až do obývacích pokojů amerických domácností. Zvýšené zpravodajské pokrytí rychle odhalilo rozdíly mezi válečnou realitou a informacemi, které oficiálně poskytovaly vládní zdroje ve Washingtonu. Americká a světová veřejnost tak viděla necenzurované obrazy válečné hrůzy, které jí otřásly. Záběry nahé křičící dívky popálené napalmem nebo snímek popravy zajatce střelou do spánku patří k nejznámějším a nejpůsobivějším válečným snímkům vůbec.

Americká veřejnost požadovala okamžité zastavení vojenské angažovanosti USA v Indočíně. Voliči chtěli konec vleklého konfliktu, v němž umíralo stále více mladých Američanů bez perspektivy "světla na konci tunelu". Když deník The New York Times zveřejnil informace o tajných leteckých útocích vzdušných sil USA na území Kambodže (1972), označil prezident Nixon tisk (a masová média obecně) za sabotéry svého úsilí zabezpečit Americe mír se ctí. Prezident USA do konce roku 1973 stáhl z Indočíny veškeré americké bojové jednotky (jejich stavy činily koncem 60. let až půl milionu vojáků ve zbrani).

Vláda USA původně předpokládala, že domácí média budou nekriticky přejímat a veřejnosti předkládat její politiku boje proti komunismu v jihovýchodní Asii, a že ji v jejím úsilí také podpoří. Tento předpoklad nebyl i v důsledku eskalace války naplněn. Prestižní média v USA, stejně jako velká část americké veřejnosti, s účastí Spojených států ve vietnamské válce nesouhlasila, a tak se také vyjadřovala. Vláda a armáda USA se z období vietnamské války, kdy měli novináři volný přístup do prostoru bojových operací, výrazně poučily. Novináři se nyní do prostoru bojových operací dostanou jen v rámci jednotek druhého sledu jako tzv. zakotvení reportéři (embedded jornalists). Armáda novináře chytře připojila ke svým jednotkám, jejichž pohyb řídí, a tak plně a nenásilně kontroluje i výběr témat, o nichž novináři informují. V praxi public relations, vztahů s veřejností (PR), je tento způsob media -- press relations nejčastěji označován jako press trip (novinářská cesta). Z perspektivy armády se jedná o sofistikovanou formu cenzury i efektivní PR. Je ostudné, že novináři a redakce mnoha ústředních médií tuto praxi stále nekriticky přijímají. Aktuálním důkazem i příkladem je nadšené a angažované referování reportérů ČT ze základen NATO v Afghánistánu, kam jsou bezplatně a relativně bezpečně dopraveni a doprovázení příslušníky Armády ČR a dalších členských států NATO válčících pod Hindúkušem.

Poslušní psi svého pána

Nekompromisně kritický přístup k roli médií a novinářů v moderní společnosti reprezentuje tzv. kritická škola. Tu v případě fungování masmédií představuje paradigma či model hegemonie - dominance. Ve vztahu k masovým médiím jej ve 30. letech 20. století rozvinuli Antonio Gramsci a reprezentanti myšlenkového proudu známého jako tzv. Frankfurtská škola (Adorno, Horkheimer, Benjamin, Marcuse, Habermas nebo i Erich Fromm). Paradigma hegemonie, dominance nebo též kritická teorie se nesmlouvavě vymezuje vůči liberálnímu pojetí médií jako svobodnému tržišti informací a hlídacímu psu demokracie. Kritické paradigma -- paradigma hegemonie -- charakterizuje masová média jako: komunikační kanál, hlásající již existující, zavedený ideologický a hodnotový systém -- kulturní konsenzus, kdy vládnoucí elity řídí společnost namísto fyzickou silou prostřednictvím kontroly myšlenek a vlivu kultury. Základní mechanismy dominance, hegemonie mocenských elit jsou podle stoupenců modelu dominance: ekonomické (vlastnictví médií), politické (legislativní regulace a cenzura) a kulturní (personální složení novinářského stavu). Novináři se přiklánějí k systému hodnot, které jsou součástí jejich pracovního výstupu. (Podle přísloví: "Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.") Nekritický přístup mnoha žurnalistů ovlivňuje jejich přirozená servilita -- otrocká mentalita, ideologická předpojatost, limitované vzdělání, a tím i vidění světa. Novináři jsou zastánci kritického modelu označováni také jako "nové kněžstvo", které prezentuje veřejnosti jen určitý soubor hodnot. Tradiční žurnalistika tak podle zastánců kritického přístupu neumožňuje volnou soutěž rozdílných ideologií a myšlenek. Je součástí kulturního aparátu. Její funkcí je udržovat status quo, nerovnoprávný stav nadřazenosti a podřízenosti ve společnosti, kdy mocenské elity určují pravidla hry, protože "platí kapelu, a určují tak i muziku". Tradiční žurnalistika kamenných redakcí a redakčních stolů neslouží veřejnosti, ale dominantním vládnoucím kruhům definovaným společenskou třídou, národností i pohlavím.

Na kritickém přístupu, paradigmatu hegemonie, je postaven i mezi intelektuály populární Model propagandy Hermana a Chomského.

Chaotický tok a nástup nové hegemonie

Při současném překotném vývoji mediální krajiny v procesu digitalizace je zjevné, že výše popsaná paradigmata mediální reprezentace sociální a společenské reality jsou v některých ohledech překonána. Média nejsou pouze prostředkem pro přenos informací a šíření žádoucích sdělení. Vedle funkce informační, ideologické a kontrolní představují i předmět podnikání, vytváření nemalého zisku. Ten je postaven na příjmech z reklamy a inzerce. Jednotlivá média a jejich redakce musejí obstát v konkurenci a vydělat. Pokud dokáže dobře vydělat -- přilákat žádoucí publikum, a tak také inzerenty, jen takový obsah, který není v úplném souladu s ideologickými preferencemi vlastníka a vedení masmédia, je mnohdy žádoucí se takovému trendu z ekonomických důvodů alespoň dočasně přizpůsobit.

Podle filmaře a politického aktivisty Michaela Moora jsou jedinou ideologií Hollywoodu peníze. Moore tak komentuje skutečnost, že jeho dokumenty, které jsou velmi kritické k současnému mocenskému establishmentu a kapitalismu vůbec, se těší dlouhodobé a stálé podpoře hollywoodských producentů. Jeho filmy totiž, při poměrně malých produkčních nákladech, přinášejí vysoké zisky, protože se mezi diváky v USA i ve světě těší mimořádné oblibě.

Na formování mediální prezentace reality mají vedle taktiky a strategie public relations (PR) značný podíl pochopitelně i sami novináři. A to i přes zavedenou redakční personální politiku, která má zaručovat šéfredaktorům, a zejména vlastníkům, ideovou přijatelnost redakčního obsahu. V každém systému se může objevit "chyba", která do jisté míry a na určitou dobu (než je zmíněná chyba systému odstraněna) změní zavedené standardy ideologické přijatelnosti redakčních výstupů. Ve vlastní žurnalistické praxi jsem musel nadřízeným nejednou vysvětlovat a obhajovat způsob pojetí některých reportáží, které se odchylovaly od oficiální, nekodifikované, ale respektované redakční politické linie -- včetně důvodu pro zařazení té které informace nebo obrazu. Jednalo se zejména o reportáže o aliančním bombardování Jugoslávie na jaře 1999 nebo o bombardování Iráku administrativou prezidenta USA Clintona koncem roku 1998.

Podle sociologa médií Briana McNaira existuje moc profesionálních zdrojů -- těch, kteří usměrňují zprávy do značné míry nezávisle na moci vlastníků a šéfredaktorů. Zmenšuje jejich vliv a vytváří mediální prostředí, které má blíže k chaotické nepředvídatelnosti než k uspořádané a hierarchicky strukturované stabilitě. Tento nový model, paradigma masmediální reprezentace reality, McNair pracovně nazývá modelem chaotického toku. Podle McNaira se masová média v současnosti stávají stále více pomyslným kolbištěm konkurenčního ideologického boje, kde vládnoucí elity musejí soutěžit o přízeň příjemců mediálního obsahu s dalšími skupinami (např. specialisty PR nebo nezávislými publicisty), které nutně nemají ekonomické zdroje, ale mají potřebné know‑how. Alternativním zdrojem informací se stávají nezávislé internetové servery, které disponují solidními specialisty s novinářskou praxí. Svými výstupy dokáží ovlivňovat názorové vůdce, současně jsou i platformou pro otevřenou a svobodnou debatu. Britské listy jsou toho v ČR typickým příkladem.

Dominantní zdroje a inzerenti (vláda, úřady, velké státní a soukromé podniky) ovšem prostřednictvím médií hlavního proudu (mainstreamu) stále aktivně a pro většinu veřejnosti i přesvědčivě nastolují a regulují agendu. Určují to, o čem máme přemýšlet. Činí tak pravidelně, koncepčně a dlouhodobě. Žurnalistické výstupy nezávislých publicistů a novinářů, kteří v prostředí internetu komentují společenskou realitu, se ve vztahu k dominantním, elitním skupinám politiky a hospodářství, bez ohledu na kvalitu vlastního know‑how, dosud podobají ponejvíce útokům bodavého hmyzu. Znepříjemňují život. Pro stabilitu systému a mocenské postavení stávajících elit ale nepředstavují, i z důvodu vlastní izolace a nedostatku politického a ekonomického zázemí, vážnější hrozbu. I když, někdy i komáří bodnutí dokáže zabít!

I komár dokáže zabít!

Nová média, jež reprezentuje především síť sítí -- internet, zásadně mění tradiční mechanismy, jejichž prostřednictvím elity kontrolovaly šíření informací. Internet zrušil časoprostorové bariéry přenosu a výměny informací, poskytuje novou platformu pro svobodnou občanskou debatu, veřejnou sféru. Zásadně změnil i zažité obchodní modely distribuce, prodeje a nákupu zboží včetně produktů zábavního průmyslu (filmu, hudby, literatury nebo zpravodajství). Snadná dostupnost obrovského množství více i méně relevantního obsahu informačního i zábavního charakteru přispívá k naplnění vize informační společnosti a revoluce. V tomto smyslu ještě více než kdy dříve platí prosté pravidlo školy mediální ekologie: "Člověk si má dopřát tolik informací, kolik bezpečně stráví." Je pochopitelné, že mocenské elity v nastalé situaci velmi intenzivně hledají a zavádějí způsoby efektivní kontroly nových médií, zejména internetu. Nejjednodušší způsob, jak kontrolovat internet, je regulace technických a legislativních parametrů, spojených s jeho provozem a užíváním. Oficiálním důvodem i argumentem k regulaci internetu je samozřejmě ochrana zákonem a státem chráněných zájmů. Jedná se především o opatření v boji proti terorismu, dětské pornografii, nebo na ochranu autorských práv.

Internet a causa WikiLeaks

Ať je motivace hlavních iniciátorů kolem Juliana Assangeho jakákoli, je ukázkovým příkladem limitů současné politické moci i omezené racionality současné politické elity. Administrativa USA a někteří její partneři v Evropě si počínají jako sloni v porcelánu, nebo přímo jako zvíře zahnané do kouta. Vlastním počínáním zcela nabourali po více než jedno století budovanou iluzi o svobodě a demokracii, jež je integrální součástí ideologie liberalismu.

Příkladem:

• "WikiLeaks by měla být vedena jako teroristická organizace," poslanec Pete King (28. 11. -- New York Daily News)
• Julian Assange by měl být zavražděn tajnými službami, poradce kanadského premiéra (1. 12 -- Telegraph)
• Na veřejnou žádost senátora Liebermana zastavují firmy podporu WikiLeaks (2. 12. -- New York Times)
• Austrálie zvažuje, že Assangeovi odebere pas (4.12. -- News 24)
• Zaměstnanci vládních úřadů USA nesmějí číst důvěrné vládní informace zveřejněné serverem WikiLeaks, pokud tak učiní, mají informovat své nadřízené.
• "Myslím, že ten člověk je technologický terorista. Naší zemi nesmírně ublížil a měl by být stíhán v plném rozsahu zákona. A pokud to nepůjde, tak změníme zákon," šéf republikánského senátního klubu Mitch McConnell na adresu J. Assangeho.

Prohlášení šéfa republikánského senátního klubu McConnella mi připomnělo vyprávění staršího kolegy o výroku Klementa Gottwalda z roku 1948: "Že na to nejsou zákony? Tak si je uděláme!"

Tato a podobná prohlášení i kroky jen dokazují degeneraci stávající politické - servisní elity. Ta již nedokáže přesvědčivě a bezpečně udržet většinu veřejnosti mimo vlastní mocensko‑politickou hru. Svoji legitimitu pak odvozovat od většinového souhlasu veřejnosti s dovedně formulovanou a prezentovanou politickou praxí v procesu demokratické volby. Její schopnost naplňovat očekávání nejmocnějších skupin své původní základny stejně jako požadavků diskrétní -- mocenské elity (těch, kdo skutečně kontrolují globální finanční toky, peníze) je vyčerpána. V důsledku společenského i technologického vývoje a pohybu ztrácí současná politická elita opodstatnění vlastní existence. Tak jako přinesla průmyslová revoluce střídání společenských systémů, jejich elit a ideologií, tak přináší i digitální revoluce požadavek zásadní změny v řízení společnosti, její správy a vlády včetně její výkonné -- servisní elity. To čeho jsme svědky, je právě začátek takové změny, budování nové iluze o skutečně demokratické kontrole správy věcí veřejných. Nová digitální média postupují společně se starými, umírajícími, ale stále prestižními tištěnými tituly (The Guardian, NYT, El País, nebo Le Monde). Staří hlídací psi pod vedením misionářů nové éry. Leccos se změní, ale základní parametry zůstanou zachovány. Nerovnost je biologicky dána. Změní se způsob jejího vysvětlení a odůvodnění. Král je mrtev, ať žije král!

Bude hodně záležet na angažovanosti, vzdělání, vědomí a odvaze občanů, jakou pozici v novém uspořádání pro sebe a svoje blízké obhájí. Parafrází jednoho jedovatého výroku Miloše Zemana na adresu nezdolné kadeřnice z Moravy, která se nelekla vlastní vlády ani nadnárodní korporace dodávám: "Více občanů a méně ovčanů!"

Vytisknout