Kritika nedialektického školství a režimu

10. 12. 2010 / Marek Raclavský

Problémy a jejich kontext můžeme začít hledat už na základním stupni, elementárním kameni českého školství. Když jsem šel poprvé do školy, přemítal jsem o svém štěstí: nyní budu mít mentora a učitele, který mi pomůže ukojit moji žízeň po znalostech. Poměrně brzo jsem však vystřízlivěl. Můj "mentor", který ve mně měl pěstovat akademické zájmy, se vratce pohyboval na pomezí malé a velké násobilky ukotvené ve školních osnovách. Ani se nepokoušel mne motivovat či zaujmout. Vynaložil však pro mne nečekanou houževnatost, když se snažil posunout mne do normálu. Učitel zavedl jednotné tempo a typ úloh. Oba konce spektra pak repetitivně plnily zadané, monotónně se opakující úkoly podle jednoho schématu po celou dobu mého základního studia. Tehdy jsem si poprvé uvědomil absurditu, zatím však ve formě nenaplnění.

Naivně jsem se domníval, že přechod na "prestižní akademický ústav pro nadanější studenty" situaci změní. Studium na gymnáziu dovedlo situaci do stavu "ad absurdum" a přesvědčilo mne o vážnosti celé věci. Neuvěřitelná drzost opětovné aplikace už dříve zažitého schématu ve mně vzbudila nepředstavitelnou zášť. Zdá se mi, že po mně systém chce, abych neměl čas, energii, snahu, chuť ani motivaci přemýšlet ne nad rámec osnov, nýbrž mimo osnovy. Snahy spolužáků o pochopení k čemu byly odbývány prostým: "Protože maturita, protože osnovy." Opět jsme dělali monotónně úlohy, učili se fakta a reálie, tentokrát však větší množství z více nevolitelných oborů, zatímco souvislostí a dopadů jsme se nedočkali. Systém známkování vše podporuje, oceňováno je bezmyšlenkovité odříkávání odborných pojmenování a vzorců. Sliboval jsem si rozvoj kritického myšlení, dostalo se mi vzdělání na taháku. Vše, co jsem se ve škole naučil, nyní můžu najít na Internetu, kde školní učivo vyčnívá, zasťiňuje nedogmatické znalosti a čeká na nekritický příjem žactva výukou povinného. Postupem času se mi zviditelňovala nekvalifikovanost učitelů: ti lepší se učili s námi, ti horší od nás. Já osobně jsem se nejvíce naučil o prázdninách. Tak -- a kde je ta naše budoucnost?

Dosavadní postup v úvaze ilustruje orwellovské: "VÍM JAK, NEVÍM PROČ!" Nyní se zamysleme nad původem a důvodem tohoto diskurzu. Osobně jako původce identifikuji normalizaci, pod níž chápu v kontextu průvodních jevů proces vedoucí k "normálnímu" a normovanému stavu. Komunistický režim si tímto mimo jiné tvořil armádu pasivních lidí, technicky vybavených, aktivně neodporujících režimu. Paralelně dnešní režim za vydatné pomoci školského systému učí neelitní sociální vrstvy myslet ve stejných vzorcích. Z toho vyplývají dvě věci, které musíme brát vážně:

Za prvé, tato skupina lidí bude snáze ovlivnitelná, nasměrována vhodnou mediální masáží, poštvána pasivně nebo aktivně proti kterékoliv sociální skupině. Tím se vystupňuje už tak vysoký tlak na non-mainstream proud a vytvoří se tu potenciál masovosti.

Za druhé, už v této záměrně dynamicky hektické době má člověk sotva čas, aby se zastavil, podíval se zpět, podíval se dopředu a ujasnil si své postavení. Etické otázky jsou přeskočené a lidé se pokoušejí sehnat nějakou práci, aby nepřestali být ekonomicky schopní. Existuje tu tenká hranice, za kterou si už nebudeme uvědomovat sami sebe. Heidegger tvrdil, že evropská filosofie zapomněla na lidské bytí. Dovolím si prohlásit, že lidské bytosti v dnešním světě zapomněly na své bytí. V termínech Heideggerovy filosofie dochází podle mne k zatmění spojení mezi jsoucnem a lidským DaSein a náš nejdůležitější rozměr, naše časovost, nám začíná unikat. Stále více se neodvratně přibližuje stav ontologického zatracení, kdy lidská bytost nebude mít žádnou možnost opětovně navázat spojení se svým DaSein a celé lidstvo tak ztratí možnost návratu. Tuto tezi formuloval profesor filosofie Zimmerman na základě Heideggerových argumentů a já ji dnes vidím kolem sebe jako rozpracovanou budoucnost. Zimmerman jde dokonce až k trvzení, že lépe by bylo, kdyby se lidstvo vyhladilo jaderným konfliktem, než aby člověk ztratil svou konektivitu s DaSein, protože lidstvo má větší naději na nový vznik než na znovuobnovení tohoto spojení. Kde se teprve ztrácí budoucnost, když celé lidstvo tuto možnost hlubší existence ztratí?

Heidegger se také už ve své době brání ztechnizování a umrtvování jazyka. A já si opět nemůžu pomoci a vnímám velice negativně současný stav. Česká slova jsou nahrazována anglicismy, komunikace často probíhá na bázi esoterických, často prázdných mnohoznačných slov. Oligarchové pravděpodobně dosáhli přibližného efektu, který se skrývá pod orwellovským fenoménem "newspeak". Takový Máchův Máj mi říká velice málo. Knihu čtu chladně, s pocitem, že se dokáži smířit s tím, že popisy událostí nebo okolí mohou někde abstraktně existovat. Žádné slzy, radost, smutek, světobol... Nic a nikdo mne nenutí zamyslet se nad kontextem, proč příběh přišel na svět, co chtěl autor mezi řádky sdělit. A i kdyby, nezanechá to ve mě dojem, budou to prázdné logické vztahy, protože je nedokáži nijak ukotvit, uchopit.

Přirovnám to k momentu, kdy najdu v krabičce od puzzle pár dílků spojených k sobě, které ale očividně nepatří do jedné skládačky. Můžu se zamyslet, do které krabice by mohly patřit, vidím však jen malou část, tak si nemůžu být jistý. Můžu si přinést všechny své krabice a začít studovat jejich obsah, abych určil, do které pravděpodobně patří, anebo s vědomím, že takové puzzle nebudu chtít nikdy skládat, odhodím dílky do koše a věnuji se dále většímu dobru - rychlejšímu dokončení své vlastní práce. První možnost vyžaduje motivaci, kterou postrádám, a čas, který nejsem ochoten obětovat. Ve výsledku získávám jen nepatrný vědomý význam z logicky uspořádaných slov, které mají něco sdělit. Takto zanikají minulá slova. Nesetkáme se s nimi, nepotřebujeme je. Nebo potřebujeme? A nová slova vznikají a vznikají, a má-li člověk zůstat ve střehu, musí je mít v aktivní slovní zásobě, odkud jsou vytlačována slova nepoužívaná. Ne každý v sobě najde motivaci udržet tolik slov, když už akademicky vzdělaní lidé často ovládají vyloženě jen technické názvosloví, když známe tolik konformních učitelů češtiny, kteří vzdali nelehký úkol přenést svůj enthusiasmus pro slova na studenty... Ale ani aktivní znalost současného slovníku nezaručuje kritické přijímání. U nových slov nemáme k dispozici léta budovaný odstup, jejich "zvuk", který zvoní na ta správná místa v mozku a v neposlední řadě ani jejich význam, který je univerzálně zamlžený, znamenající všechno a zároveň nic.

"Proč máme filosofii až poslední rok střední školy, za který máme stihnout probrat celé její dějiny?" zeptal jsem se svého učitele. Dozvěděl jsem se, že filosofie vyžaduje určitou míru abstrakce, které mladší člověk není schopen. Uvedl jsem tedy příklad matematiky -- povinný obor vyučovaný v celé republice od první třídy, vyžadující přinejmenším stejnou dávku abstrakce. Po chvílce přemýšlení jsme se posunuli do jiné roviny: "Zkušenosti jsou základem filosofie. Filosofie je těžká i pro maturitní studenty, nemají totiž žádné životní zkušenosti, ze kterých by mohli čerpat," vysvětlil mi učitel. Bodejť by nebyla, nejsme totiž ani vedeni k údivu - svět i existence nám připadají samozřejmé a všední. Nejsme zvyklí diskutovat, disputovat, používat vlastní rozum, spatřovat problémy, řešit je silou moudrosti. Podle toho taky vypadají hodiny výuky tzv. základů společenských věd, které se o mnoho neliší od výuky chemie. Fakta bez ladu a skladu determinovaná pouze kontextem časové osy. Výsledným produktem je nepropojená soustava jmen, dat, výroků, názvů knih.

Mám alternativní důvod pro tak pozdní výuku filosofie. Není vítaná, protože vytváří ono kritické myšlení, zasazení člověka do světa, a ukazuje nám vliv lidského myšlení na svět, celou historií naší planety. Kdybychom měli filosofii jako povinný předmět pod vedením zkušených profesorů, naše budoucnost by byla někde jinde. Dostali bychom do vínku perspektivu autonomních jedinců, schopných dynamicky reagovat na životní, politické i hospodářské problémy, čelit tlaku mainstreamu a v neposlední řadě s větší kompetencí ovlivňovat fungování tohoto státu. Pravděpodobně by to vedlo k pokládání nepříjemných otázek ohledně fungování zřízení, státu jako celku, o povolanosti vládnoucí menšiny... Myslíte si, že je pravděpodobné, aby šlo školství ruku v ruce s demokratickým oligarchickým režimem?

Demokracie je pro mne po tomto všem škodlivější než kterákoliv oligarchie minulosti, ať už fašistická nebo komunistická. Její síla tkví v iluzi, že můžeme něco změnit, ovlivnit. Je to jako tlačítko na semaforu před přechodem. Hrneme se spásně k němu, čekáme, že náš stisk za chvíli bude mít tu moc zastavit projíždějící auta, a následně věříme iluzi moci, když auta dřív nebo později zastaví.

Fašistická vláda se netajila s tím, co dělá. Komunistický režim něco jiného říkal, něco jiného dělal. Demokracie něco říká, pak je pro "inteligenci" divadlo na středním pozadí, se kterým je obeznámena ještě velká část národa, a následuje velké množství dalších, čím dál tím více šedých pavučin, ke kterým se - uspokojeni našim detektivním výkonem po objevení prvoplánové špíny, zlotřilosti, korupce -- už nedostaneme. Dříve lidé věděli více, na čem jsou -- fašistická ideologie otevřeně nechávala část lidí na hranici pouhého života, zjednávala pořádek drastickými metodami a hájila ideologií. Každý, kdo nesouhlasil s ideologií, respektive měl od ní odstup, všechny tyto skutečnosti mohl vidět. Nyní se jednalo o to, jestli v ideologii viděl Voltairův dostatečný důvod, nebo ne. Tak vznikl odboj a s ním konec fašismu.

Komunismus je složitější, poučil se do jisté míry z minulosti a ukázal lidem jen jednu stranu mince. Nadšení lidé po tom skočili a po vystřízlivění se nestačili divit. Patrně pak našli dostatečný důvod pro nastolení nového režimu. Díky nápadným drsným opatřením jsme však mohli tušit něco shnilého ve státě československém, a to i bez větší pomoci undergroundu. O tuto možnost přicházíme v sevření iluze demokracie. Na druhou stranu, znám řadu postarších lidí, kteří by demokracii vyměnili za komunismus, protože byl pro ně výhodnější. Narozdíl od demokracie jim byl schopen z jejich pohledu zajistit základní životní jistoty, aneb dostatečný důvod pro jeho zachování.

Nynější oligarchové jsou však chytřejší a stojí neviditelní v pozadí veškerého dění -- a v tomto je jejich síla. Technické pokroky v psychologii, public relations a managementu způsobily, že také jejich zbraně -- smrtelně účinné -- jsou nevystopovatelné. Převychovávají si současnou generaci na masu technicky zdatnou, konkurenceschopnou a asertivní. Převychovávají si ji mimo jiné školstvím, které vychovává děti, ze kterých se stanou rodiče. A tak jediné dvě síly, totiž rodina a škola - mající signifikantní vliv na utváření názoru, gramatiky (ve smyslu logickém) a vlastního místa ve světě, vlastní budoucnosti - jsou tímto odrovnány.

Kolik věcí z minulého režimu si stále vlečeme s sebou, aniž bychom o tom věděli? Jak se komunismus bránil přívalu nezkažených inteligentů, kteří dokáží spatřit nepravosti režimu a náležitě na ně upozornit? Tím, že kontroloval školství. Na školách říkal to, co se mu hodilo, často navíc lhal. S určitou snahou se dalo dopátrat nekonzistence. V současné době má vládnoucí elita na tuto záležitost sofistikovanější řešení. Říkají naopak všechno, neškodná záplava faktů, kde se cokoliv "škodlivého" rychle ztratí - jako slzy v dešti. A odstraňování lidí a názorů tu funguje dál, akorát neexistují veřejné soudy pro výstrahu, ale vše je zařízeno v utajení.

Díky prvoplánovému divadlu dokonce lidé vědí, že v demokracii je "bordel". A aby unikli absurditě a vystřízlivění z draze vykoupené iluze svobody, zlehčují povahu demokracie. Typickým příkladem je diletantské klábosení po hospodách, kde si každý může nadávkami, ale spíše monology říznutými hořkým humorem, postěžovat na situaci a řešit ji (stále na stejné úrovni). Lidé nemají dostatečný důvod něco dělat, není to pohodlné, ekonomicky výhodné ani pragmatické. A já se bojím: co když se dostatečný důvod brzo nenajde? Co když se nenajde nikdy?

Možná se ptáte, jak je možné, že ještě existují vysoké školy? Není to snad vysoká škola, která je posledním důležitým aktérem na poli utváření názorů? Odpovídám -- ano, vysoká škola v nás může zárodky myšlení vyvolat, nebo s konečnou platností uhasit a pokračovat v simulaci pseudomyšlení. A právě proto je potřeba. Z nedávné historie víme, jaký "ohlas" měl pokus o jejich zavření. Proč je zavírat, když existují prostředky na jejich ovlivnění? Zeptám se: Víte, ve kterém resortu se u nás, v České republice, nejvíce škrtá už od dob sametové revoluce? A přestože máme v Evropě příklady států, které zvyšovaly po celou dobu podíl HDP připadající na školství a nyní na tom vydělaly, ve školství se u nás v "období krize" škrtá opět nejvíce. A aby absurdity nebylo málo, ještě se chlubíme, že naši studenti mají větší "přehled" a to díky tomu, že v porovnání se studenty z jiných zemí zvládají ze sebe vyzvracet více faktů. Čeští studenti obecně jsou velice chytří, a právě proto je potřeba je náležitě usměrňovat. Škrty v rozpočtu vysokých škol se už nápadně blíží jejich rušení. Drtivou většinu škol to přivede k existenčním potížím. Budou nuceny propouštět zaměstnance, snižovat platy a v ten moment už učitel nebude mít absolutně žádnou motivaci dostávat ze sebe to nejlepší. V klidnější době by mohl cítit morální povinnost předávat své vědomosti, ale v době neexistence apelu a existence nejen ekonomických problémů vezme sebelepší předsevzetí zasvé.

Dokonce se ke mně dostaly i konkrétní, poměrně vážné, situace. Profesor přijde do třídy, jako mantru odříkává hromadu reálií, vzorců, dat. Ke konci hodiny na odchodu sdělí žákům, že veškeré informace k tomuto tématu jsou ve skriptech, která právě drží v ruce jako jediný výtisk v České republice. Poté zmíní, že neumožní ani nahlédnutí, natožpak nějaké půjčování a odporoučí se.

Není to ojedinělý případ, spíše vysokoškolská praxe. Profesoři se snaží spíše žáky nachytat, než se s nimi podělit o své znalosti. Student je však tvor přizpůsobivý, bude rád, že se v dnešní době -- narozdíl od svých spolužáků -- dostal na vysokou školu a že se mu dostává vzdělání. Bude zaneprázdněn hledáním informací, záplavou reálií, a vůbec ho nenapadne, aby se díval jiným směrem. Postupem času je pravděpodobné, že se university v České republice stanou placenými, a i doteď zmiňované vzdělání tak půjde do rukou nové elity. Chudý student se bude muset zadlužit, čelit šikaně od společnosti, a selské ratio je pohřbeno. Myslíte si, že nevyřčeným posláním školství je znechutit člověku vzdělávání a proces poznání?

Doublethink není nějaká abstraktní, nás se netýkající záležitost. Naopak ho můžeme pozorovat pořád, ne jako relikt dob minulých, ale v zárodku jako současný prostředek pro ochranu před společností. Spousta lidí není ochotna zničit si svoji reputaci nevhodným názorem. Udržuje si v mysli proto dvě, sotva slučitelná stanoviska. Následující příklad velice rozvinutého doublethinku nádherně doplňuje náš dosavadní postup v úvaze. Setkal jsem se s vědci, kteří byli křesťansky vychováni. Dnes mají v hlavě dva nesourodé názory, jeden je faktograficko-vědecký, druhý náboženský. Jsou si toho vědomi, ale přiznávají, že to nejde nijak odbourat. V neposlední řadě můžu uvést vlastní zkušenost. Byl jsem vychován ve víře v křesťanského Boha. První poznatky jsem tedy vztahoval vědomě k tomuto prvnímu velkému gramatickému systému. Nehodící se poznatky jsem nevědomě třídil do druhé škatulky, kterou jsem dlouho podceňoval. Jednoho dne, při otázce, zda věřím v Boha, mi v mozku sepnulo a já věřil v oboje. Nenáviděl systém institualizovaného Boha, ale věřil v něj úplně stejně jako v matematické axiomy. Teprve po přečtení "Nineteen Eighty-Four (1984)" jsem pochopil, co to znamená. Všechny tyto fenomény, které jsem ve společnosti našel, jsou už popsány. Máme možnost si knihu přečíst a zamyslet se. Uděláme to?

Tady nacházím dva extrémní proudy -- jedni Orwella nečetli a číst se nechystají, druzí ho berou jako vyřešenou záležitost. Úzkoprse ho vykládají jako alegorii na komunistické režimy. Já vidím v Orwellovi pravé varování před budoucností, které je ultimátně platné v kterýkoliv okamžik po něm v každé společnosti. V momentě, kdy na toto silné upozornění nebereme ohled, stáváme se zranitelnými a zranitelnějšími vůči negativním vlivům oligarchie, jako je kolektivistická praxe a jevy rozebírané v tomto eseji. Orwell to vystihuje lépe, než to dokáži já sám, mimo jiné v díle Uvnitř velryby a jiné eseje:

Závěrem bych chtěl nastínit možná východiska pro zlepšení současného stavu, pokud existují. Máme ještě způsoby, kterými můžeme čelit tlaku společnosti? Které reformy by měly potenciál funkční prevence?

Na první otázku neumím říct nic jiného než: "Začněme u sebe." Ať už má tato jednoduchá věta pro vás negativní konotaci nebo ne, opravdu nenacházím jiné cesty, než chodit s otevřenýma očima, snažit se hledat pravé důvody, nic nepodceňovat, bránit se nátlaku médií, společnosti. Nemůžeme očekávat mesianismus, protože jak známe z dějin, ten vede k diktátorské vládě. Nemůžeme ani očekávat, že sami něco změníme. Pokud si zachováme dnes už vzácné dovednosti racionálního myšlení, budeme se alespoň schopni bránit.

U druhé otázky se aspoň pokusím určit směr, kterým by mělo jít české školství. Střední školy by podle mne měly jít cestou Velké Británie. V prvním ročníku mají studenti možnost vybrat si předměty, kterým se chtějí věnovat. Svým výběrem ukazují svůj skutečný zájem a pod kvalitním vedením se můžou dostatečně soustředit na zvolený obor. Jsou vedeni k přemýšlení v souvislostech, k uvažování o dopadech jevů na společnost a píšou více esejí, v nichž mají možnost formulovat svůj názor. Vysoké školství by si mělo vzít příklad z univerzit ve Spojených státech amerických: matematika a filosofie jako doporučené předměty pro kritické přístupy ke studiím, historie umění nebo hudba jako doporučené předměty k přírodovědným oborům, to vše v kontextu moderní doby a v souvislostech. Je to víceméně utopická vize a bezhlavé kopírování tohoto systému by mohlo přinést více škody než užitku, a i tyto samotné systémy mají své mouchy. Ale posunování směrem ke kvalitním univerzitám v USA, které stojí bokem mainstreamu, by mělo podle mne pozitivní dopad na úroveň českých studentů. Avšak je velmi obtížné najít tu podobné učitele, není to však nemožné. Proto je musíme motivovat větší finanční částkou. Proto by stát měl i v době krize věnovat velké procento HDP na resort školství. Učitelé by přestali živořit pod úrovní vybíračů "záchodného" a větší prestiž zaměstnání by iniciovala přísun kvalitních lidí.

Dystopie v dnešní době už není jen hrozba, stává se spíše realitou.

Vytisknout