O proměně nesmyslné činnosti v činnost ještě nesmyslnější

10. 12. 2010 / Ivo Šebestík

Proto se mnozí z nich spokojovali s trpnou účastí pracujícího lidu na seancích pořádaných za účelem pouhé účasti na obou stranách řečnické tribuny. Čárka pro žvanila a mlatce prázdné slámy, stejně jako čárka pro skutečně pracujícího člověka, který se na bohoslužbu bez víry a Boha přišel vyspat, zahrát si karty či vypít kalíšek borovičky pocházející z ledničky právě onoho darmojeda, jenž se jal o něčem přednášet. O čem, to nikdy nikdo nezjistil, protože nebylo ucha, které by naslouchalo.

Když se systém historicky znemožnil a byl odkoupen jinými (ale částečně i týmiž) lidmi za účelem přestavění na jiný mechanismus udržování občanů v netečnosti, těšili jsme se mnozí na to, že přehlídky ztraceného času, činnosti pro činnosti, jež jsou marností nad marnost, zůstanou v propadlišti věků. Netrvalo dlouho a měl jsem být poučen o věčnosti tohoto břemene lidské civilizace. Pokud se o vesmíru již začíná uvažovat jako o něčem konečném, pak absurdita si svou neotřesitelnou bezhraničnost zcela jistě udrží.

První velké setkání s ubíjením času prázdným řečněním za účasti širokého auditoria lidí, kteří v té době nemohou dělat nic užitečného, u mě nastalo ve chvíli, kdy deník, ve kterém jsem pracoval, odkoupili noví němečtí majitelé. Stalo se tak v polovině devadesátých let minulého století. Němci noviny koupili od Francouzů, kteří po celou dobu zachovávali postup z počátku druhé světové války. Tedy, laisser tranquille, nechat v klidu. Omylem jsme to považovali za roztomilý příznak pověstné francouzské ležérnosti, která je však skutečně pouze nepravdivou legendou. Ve skutečnosti věděli Francouzi, že všechny své české novinové tituly brzy střelí Němcům, což se nemohlo stát ihned, neboť na počátku devadesátých let národ ještě ostražitě sledoval, co se s ním děje a pohlcení veškerého tisku německými majiteli by mu, v té době národní citlivosti, připadalo málem jako anexe. Po letech však přišlo kýžené otupení, a to na všech frontách.

Noví majitelé byli za každou cenu připraveni naučit divochy v redakcích na východ od Rozvadova západní firemní kultuře. Začalo se dít to, co si někteří ještě pamatujeme z francouzských, italských a španělských komedií let sedmdesátých, kdy právě jižní Evropu zasáhl první nápor vichřice anglosaské podnikové kultury.

Příchod Němců byl v redakci nicméně očekáván s jistým vzrušením, neboť francouzská ležérnost měla za následek kromě klidu i stagnaci mezd, což mělo být novými majiteli změněno. Někteří zoufalci dokonce chystali uvítání v podobě biblického verše napsaného na nějaké viditelné místo v redakčním sále. Jednalo se o verš, který praví něco v tom smyslu, že "když Pán spatřil mzdu služebníků v tomto domě, odvrátil se a zplakal". Nevím, zda cituji věrně, naštěstí se nenašel nikdo, kdo by uměl tak poetický verš přeložit do němčiny. Takže zůstalo pouze u záměru, jak to už v českých zemích bývá často.

Už první shromáždění zaměstnanců pod taktovkou nových majitelů bylo inspirativní a naznačovalo, co se bude dít. Jeden z řečníků si přinesl mísu bonbónů a souhlasné projevy z auditoria hbitě odměňoval sladkostmi, které zaměstnanci chytali v letu jako delfíni rybičky. Vypadalo to, že bude legrace. A vskutku byla.

Výuka firemní kultury probíhala systematicky, soustavně, pečlivě, důkladně, trpělivě a celá se odvíjela na příkladech. Pro každou takovou lekci byl připraven dlouhý stůl, na který sekretářky vyložily konvice s kávou a čajem. Vedle toho karafy s pomerančovou šťávou a vedle, na podnose, byly skleničky, cukřenka a šálečky. Nechyběla mísa s ovocem a talířek s takovými těmi malinkými smetánkami do kávy, do kterých se nedá dostat jinak než za cenu potřísnění saka.

Redakční a nakladatelský management se shromáždil kolem stolu a každý přišel na toto pracovní setkání vybaven splněným domácím úkolem. Ti nejpilnější měli úkol vypracován ve vynikající grafické podobě, v průhledné fólii a svázán jako diplomová práce. Zářily na něm všechny barvičky. Základní text byl černý, věci důležité modře, věci velmi důležité zeleně a řádky obsahující životně důležité informace se nesly v barvě výstražné, tedy červené.

Pouze ti nejotrlejší a nejméně přizpůsobiví chodili na tyto porady jen s kusem papíru narychlo vytaženým z kopírky. Postupně se ovšem i oni naučili firemní kultuře. Když vstoupil do místnosti hlavní bos, šum kolem stolu uctivě utichl a čekalo se na klasický úvod. Ten obvykle spočívá v nějaké vtipné bosově poznámce, třeba o tom, jaká byla cesta či s kým se potkal v letadle. Zřídkakdy jsou tato povinná entrée k smíchu, ale je nezdvořilé zachovat kamennou tvář nebo se dokonce ušklíbnout. Starý zvyk rušit řeči nadřízených bodrými výkřiky, ve stylu: "Tak to, Franto, zkrať, za chvíli začíná hokej," do moderní firemní kultury nepatří. To si člověk může myslet, ale ve svobodné demokratické společnosti se tohle prostě neříká. Místo toho se nasadí takový ten přihlouplý úsměv jakoby skrývající obdiv k brilantnímu vtipu šéfa. Jakoby posluchač chtěl vybuchnout v hurónský řev, ale vší silou se ovládl.

Podstata těchto diskusních fór byla asi tato. Naši učitelé měli vypracovánu strategii na několik let dopředu a ke každému jejímu dílu existovala důkladná dokumentace. Strategie obsahovala vše podstatné od zrodu až po úmrtí titulu. Vše bylo v podstatě hotovo, až na drobnosti a jednotliviny. Nám však celý obraz nebyl dopřán. My jsme se k němu měli dopracovávat postupnými kroky, ba krůčky. V praxi to znamenalo, že byla například do některého vzdáleného města svolána porada na téma nové grafiky novin. V německém ústředí přitom ležela hotová grafika titulu už několik týdnů v trezoru. A nyní byla zahájena veliká monstrózní kampaň. Management všech novinových nakladatelství v rámci koncernu byl uveden do stavu pohotovosti. Po každém vedoucím pracovníkovi se žádaly grafické návrhy, koncepce, připomínky, náměty. Konference střídala konferenci, zatímco hotový návrh připravený k okamžitému použití odpočíval v šuplíku tisíc kilometrů daleko. Manažeři vstávali jeden po druhém, kráčeli k řečnickému pultu, svítili baterkou na promítací plátno a demonstrovali své návrhy. Následovala diskuse o každém z nich. Týdny a měsíce běželo tohle divadlo, až jednoho krásného dne, na poradě číslo 239 k tomuto tématu, poté, co všichni účastníci byli již na smrt zemdleni a celé dílo vypadalo jako odsouzeno k zániku, se bos usmál a sáhl do koženého pouzdra, které měl na stole, aby z něj jako démant vyňal hotový projekt.

Mohlo by se zdát, že tento a jiné příklady pouze ilustrují boží trpělivost, kterou misionáři ze Západu projevili vůči svým zaostalým přátelům toužícím rychle postoupit mezi pokročilé frekventanty. Ale nemyslím, že je to tak. Mé další zkušenosti z vyspělých zemí Evropy mě přesvědčily o tom, že seance, na kterých se plánuje, prezentuje, rozebírá, projednává, zlepšuje, doplňuje, konfrontuje a tříbí -- NĚCO -- jsou činností produkovanou jen pro sebe samu, s nepatrným přesahem do reálného světa. Je to svým způsobem virtuální realita.

O něco později mě potkalo krátké působení v jiném médiu, tentokrát ryze českém a skutečně velikém, aspoň co do počtu zaměstnanců a rozpočtu. V době mého příchodu zde byla firemní kultura, jak se mi zdálo, rozvinuta nadmíru uspokojivě. Zlatým hřebem bývaly prezentace oddělení statistiky (ono se to v originále jmenovalo trochu jinak), které mělo asi dvacetkrát víc zaměstnanců, než bylo zapotřebí, což mělo za následek nadproduktivní seberealizaci těchto lidí. Aby jejich existence měla smysl, pořádali pravidelné přehlídky své práce.

Z jakéhosi důvodu nebylo možné, aby zaměstnanci oddělení své výsledky přednášeli čtyřem holým stěnám, což by tak asi odpovídalo úrovni prezentací, takže všechny filiálky tohoto média musely každý měsíc dodat věrné posluchače, jako bývalo v pohádkách dodáváno dvanáct panen a dvanáct jinochů devítihlavé sani na oběd.

Pokud možno z řad lidí, kteří měli své skutečné práce poměrně dost. Vzhledem k tomu, že asi šedesátičlenný kolektiv statistiků zdaleka nestačil na své bohulibé úkoly (Parkinsonovy zákony), zadávalo vedení tohoto velkého média zakázky též externím firmám, které měly za pouhých pár miliónů přinést vskutku vyčerpávající obraz činnosti onoho sdělovacího prostředku včetně návrhů na zefektivnění. Když jsem jednoho dne potkal generálního ředitele jedné z těchto agentur, asi čtrnáctiletého hošíka, jak se prohání po chodbách ústředí na koloběžce a vesele mi kyne na pozdrav, přestal jsem na tyto prezentace demonstrativně jezdit.

Jinou, ale podobně tristní zkušenost mohou udělat všichni, kteří přicházejí do styku se světem konferencí, s velkými institucemi, gigantickými firmami. To není realita, ale její zvláštní odraz. Zatímco v reálném socialismu bylo evidentní, že se jedná o absurditu, jejíž příchod se ohlašoval v dílech Franze Kafky, Roberta Musila a Georga Orwella, v současné době jsou lidé, kteří do tohoto světa patří a podílejí se na jeho chodu, většinou skálopevně přesvědčeni o důležitosti svého počínání.

Stačí se podívat na konference, které se po celém světě pořádají denně po tisících. Naprostá většina z nich je přístupná médiím i širší veřejnosti. Ne pro demokratičnost, ale protože se jedná o reklamu dobrých úmyslů a činorodého snažení lidí, kteří se takto angažují. Naproti tomu malé procento summitů je veřejnosti uzavřeno. To jsou právě ty výjimky, na kterých se opravdu jedná o něčem, co bude mít reálné dopady na život lidí. Většinou směrem k horšímu. Tyto konference se poznají podle kordónů po zuby ozbrojených policistů, podle jejich manévrů ve městech, ve kterých se konají, a nakonec podle zátarasů a rychlopalných zbraní umístěných kolem nich, jako tomu bylo před několika měsíci v Bruselu, na summitu EU a Asie. Bezpečnostní opatření vyhlížela odpudivě a arogantně zároveň. Jak by si organizátoři vůbec neuvědomovali, že právě na těchto "maličkostech" odhalují své skutečné mínění, které mají o lidech a svůj opravdový vztah k občanům.

Pojďme ale zpět k těm konferencím a prezentacím, které se konají jen proto, aby jejich pořadatelé vykázali činnost a získali pocit, že jsou platnými občany státu či nějakého jiného uspořádání. Vezměme si třeba skupinu politiků, jejichž strany programově parazitují na sociálních problémech. Pro tyto lidi je samozřejmé, že se angažují v boji za sociální práva a proti světové chudobě. Jak ale toto angažmá ve skutečnosti vypadá?

Nejlépe je uspořádat konferenci, na kterou se v byznys třídě sletí hosté z celého světa. První zisk z konference proti chudobě tedy putuje na konta leteckých společností. Na letišti čekají řady taxíků. Přejme taxikářům tohle jejich rito. Konferenční hosté míří k většinou špičkovým hotelům. Jejich recepce a jejich restaurace jsou tady dalšími subjekty, které profitují na konferenci proti světové chudobě. Další zisk mají samotní pořadatelé a hosté na svých platech, dietách a cestovních výlohách, a tak dále. Jedinému skutečně chudému člověku konference neprospěje. A pokud cestou z hotelu do konferenčního sálu potká některý plamenný řečník náhodou žebráka, pak jej (většinou) ani nenapadne podat mu měďák.

Chyťte politika za rukáv a řekněte mu: "Člověče, proč tohle děláte? Vždyť to není k ničemu!" Jaká bude jeho reakce? Vytřeští na vás oči jako na strašidlo, a to nikoliv v předstíraném údivu, ale v pravém nefalšovaném rozhořčení. Neboť jste jej urazili. Cožpak se právě předevčírem nevrátil z podobné konference v Madridu? A nebyl před týdnem v New Yorku? A sotva se doma ohřeje, letí do Tokia mluvit o právech národnostních menšin a za týden v Paříži má konferenci o potřebě celoživotního vzdělávání. Vždyť ten člověk je vlastně chudák. Dře od rána do večera. Jeho život, to jsou samé hotelové pokoje, hospodská strava, letadla, taxíky. Vlastní děti ho znají jen podle fotografie. Vždyť on se obětuje! A vy? Taková drzost!

Člověk je v pokušení označit celou tuhle činnost za zbytečnost. Stejně zbytečnou, jakou byly nekonečné únavné úmorné a hloupé schůze starého režimu. Paralela má ale přece jenom jednu slabinu. Tahle současná činnost pro činnost, tohle nekonečné hemžení, na jehož konci je jen jedno obrovité gigantické a nestvůrné NIC, je ve skutečnosti byznys. Konferenční průmysl jako významná složka turismu. Kolem institucí, politických stran, parlamentů a dalších tvůrců tohoto NIC, se vytvořila pavučina služeb, které svou reálnou činnost z toho neproduktivního NIC odvíjejí. Milióny tun potištěného papíru znamenají produkci miliónů počítačů, kopírek, tiskáren. Ty zase potřebují servisní mechaniky. Telefonní operátoři mají radost z mezinárodních hovorů, svůj byznys mají tlumočníci, překladatelé, restauratéři, hoteliéři, obchodníci, holiči a kadeřníci a kdoví kdo ještě. Tisíce konferencí plných plamenných řečí proti chudobě nenasytí jediného hladového člověka, zato představují práci pro spoustu jiných lidí. Možná právě z toho pohledu jaksi paradoxně slouží svému účelu. Nebýt jich, skutečně by mnoho lidí přišlo o práci a propadlo by chudobě. Také mnoho politiků by nemělo do čeho píchnout. Jejich byznys je mluvit o chudobě, zatímco prožívat chudobu na vlastní kůži je údělem pro více než polovinu lidstva. Každému to jeho. Politik je spokojen. Chudoba druhých dává smysl jeho existenci. Existence chudých umožňuje bohatství bohatých. Řeči o světovém boji proti chudobě jsou čistou lží. Planetární zdroje, a hlavně způsob, jakým je bohatství nerovnoměrně rozděleno, neumožňuje efektivní boj s chudobou. Ve skutečnosti se o něj nikdo ještě ani nepokusil, s výjimkou jednotlivců a některých charitativních organizací. Tištěnými programy konferencí zaměřených proti chudobě by se ale dal obtočit zemský rovník několikrát dokola.

Vytisknout