Stávka přece není drzostí!

10. 12. 2010 / Daniel Strož

Petr Jánský označuje ve svých několika zveřejněných řádcích (BL, 9. 12.) právě uskutečněnou stávku státních zaměstnanců, namířenou proti snižování výdělků, za drzost. Upozorňuje, že existují jiní v této společnosti, jejichž situace je nesrovnatelně horší! Kupříkladu v privátním sektoru se prý musejí podnikatelé a zaměstnanci často pořádně ohánět, aby vůbec nějakou výplatu měli. A ta bývá zpravidla podstatně nižší, jak píše. Přitom tito lidé svou prací vydělávají (placením svých daní) i na ty, kteří se ve státním sektoru živí.

Jánského řádky mi připomněly nedávné komentáře českých médií k řeckým nepokojům: "Co vlastně ti Řekové chtějí, žijí si nad poměry a do důchodů odcházejí dokonce dříve než my," ozývalo se z nich.

České veřejnosti byla sugerována neoprávněnost těchto protestů. Pouze jediné zůstávalo stranou: a sice, že sociální výdobytky v Řecku jsou výsledkem půl stoletého usilování tamního obyvatelstva v určitém společenském systému, od něhož si nedávalo všechno líbit.

V tehdejších dobách u nás panoval socialismus a s ním spojené rovnostářství. Nikdo nebyl nezřízeně bohatý, a nikdo také nechcípal v mrazu a hladem na ulici. Lidé, kteří se upalovali, činili tak z protestu proti potlačování lidských práv a svobod, nikoli z existenčního zoufalství. O práci a bydlení neexistovaly obavy, zato však byly poměrně tvrdě postihovány jakékoli úchylky od oficiálního smýšlení.

Teprve několik týdnů před 17. listopadem 1989, kdy už bylo opravdu na beton, že se Gorbačov k tehdejšímu komunistickému vedení ČSSR obrátil zády a východní státy se bortily jeden za druhým, osmělovali se čeští (a tehdy i slovenští) občané a vycházeli houfněji do ulic požadovat změny. Měly to být ovšem změny k lepšímu, právě odtud pramení největší nedorozumění. Namísto "lepšího" nastalo však hned zpočátku pověstné "utahování opasků" naordinované havlovsko-klausovskou klakou, z něhož postupně vyvstal současný mafiánský bordelkapitalismus, měřitelný prakticky úplně ve všem s "modelem" ruským či balkánským.

Lidé v této zemi jsou zmateni, protože jim byl původně slibován přechod na tzv. tržní hospodářství, fungující s určitou etikou, zestručněno s "pravdoláskovstvím". Díky tupému režimu komunistů, který jim znemožňoval "ochutnat si" osobně život na Západě, představovali si jej jako velikou, zářící a zbožím přeplněnou výkladní skříň, z níž se může každý obsloužit dle svého gusta. Nepřetržitý boj tamních pracujících za zlepšení sociálních podmínek vnímat netoužili, a pokud k nim takové zprávy pronikaly, měli je za výplod komunistické propagandy. Nechci se pana Jánského ve zlém dotknout, ale mám pocit, že i on je dosud jednou z takových obětí.

Jinak by snad jako autor těch řádků nemohl napsat, že k tomu, "jít si říct na ulici o peníze" musí být hodně otrlá povaha anebo prostá lidská hloupost. Nebo že ti, kteří šli do stávky "sedli na lep odborářským bossům". Pan Jánský by si měl co nejdříve osvojit pravidlo, že v kapitalismu nikdo nikomu sám od sebe nic nevěnuje (leda by šlo o charitu!). Což vlastně platí i těm "podnikatelům a jejich zaměstnancům", o jejichž svízelích píše. Ať tedy také jdou a s ostatními projeví svou nespokojenost! A že je stávka nástrojem k destabilizaci vlády a společnosti? Kdo tuto zemi destabilizoval víc, než ti, kteří z ní rozkradli stamiliardy? Na tyto grázly a korupčníky nechť se napřed soustředí politici, jimž dnes chybí peníze ve státní pokladně. Tím, že nastoupili do svých vládních postů, převzali za to odpovědnost.

Závěrem jenom ještě poznámku: hnusí se mi již neustálé připomínání výše příjmů politiků, podnikatelů, nejrůznějších vysoce postavených osob. Pan Jánský toho používá v případě odborářských předáků. Věřte, těžko se kdy vrátí časy, kdy měli horníci či řemeslníci příjmy na úrovni ředitelů podniků, lékařů, inženýrů a jinak vysokoškolsky vzdělaných jedinců. A umí-li kdo alespoň trochu počítat, musí přece vědět, že milionářem je v tomto státě mezitím i každý poslanec či "jen" senátor, vydržel-li ve funkci alespoň pár roků a nerozmělnil přitom své výdělky v pajzlech s lehkými děvami a v alkoholu. Přičemž pochopitelně nehraje roli, jestli náležel (náleží) k ODS, ČSSD, ke KSČM, nebo jinam. To je prostě nezměnitelnou skutečností, která k tomuto zdejšímu politickému zřízení už patří. Potřebných změn nelze tedy dosáhnout jinak, než organizovaným protestem a nedej bože, aby se odborům anebo jiným organizátorům vymknul z rukou! Demonstracemi a stávkami zmítající se současná Evropa nám toho může být příkladem. - Ale my snad naštěstí raději vyčkáme - jak nám velí tradice - co se z toho všeho vyklube a pak si to v ulicích zas chrabře odcinkáme...

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 10.12. 2010