České děti neumí číst

10. 12. 2010

S narůstajícím věkem dítěte se volí přiměřená literatura a také volné vyprávění pohádek, příběhů. Děti to milují, alespoň ty mé ano. Později dochází k četbě na pokračování. Děti se těší a takto se třeba můj syn naučil sám číst. Koukal přes rameno a pochopil, jak že jsou ta písmenka poskládaná. Ve škole se děti učí číst. Když je ve třídách dnes na 1. stupni už skoro 30 žáků, moc času každý z nich čtením netráví. Časová jednotka 45 minut je prostě omezená. Tu opět musí nastoupit role rodičů, kteří si s dětmi nahlas čtou. Další role rodičů (ale i učitelů) je najít pro děti vhodnou literaturu, která by je bavila. Alespoň do té doby, než si žáci sami najdou tu svou parketu. Hlavní roli tu ale hrají opravdu rodiče. Jenže v dnešní době se již malinké děti posazují před televizi (video, DVD), kde tráví spoustu času. Rodiče pak mají čas tlachat s kamarády, sledovat v jiné místnosti své seriály. Věnování se dětem je "zastaralé", což mi bylo mnohokrát předhazováno mými známými. Starší děti jsou přehlceny informacemi. Porovnejte např. mé dětství: doma jsme TV měli až od mé 5. třídy. Stejně tam nic pořádného nedávali. Program byl jen jeden. Večerníček, v neděli pohádky, o svátcích nějaký ten film. Co zbývalo dělat? Jít ven, hrát si s hračkami, kreslit si, vyrábět oblečky na panenky, poslouchat rozhovory starších. A číst. Rodiče mi kontrolovali, na co se dívám. Dodnes mě při vzpomínce pálí obě strany tváří, když si vzpomenu na trest (dívala jsem se tajně přes prosklené dveře). Dnes: doma čeká televize s neomezeným počtem kanálů, když nic nedávají, pustí se video (DVD). Nebo se zapne komp a paří se do noci (viz mluva dnešních dětí). Pro rodiče pohoda, dítě hraje, čučí -- nezlobí, neotravuje. Jak chcete dosáhnout toho, aby děti četly? Čtou jen internet, TV programy. Na internetu jen čety (nebo chaty?). A to když si čtete vy, nezasvěcení, tak žasnete, jakým že jazykem je to psáno. Ve škole mě stále zaskakuje otázka dětí: a máme to psát s háčkama a čárkama?( to když mají v informatice něco psát a pracovat s texty). A tak se pokouším žákům se občas vnutit s nějakou literaturou. Naposledy to byly Rychlé šípy. Donesla jsem z vlastních zásob sešítky s příběhy. Děti měly možnost si půl hodiny číst. Některé to docela zaujalo, jiné byly zhnusené "zastaralostí" (hlavně že se tam nadává hymbajs a ne dopr...) a smály se, že je to trapné. Zeptala jsem se po pár dnech těch, které jsem zaujala (ne já -- Foglar), zda si půjdou půjčit Rychlé šípy do knihovny. Dívali se na mě, jako jestli jsem rozumu mdlého. Neuspěla jsem. Budu to zkoušet, jen nevím, jak dlouho mi to vydrží. Jenže tady už nejde jen o četbu. Zkuste se dítěte někdy zeptat,o čem byl film. Asi vám převypráví děj, ale hlavní myšlenku naprosto nechápe. Vnímá film jako sled obrázků (pokud možno co nejvíce akčních) a uniká mu myšlenkový obraz. Skutečně si myslí, že se jedná o přehlcení informacemi, dětem prostě přetéká mozek. Nejsou schopny to všechno pojmout a zpracovat. Vůbec se neorientují v ničem. Proto se třeba ani neumí učit ze sešitů nebo učebnic. A to ani ve chvíli, kdy mají podstatné myšlenky v učebnicích vyraženy tučným písmem.

Tenhle problém vůbec není o škole, je už psychologický a pedagogický (v tom správném směru pochopení slova pedagogika). To už nespraví osnovy a nařízení. To je o velmi širokém spektru problémů, které se budou muset začít řešit.

Vytisknout