Širší souvislosti včerejší stávky

8. 12. 2010 / Michael Kroh

Na téma včerejší stávky se bude diskutovat ještě dlouho. A bude-li vláda pokračovat stejným způsobem dále, dočkáme se brzy i tvrdších protestů. Postoje ke stávce jsou pochopitelně ovlivněny politickými postoji účastníků veřejných debat, nicméně i u některých středopravicově orientovaných publicistů lze zaznamenat rozpaky z vystupování vládních činitelů.

Obávám se, že si pánové Nečas a Drábek (ale ani mnozí komentátoři) dostatečně neuvědomují svoji ambivalentní pozici vůči zaměstnancům ve veřejné sféře. Oni totiž nejsou jen členy vlády, ale také vystupují v roli zaměstnavatele, a jsou tedy partnery odborů pro kolektivní vyjednávání. Dialog o platech i v době krize probíhá tak, že obě strany řeknou svou představu a pak se jedná o kompromisu. Ten je někdy blíž jednomu, jindy druhému stanovisku, ale nikdy nebývá s některým totožný. Proto mají představitelé odborů v zásadě pravdu, když tvrdí, že s nimi vláda o platech konkrétně nejednala. Schůzky k obecným tématům nebo jednání tripartity totiž nejsou platformou pro konkrétní mzdová jednání. Nečas i mnozí žurnalisté zde zaměňují politická jednání mezi vládou a významnou společenskou organizací s kolektivním vyjednáváním mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci.

Příčinou neústupnosti vlády je ministrem Kalouskem a jeho poradci z prstu vycucaný (jinak se to nazvat nedá) plánovaný rozpočtový deficit, který se stal v podivném režimu "legislativní nouze" zákonem. Osobně skutečně nevím, proč tento deficit nemohl být třeba 140 nebo 145 miliard (místo 135) a platy ve veřejné sféře mohly zůstat stejné. Výmluvy na finanční trhy neobstojí, protože i tak by šlo o výrazné snížení deficitu, které by bankéři jistě i s ohledem na celkové nízké zadlužení České republiky kvitovali pozitivně a rating by nám nezhoršili.

Problém je zřejmě také v tom, že ještě nikdy v historii České republiky se nestalo, aby ve vládě sedělo tolik bývalých (v termínu spíše měsíců než let) podnikatelů. Jsou to možná dobří manažeři, kteří si však přinesli ze soukromého podnikání mnohé návyky a postoje, které lze jen těžko uplatnit ve veřejné sféře. Navíc většina z nich jsou v řízení státu úplnými nováčky a ve svých rezortech se teprve "zabydlují". Těžko proto mohou výrazněji oponovat zkušenému matadorovi Kalouskovi, který jim z výsadního postu strážce státní pokladny prostě diktuje plošné škrty, ať si s tím poradí, jak chtějí. Kalouskův technokratismus je myšlení ministrů-podnikatelů blízký, proto nijak výrazně neprotestují a jeho nátlaku se podřizují.

Nikdo by asi nestávkoval, kdyby se vláda chovala opravdu jako podnik a deficit sice naplánovala větší, ale na základě různých personálních a procesních auditů průběžně zeštíhlovala a zefektivňovala státní a veřejnou správu. Tím by samozřejmě už během příštího roku ušetřila sice asi ne 10 %, ale ne o mnoho méně. Různé postupné reorganizace spojené s propouštěním přebytečných zaměstnanců probíhaly již v minulosti a bez většího zájmu veřejnosti i médií. Dnes ovšem nikdo -- ani Kalousek, ani rezortní ministři -- neví, zda nějací zbyteční zaměstnanci ve státní správě vůbec jsou. Stanoviska politiků, komentátorů i veřejnosti spíše připomínají populistické hospodské tlachy o nadměrném počtu úředníků a vládní politika periodicky se opakující (a přes formální splnění plánované kvóty vždy neúspěšné) kampaně předlistopadových komunistů za převedení určitého (rovněž vždy pečlivě z palce vycucaného) množství administrativních pracovníků do výroby.

Kalousek je navenek přesvědčen, že se mu podaří těch 165 miliard současného deficitu "uškrtat". V skrytu duše však doufá, že nějaké to procento schová do opatření vynucených (opět jen navenek) důchodovou reformou, zejména do zvýšení dolní sazby DPH. Veřejnosti se pak bude předvádět jako zásadový politik, který nezvýší daně, i kdyby měly "trakaře padat", samozřejmě s jedinou výjimkou důchodové reformy.

Je ovšem nad slunce jasné, že tak velký deficit nelze vymazat bez posílení příjmové stránky rozpočtu. Nejde přitom vlastně ani o žádné zvyšování daní, ale o nápravu extrémního a rozpočtově neodůvodnitelného snižování složené daňové kvóty v minulosti - i za vlád vedených ČSSD. Správné by totiž bylo, kdyby byl rozpočet koncipován jako vyrovnaný při "nulovém" růstu, s přebytky v období růstu a deficity v období poklesu. A takového stavu bez posílení příjmů státního rozpočtu dosáhnout trvale a udržitelně nelze. To ostatně připouští i premiér Nečas. Ovšem chtěli bychom na něm asi moc, aby se zachoval jako skutečný politicky odpovědný vůdce, který dokáže i vlastním voličům vysvětlit, že se v rámci nezadlužování budoucích generací musejí poněkud uskromnit a nevypráví místo toho pohádky, jak znovuzavedení progresivního zdanění fyzických osob (u právnických osob zde nikdy nebylo) sníží motivaci schopných lidí k práci. Už vidím, jak v důsledku vyšší daňové sazby klesá ochota takového Martina Romana řídit ČEZ, nebo jak se modelingová hvězdička méně radostně svléká pro pánský časopis. Pro Nečase a Kalouska je ovšem rozhodující, že by klesly zdroje i ochota pana Bakaly a spol. financovat jejich předvolební prezentace coby odpovědných hospodářů. A proto budou raději dupat jako sloni v porcelánu a tlačit své pravicové pojetí reforem parlamentním legislativním procesem většinou sto osmnácti hlasů ve sněmovně. K tomu je ovšem možné pouze citovat známý výrok "Kdo seje vítr, sklidí bouři".

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 9.12. 2010