Boj proti tříhlavé sani

6. 8. 2010 / Ilona Švihlíková

Silný mandát vlády

K tomu, že volby dopadly značně překvapivě, již bylo napsáno mnoho. Je třeba si uvědomit, že vláda disponuje 118 hlasy, a kdyby se opět našel nějaký Melčák či Pohanka, může to být i ústavní většina. Na Hradě sedí pravicový prezident, vláda zcela ovládá Poslaneckou sněmovnu. Vláda se může – a nikoliv bez logiky – zaklínat tím, že „rozpočtová odpovědnost“ u občanů jako téma jasně zvítězila. Problém je samozřejmě v tom, že občané se nechali vyděsit řeckým případem a nechali si namluvit (mainstreamová média v tom byla značně nápomocná), že řecký problém byl způsoben „línými rozežranými řeckými důchodci.“ Pravice a především Miroslav Kalousek dostali krásnou šanci, jak překrýt své děsivé hospodaření výmluvami na krizi. Jaroslav Ungerman a Martin Fassmann přesvědčivě dokázali, že krize jim vlastně přišla vhod. Mimo toho, že je možné na ní svést vlastní zcela chybné úvahy o fungování ekonomie strany nabídky (nízké daně jako hlavní motor ekonomického růstu), tak paradoxně umožnili pravici pokračovat a prohlubovat své neoliberální reformy. Ty sice tu současnou krizi způsobily, ale v titulcích se lépe vyjímají slogany o tom, že prostě ta lůza v USA chtěla taky domy a ten hrozný Clinton k tomu vytvořil podmínky.

Jak koneckonců řekl Václav Klaus: „Tato krize nevznikla z jakýchsi globálních problémů. Tato finanční a ekonomická krize evidentně vznikla v USA. Kvůli naprosto iracionální myšlence zrozené v třicátých letech, posílené Carterem v druhé polovině sedmdesátých let a dramaticky zesílené Clintonem. Vznikl názor, že každý Američan má nárok mít dům, a protože na něj bezprostředně nemá, tak musí dostat hypotéku.“ (MF Dnes, rozhovor s Václavem Klausem, 16. dubna 2009)

Na druhou stranu, členové vlády nespadli neposkvrnění z nebe. Snadným terčem budou pro svou očividnou nekompetentnost zástupci Věcí Veřejných. Ale jak Nečas, tak především Kalousek, mají za sebou pestrou „práci“, a nebude škodit jim tuto připomenout. Tato hlava tříhlavé saně bude pro kritiku relativně nejsnazší, navzdory tomu, že České republice hrozí řada nevratných, či jen velmi obtížně (tedy v rámci stávajícího systému) vratných opatření, jako je povinný opt-out či možná privatizace zdravotnických zařízení, destrukce Akademie věd apod.

Mýtus nezávislých odborníků: rozšířený NERV

Toto už je mnohem větší „ořech.“ Češi totiž mají odborníky rádi. Jak jsem psala před časem, mýtus nezávislého odborníka opanuje českou zemi. Velmi patrné to bylo např. u obliby tzv. úřednické Fischerovy vlády, kdy se pak k překvapení mnohých řada „nezávislých“ ministrů přihlásila k ODS či TOP 09 (Janota si tím pravděpodobně vysloužil nominaci do nového rozšířeného NERVu).

Zde je třeba trpělivě opakovat, že ekonomie je politickou ekonomií. Nezávislá rada tudíž neexistuje. Odborník z logiky věci musí mít názor na to, co je správné a co ne. Nejde jen o to, spočítat nějaká čísla. Jednak se může stát, že určitá „čísla“ vůbec nejsou v současné evidenci vidět (skryté dluhy, systém, jakým se počítá HDP), jednak statistika je věda pružná a dají se s ní dělat všelijaká kouzla. Někdy na to stačí používání průměrových veličin i tam, kde je to zcela nevhodné, místo, aby se používal medián: např. údaje o „průměrné“ mzdě, která zákonitě dvě třetiny obyvatelstva rozčílí, protože na ní nedosahují. V televizních debatách je to pak mávání různě barevnými grafy, kdy stačí trošku uzpůsobit měřítko, aby vzestup byl strmější či pád naopak mírnější. Zásadnější ovšem je, že každý ekonom (a to platí i na autorku tohoto článku, samozřejmě) vychází z určitých ideových pozic, z toho, co považuje za správné. Pod každou ekonomickou teorií nakonec najdeme soubor hodnot. Neoliberálové ovšem mají tendenci vydávat svůj soubor hodnot za jediný správný (důraz na racionální rozum, kdo je racionální, je neoliberál, kdo nechápe, tomu to vysvětlíme a on to pochopí – viz také Nečasova snaha „trpělivě vysvětlovat reformy, aby je občané pochopili“).

Důležité je, aby tak průlomové věci jako je opt-out, daňové reformy apod. byly součástí politického boje a nikoliv objektem rozhodování neoliberálních technokratů, kteří mohou klidně sdílet názory“duchovního“ otce drastických slovenských reforem, Richarda Sulíka: „Rovná daň se nedělá kvůli lidem, ale pro ekonomiku a pro ty, kterým hospodářství patří. Tedy pro majitele kapitálu, nemovitostí, firem.“

Silnou roli zde mají média. Především veřejnoprávní televize zve ráda své „prověřené, nezávislé“ analytiky – přičemž nikdo z těchto úžasných odborníků ještě na podzim roku 2008 netušil, že přijde celosvětová krize, a pro odborné analýzy odborů měli jen trpný úšklebek. Neznalý divák, kterému den co den před obrazovkou defilují „nezávislí“ odborníci, kteří se „záhadným“ způsobem vždy shodnou na tom, že čeští občané si žijí nad poměry, že reformy jsou nutné, protože bez nich stát buď zbankrotuje nebo od něj odejdou nadnárodní firmy, se pak bude klonit k názoru, že sice s opatřeními nesouhlasí, ale když to holt navrhují ti odborníci, tak je to asi třeba. Není jiné cesty, že. Přesně tento dojem bude mít za úkol vytvářet rozšířený NERV, případně Národní rozpočtová rada, která byla pravděpodobně jako ústavní zákon o rozpočtové odpovědnosti inspirována Německem. Škoda, že si nikdo z vlády nepřečetl, co o německém „odpovědném“ ústavním zákonu soudí Financial Times, který nelze podezírat z toho, že by byl zakukleně levičácký.

Wolfgang Münchau mimo jiné soudí: „Zakotvit stabilizační zákon v ústavě je extrémní nástroj – je to jako zavřít dveře a zahodit klíč. Může být odstraněn (v SRN) jen dvou třetinovou většinou... Znamená to, že budoucí fiskální politika bude v rukou Německého ústavního soudu.... Vidím dva výsledky. Buď Německo skončí v procyklické spirále směrem dolů: snižování dluhu a nízkého růstu. V tom případě ústavně předepsaná snaha o vyrovnaný rozpočet bude vyžadovat ještě větší škrty, aby vyrovnaly ztráty z daňových příjmů... Může být i pozitivní cyklus – druhý výsledek. Kdyby se Německo vrátilo k předkrizovým úrovním růstu v roce 2011, a vše pak už šlo dobře, pak by konsolidační fáze začala na vzestupné fázi cyklu. ..

Jaký je důvod pro toto rozhodnutí? Nemůže to být ekonomický důvod, protože v ekonomii není žádné pravidlo, které říká, že nula je ta správná úroveň dluhu, což je to, co vyrovnaný rozpočet v dlouhém období implikuje. .. Zatímco zákon o vyrovnaném rozpočtu je ekonomicky negramotný, je také všeobecně oblíbený. Průměrný Němec považuje dluh nikoliv za ekonomickou, ale za morální otázku...Ústavní zákon o vyrovnaném rozpočtu tedy není o ekonomii. Je to morální křížová výprava, a to je to poslední, co Německo, eurozóna a svět nyní potřebují.“

Zdroj: Financial Times ZDE

Pokud budou „nezávislí“ odborníci přednášet svůj elaborát o tom, jak se úsporná opatření dotknou všech, stačí prostá otázka: a jak se to prosím pěkně dotkne vás?

Mezinárodní prostředí, aneb nezávislé prestižní mezinárodní instituce jako Mezinárodní měnový fond či OECD

Už na první pohled je zřejmé, že tahle hlava je ta nejtěžší. Dokonce se – vzhledem k současné krizi a koneckonců i těch předchozích - může zdát, že tato hlava je extrémně odolná. Zdálo se, že asijská krize, či bublina Nové ekonomiky, či děsivé výsledky „structural adjustment programmes“ v Latinské Americe neoliberálnímu konceptu vyjádřenému ve Washingtonskému konsensu musely nutně neoliberalismu zlomit vaz. Leč nestalo se. Neoliberální koncept vykazuje překvapivou odolnost velmi primitivní argumentací, která ale zabírá: krize (doplňte dle vlastního uvážení jakoukoliv za posledních dvacet let od mexické, po asijskou či po současnou) nenastaly proto, že bylo neoliberalismu moc, ale protože ho bylo málo! Vlády byly nedůsledné, nezprivatizovaly úplně všechny veřejné služby, lidé v různých zemích mají pořád tu drzost mít různé hodnoty a s tím i představy o ekonomice a o tom, k čemu by vlastně stát měl být, daně pro korporace ještě pořád nejsou dostatečně konkurenceschopné (a nebudou nikdy, dokud nebudou na nule).

Bohužel, když hovoříme o opozici, sociální demokraté si sami často „naběhli na vidle“, když ve snaze ukázat svou „státotvornost“, citovali z příruček Mezinárodního měnového fondu či rad OECD, které se již dekády řídí neoliberální doktrínou – ovšem vydávají ji za univerzálně platné rady. Sociální demokracie – pokud to myslí s kritikou Nečasovy vlády vážně – tak nemůže na jedné straně kritizovat vládu, která se bude zaštiťovat těmito „zahraničními odbornými institucemi“ a na druhou stranu se chlubit, že jejich program také obsahuje určitá opatření právě OECD. Působí to velmi nevěrohodně a sami sociální demokraté si tak pod sebou podřezávají větev. Opozici a kritiky, ať již různá občanská sdružení či politické strany, čeká mnohem obtížnější úkol – především v mediální krajině ČR: vysvětlit neoliberální doktrínu a ukázat k čemu vedla v různých zemích světa, ať již vezmeme Latinskou Ameriku či skutečně důkladný rozbor současné krize. Jako určitý pomocný materiál může sloužit tzv. Zpráva Stiglitzovy komise v OSN, která je detailním a vysoce odborným materiálem, který nejen kriticky posuzuje současný ekonomický (ne)pořádek, ale také navrhuje řadu konkrétních kroků, přičemž ovšem česká vláda jde přesně opačným směrem.

A nakonec jedna otázka pro členy vlády:

Pokud Radek John říká, že nesmíme vyděsit finanční trhy a musíme si nechat od nich de facto diktovat svou hospodářskou politiku, pokud se musíme primárně starat o to, aby nás nadnárodní firmy vnímaly jako konkurenceschopné a chtěly u nás nadále investovat (např. vzhledem k faktu, že výplata dividend dosáhla minulý rok 150,7 mld. korun, zatímco reinvestovaný zisk 75,5 mld. Kč.)

Podrobnosti ZDE

Pokud tedy „rozumná“ hospodářská politika znamená nechat veškerou ekonomickou suverenitu v rukou nikým nevolených nadnárodních firem a korporací, pak se můžeme ptát: proč jsou prosím pěkně volby?

Odpověď je nablízku: aby se vládnoucí elitě dodalo zdání legitimity, že vládne, i když skutečnou moc už má dnes v rukou někdo jiný. V Německu za koalice CDU/CSU a FDP je tento rozpor čím dál očividnější. Česká republika má v podobě nové vlády tu smůlu, že ideologie její a ideologie „racionálních a vždy moudrých“ finančních trhů – které jsou často tvořeny několika desítkami spekulantů – se shoduje a znovu tak bude zamlžovat skutečnou podobu systému, ve kterém žijeme.

Vytisknout