Kloním se nefanaticky na stranu Mašínů

5. 8. 2010 / Boris Cvek

Společenská shoda možná už bude menší v případě prvního odboje, protože rakousko-uherská monarchie a její policie a státní ideologie přece jen - ve srovnání s nacismem - nepůsobí jako čisté zlo. Přece jen si dokážeme spíše představit existenci, možná i šťastnou, našeho národa pod konstituční vládou Habsburků než pod nacistiským režimem. I mně, který jsem kdysi jen s velkým pohoršením slýchal mluvit Adolfa Borna o vyspělosti a kráse Rakouska-Uherska, občas napadne, jestli si ten první odboj opravdu zaslouží nezpochybnitelnou úctu a není-li jeho gloriola víc nacionální než všeobecně lidská (boj za lidská práva, boj proti zlu tyranie).

Pokud jde o třetí odboj, postoj k němu bude vždy určen tím, zda ten či onen člověk chápe režim padesátých let jako zločinný do té míry, že i srovnatelný s režimem nacistickým. Vůbec nejde o to, zda se ten či onen odbojář choval dostatečně racionálně.

Není ani pravda, že všechny oběti či bojovníci proti stalinistickému režimu ho musejí vnímat jako srovnatelný s nacismem a považoval bych za nebezpečné jim to vnucovat a tvářit se, že každý, kdo je proti glorifikování třetího odboje, je příznivec komunistického režimu či jeho omlouvač (ve stylu Ransdorfova pojetí českého stalinismu jako lidového hnutí s několika politováníhodnými přehmaty).

Já osobně mám, byť se jasně a dlouhodobě hlásím k antikomunismu a chápu i československý (nikoli jenom sovětský) stalinismus za srovnatelný s nacismem, poněkud strach z toho, aby se třetímu odboji nedostalo podobné nezpochybnitelné glorioly jako odboji druhému, protože asi i ta je trochu falešná.

Sloužila možná hlavně k zakrytí kolaborace našeho národa s nacisty během Protektorátu. Když kladu rovnítko mezi nacismus a komunismus, nikdy jsem tím nemínil pouze očernit komunismus, ale také chci vždy nacismus vytáhnout z říše čirého zla (byť Třetí říši stejně jako SSSR stále chápu jako "říše zla") do prostoru naší normální zkušenosti: členové NSDAP neprožívali své "ďábelské" dílo nijak méně banálně a ďábelštěji než členové KSČ své "ďábelské" dílo, realita komunistické vlády jedné strany, vymývání mozků, ovládnutí justice a školství dává pochopit i reálné fungování nacismus a obyčejných lidí (včetně dozorců a členů gestapa) v něm.

Myšlenka hrdinství a aktivního odboje proti zlu je krásná a nutná a správná, leč každý boj zlem proti zlu je nakonec ve své podstatě zlý. A zlo je něco, bez čeho z nám dosud známé podstaty dějin vlastně nelze uhájit život proti zlu. Křesťanské mystérium tomu říká "porušenost světa".

Někdy to jde vidět více, někdy méně. Jistě, bez statečnosti hrdinů by nebylo vítězství nad Hitlerem a (vždy dočasná) porážka temnot a zla. Otázkou je, zda bychom si těch hrdinných bojovníků vážili stejně, kdyby nakonec prohráli a Hitler by vyhrál a ovládl všechno.

Jistě bychom se učili úplně jinou verzi historie, učili bychom se o jiném vtělení zla (Churchill?) a jiných temnotách. Pro tento děsivý historický relativismus měla ovšem západní civilizace jedinou odpověď: Boží soud na konci dějin (soud postavený nad všemi historickými silami, soud Stvořitele miliard galaxií, mnohem mocnějšího, než jsou dějiny).

A v tomto soudu podle křesťanské víry nikdo, ani ten největší hrdina či světec, nemůže obstát sám za sebe a svými činy, nýbrž pouze z milosti Boží (což je ostatně i základní poselství starého Goetha ve vyústění jeho Fausta).

Chci říci, že některé otázky jsou zvláště závažné a mají mnoho rovin a že když se v nich kloním na jednu stranu, tedy na stranu Mašínů, nechci to dělat fanaticky, bez kontextu a bez pokory.

Vytisknout