Vyhlášení sémantické války

Protikomu... odboj?

5. 8. 2010 / Ondřej Šlechta

Jistotu v tom, co byl „odboj“ proti komunistům dnes nemají ani historici, je tedy otázka, koho vlastně vláda chce uznat? A když panují zmatky dokonce v tom, jak se postavit k rokům 1948-1989 jako celku (to, že nesvobodný režim nebyl dobrý neznamená, že byl celých čtyřicet let totalitní), otevírá se prostor definovat odpor proti komunistům velmi volně.

Je odporem proti komunismu členství v Chartě 77? Vzhledem k prošpikování této organizace agenty Státní bezpečnosti asi těžko. Ozbrojený odpor? Kromě Mašínů dnes historici více či méně popsali aktivity i jiných skupin (třeba Černý lev 777), ačkoli nejznámější jsou právě Mašínovci. Tady jsme ale u problému, který přichází na přetřes téměř vždy, když se činy Mašínů a spol. posuzují – nikdo, kdo v letech 48-89 vztáhl proti komunistům ozbrojenou ruku (myšleno pochopitelně z politických důvodů), nezpůsobil režimu jako takovému výraznější škody. Nezřídka tuto odbojovou činnost odnesli nevinní civilisté, kteří ke všemu vlastní osudovou situaci neviděli politicky, ale prizmatem situace, která je běžná za všech časů – kupř. pokladník Rošický se nebrání antikomunistickému odbojáři, ale člověku, který mu chce ukrást peníze. Současní „antikomunisté“, ti s černobílým viděním světa, mají jasno: v boji proti Zlu a za svobodu je užití násilí oprávněné a vedlejší oběti morálně ospravedlnitelné.

Bylo bojem proti komunismu sabotování práce (která neuteče) či rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví (pod heslem kdo nekrade, okrádá rodinu)? Nekomunistů bylo 90% obyvatelstva...

Kde se nachází hranice, to nikdo neví. Každý ji má jinde. Ale upřímně řečeno, v zemi, kde intelektuálové s vlastní svazáckou minulosti spolu se zpolitizovanými badatelskými ústavy rozdávají na potkání seznamy agentů rozvědek z období před rokem 1989, resp. uveřejňují seznamy i těch současných, může „uznání protikomunistického odboje“ dopadnout dost bídně.

On totiž každý, kdo do komunistů střílel, chtěl to dělat, nebo jim škodil, skutečně nemůže být naším morálním vzorem. Rychle bychom se mohli křehkým ledem propadnout k uznání obyčejných kriminálníků a bláznů. Dodnes se například málo ví o aktivitě skupiny atentátníků, která plánovala a zčásti i provedla v osmdesátých letech bombový útok na podnik SEPAP ve Štětí. Šlo o vyšinuté a neonacisticky orientované (a podobně motivované) jedince. Odbojáři?

A co když nějaký archivář objeví soudní spis, ve kterém vyjde najevo, že odsouzený bankovní lupič kdesi v hospodě prohlásil, že komunisti jsou svině? Bude z něj zpětně odbojář? A oceníme zvláštním zákonem i ty, kteří tiskaře nějakých nelegálních antikomunistických letáků plácali u piva po zádech? Běžná komunistická praxe často posílala do vězení blízké kamarády těch, kterým byla nějaká „rozvracečská“ činnost prokázána, ačkoli sami s takovou činností neměli nic společného, nebo o ní ve skutečnosti nevěděli. Bylo chování minulého režimu k takovému člověku správné? Bylo odporné. Ale dělá to z něj odbojáře? Dost těžko.

Řadu plakátů OF během sametové revoluce tiskli tiskaři–komunisté v tiskárnách SÚZ ÚV SSM či v tiskárně ÚV KSČ. Zadarmo, v noci. Jejich mistři jim na to uvolnili papír... Riskovali dost... Přinejmenším kriminál za krádež papíru. Budou také uznáni za součást odboje? Budou za součást odboje uznáni i aktivisté klubu Obroda, vyškrtnutí a vyloučení signatáři Charty?

Obávám se, že záměr uznat protikomunistický odboj nebude provázet věcná diskuse. Co když je třetí odboj jen zidealizovaná konstrukce? V Československu nebyl vztah režim-jedinec definován jako vztah cizorodého prvku k utlačovanému na rozdíl třeba od Polska, kde problém vnímají (lhostejno, nakolik je takové schéma legitimní) ve smyslu komunismus=Rusko. V Česku by vytyčení takového vztahu znamenalo položit rovnítko mezi komunismus a tisíce dalších věcí, nezřídka hluboce zakořeněných v moderní národní kultuře, jak si povšiml Jan Stern. Ve skutečnosti zde předlistopadoví antikomunisté nevytvořili jednotný opoziční/odbojový blok tak, jak chápeme například protektorátní odboj, nýbrž zde existoval vládnoucí režim, jeho oběti, lidé s různě odstupňovaným vztahem k režimu, kritici a odpůrci režimu, jejichž motivace byla taktéž různá a nezřídka i kritika a odpor k režimu byly motivovány z reformně-komunistických pozic, a nakonec malá skupina odpůrců, kteří se uchýlili k násilí a jejich činy dodnes vzbuzují diskuse a kontroverze.

Vytahovat antikomunistickou kartu dvacet let po sametu není vzdáním holdu, ale vyhlášením sémantické války. Určitá část vládnoucí elity, která byla vychována normalizační generací, nebo k ní sama patřila, jakoby postrádala dostatek mobilizačních politických argumentů. Je tedy třeba postavit důvod bytí na „odporu proti komunismu“ a znovu definovat „dobro“ a „zlo“. Je to snaha zbavit se určité části vlastní viny. Vzhledem k tomu, že komunismus nám neseslalo peklo, ale v roce 1948 jsme si jej ve skutečnosti odhlasovali a v každém z nás jeho zbytky svým způsobem rezidují, je to dobrá cesta k rozevření desítek, ne-li stovek nůžek v české společnosti.

Hrát tyto minulé války je ve světle aktuálních věcných problémů domácího a mezinárodního rázu něco, co nám skutečně chybělo.

Vytisknout