Humanismus pštrosů

6. 8. 2010 / Pavel Urban

Původně jsem chtěl bratry Mašíny&spol. přirovnat k Josefu Smudkovi, který se v roce 1940 prostřílel do Prahy, odtud se s pomocí odboje dostal do Bělehradu a následně k zahraniční armádě. Také po něm zůstali kromě několika drobných sabotáží tři mrtví policisté. Byli to sice Němci, jinak ale podle všeho nebyli o nic více "vinni" než oběti skupiny bratří Mašínů.

Podobné srovnání ale už udělal za mě Roman Joch v článku v MfDnes.Štěrba jeho přístup kritizuje. Nu což, ředitel Občanského institutu opravdu nepatří mezi advokáty historie, které bych si já sám vzal jako obhájce. Co je ale v tomto případě na jeho argumentaci špatně ?

Především vychází z rovnosti nacismu a komunismu. No dobře, ale proč ne ? Jistě, mnoho nekomunistických Čechů drželo za války palce Stalinovi. Logicky, protože, pokud bychom si museli vybrat, pak Stalinovi jsme jako národ nevadili. Ve stejné době ovšem fandily statisíce nenacistických Litevců, Lotyšů a Estonců Hitlerovi.

Miroslav Štěrba nedávno argumentoval, že je "obtížné až nesmyslně ambiciózní chtít zbavit lidstvo myšlenky na spravedlivé žití v komuně rovnoprávných občanů." Je-li ale toto komunismus, pak právě vyznavači této myšlenky by měli patřit k nezásadovějším odpůrcům tehdejšího režimu. Ke "komuně rovnoprávných občanů" neměla tehdejší realita o nic blíže, než fašismus či "vláda kapitálu."

Jenže, jak známo, obal prodává. V supermarketu i v politice.

Pokud se podíváme na komunismus jako režim bez "klapek na očích", pak je mu nutné přiznat jedno. Nebyl rasistický ani nacionalistický. To ve své době znamenalo více, než dnes. Stačí to ale k tomu, abychom komunistickou a nacistickou praxi považovali na neporovnatelnou ? (Teorie jsou problémem svých vyznavačů. Nikoli nutně těch, na jejichž kůži jsou zkoušeny.)

Paradoxní, ale v jistém ohledu i vypovídající je, že na stalinské období (v Československu zhruba ohraničeném lety 1949-1955) se v dobrém vzpomíná především kvůli sociální politice. Právě ta se ale podobala svému nacistickému protějšku možná více, než metody tajné policie. To jistě není důvod, proč dnes nahrazovat sociální politiku antisociální. Také to ovšem není důvod, proč nezařazovat Gottwalda a Heydricha do jednoho houfu. Koneckonců velkorysé sociální zabezpečení a la Anděl na horách zavedl do této země právě zastupující říšský protektor. Třetí republika a posléze Gottwald je jenom převzali. Proč by tedy "Gottwald a Heydrich a Hitler a Stalin" neměli být řazeni do jednoho houfu ? Jenom proto, že je tam chce mít Roman Joch a Roman Joch je ošklivák ?

Podle mě je to jinak. Hitler byl na rozdíl od Stalina špatný stratég. Rozpoutal válku, kterou na celé čáře prohrál. Německý národ se pod jeho vedením propracoval za cenu nezměrného úsilí a obětí k porážce, jakou tenhle kontinent už dlouho nezažil. (Alespoň ne mimo oblast bývalé Osmanské říše.) Porážce, která se citelně dotkla Německa i naprosté většiny Němců osobně. Nacismus i fašismus obecně tak značně ztratily na atraktivitě i u těch, kteří si jeho lepších stánek původně užívali. Zároveň obě ideologie přišly i o šanci zdegenerovat do režimu, který už své aktivní protivníky nepopravoval ani neposílal do koncentráků s vysokou úmrtností. Režimu, kde i ti s méně vhodným původem či názory nacházeli dostatek možností, jak hodnotně naplňovat putování životem, byť bez banánů, riflí a výjezdních doložek.

A navíc, historii píšou vítězové. A k těm oběti někdejších komunistických represí většinou nepatřili. Před Listopadem i po něm.

V době mašínovského odboje atmosféra v Československu nápadně připomínala Protektorát. Pravda, komunisté nevyvražďovali celé rodiny, ale to nacisté nedělali v době Smudkova odboje také. To přišlo až později. Jako důsledek války, v níž čeští vlastenci věřili bez ohledu na hrozný osud.

Doporučuji každému, aby si vzal noviny z tehdejších dob a porovnal propagandu. Ta protektorátní sice počítala s trochu inteligentnějším čtenářem, obě ale mobilizovaly své čtenáře do války. Nikoli do té, kde se bojovalo tanky a kulomety (ta se naprosté většině Čechů v obou případech vyhnula), ale do té domácí. Ta ovšem měla také své oběti, a to i na životech. Nejen odbojářům, ale i mnoha obyčejným lidem se tehdy jaksi nedařilo naplňovat putování životem. A leckdo také o svůj život přišel úplně, aniž doopravdy něco udělal.

Podle mě by se takovéto poměry klidně daly nazvat "vražedným režimem". Podle Miroslava Štěrby nikoli, neboť "režim [byl] založený na ústavním principu, že ,všechna moc patří lidu'". "Lid" je poněkud nejasný pojem, ať už se ho dovolává Roman Joch, Miroslav Štěrba či někdo jiný. Pokud ovšem připustíme, že znamenal něco jiného, než komunistické politbyro, pak by mě zajímalo, v čem vlastně to ústavněprincipiální základ spočíval. A v čem se lišil od nacistického Německa.

Zatímco válka nacistů s českým národem nebo, přesněji řečeno, s částí jeho elit je obecně uznávaným faktem, komunisté na tu svoji jaksi zapomněli. Děly se chyby, možná i zločiny, ale válka ? Z pragmatického hlediska je to ovšem pochopitelné. Kdyby se KSČM k té válce přiznala, ať už ji rozpoutal kdokoli, výrazně by u veřejnosti ztratila. Chyby se prominou, zločiny promlčí, pokud se netýkají nás nebo osob nám blízkých. Ale válka je mezi Čechy "ee". My přece nejsme hloupí ani agresivní a válčit nepotřebujeme. Úplně nám stačí, když se v rámci možného můžeme podílet na vítězství jiných.

Za těchto okolností má ovšem Miloslav Štěrba pravdu a Paumerovy besedy nemohly mít jiný smysl, než prvoplánově propagační, předvolební a primitivně antikomunistický.

Že je zabíjení ve jménu svatého boje proti komunismu neospravedlnitelné ? Možná. Ale boj Paumera a jeho kamarádů lze chápat i jako nesvatou válku s režimem, pro který byla fyzická likvidace protivníků normální součástí politického boje. Tady už bych si tou neospravedlnitelností tak docela jistý nebyl.

Můžeme také říci, že Paumer a spol. bojovali proti realitě, jakou popsal ve svém nejznámějším románu George Orwell. Proti systému, jehož mír byl někdy horší, než imperialistická válka. (Kolektivizace v SSSR přinesla větší ztráty, než jaké mělo Rusko za celou první světovou válku.) Tohle už se v Československu neuskutečnilo. Stalin zemřel, respektive byl zemřen přirozenou smrtí dříve, než stačil zastavit postupující degeneraci. A jeho nástupci rezignovali. Dali přednost vrabci v imperiální hrsti před holubem na střeše světové revoluce. A než by riskovali vlastní šibenici, raději omezili represe. Pod jejich vedením systém úspěšně a nepřetržitě degeneroval téměř půl století, až se posléze zhroutil v důsledku pokusu reformovat nereformovatelné.

K tomuto vývoji násilný odboj skutečně nijak nepřispěl. Spíše naopak. Dalo by se tedy říci, že šlo skutečně v nejlepším případě o tragický omyl. Ale chceme-li být poctiví, neměli bychom tuto historii pokládat za jedinou možnou. Začátkem padesátých let nikdo nemohl vědět, co bude dál.

Pro zásadové křesťany, humanisty na český způsob (nezabiješ bližního svého bez požehnání velmoci) či některé jiné idealisty může být násilný boj i tak morálně nepřijatelný. Pak lze konstatovat, že ve výše uvedené době se nedalo v této zemi dělat nic. Nanejvýš "vnitřně emigrovat", což pro danou chvíli znamenalo skoro totéž. Ale navrhovat jako alternativu k Mašínům nenásilný odboj a la Gándhí ? Roman Joch patří k lidem, ke kterým je snadné být kritický. Ale i když k němu budu hodně tvrdý, až tak velkou hloupost či cynismus hledám v jeho článku marně.

Sám Gándhí prý prohlásil že "nenásilí je lepší než násilí, ale násilí je lepší, než zbabělost." Zdá se, že guru nenásilí, na rozdíl od některých svých českých vykladačů, připouštěl možnost, že za jistých okolností nemusí mít nenásilný odboj smysl. Že se on sám do takové situace nedostal je jiná věc.

Podle Martina Škabrahy "chce [Roman Joch] prosadit svoji představu logického boje proti ,nespravedlnosti, která je neslučitelná s lidskou důstojností` i za cenu zabíjení. Tak jednoznační totiž nebyli ani stalinisté." To má být vtip ? Nebo tehdejší stalinisté opravdu omezovali své morální právo zabíjet ty, kteří stáli proti nim a které nebylo možné zneutralizovat jinak ? Kdy a kde ? A jak se to odrazilo v praxi ? Na tomhle právu přece stála celá Marxova představa sociální revoluce. A stalinisté rozhodně nepatřili k těm, kteří se této revoluci pokoušeli dát méně násilnou podobu.

Nutno přiznat, že se svoji přizpůsobivostí a schopností hledat přiměřenou náplň života v rámci politické reality dokázali Češi vyhrát dvacáté století jako málokdo. Navíc s možností považovat se za vítěze, poražené nebo nezúčastněné, podle toho, co se zrovna hodí. Dokonce se můžeme od některých ošklivějších vítězství svých předků okázale distancovat s jen malým rizikem, že by nás ta zásadovost opravdu něco stála.

Je logické, že takovéto vítězství bráníme před moralizováním těch, kteří se ocitli spíše na straně poražených. Že se odvoláváme na rozum, na humanitu a v tomto případě i na protagonisty nenásilného odboje, kteří jsou nám jinak celkem ukradení.

Neměli bychom ale zapomínat, že podobná strategie přežití pomohla ve stejné době jiným do masových hrobů a plynových komor. Z hlediska humanity to možná není důležité, rozum by to ale zvážit měl.

Ani já nemám rád Hurvínky v roli militaristů. Je nutné mít na paměti, že každá válka, byť sebenezbytnější či sebespravedlivější (pokud se o spravedlnosti dá v této souvislosti hovořit) je svinstvo. Na jejím konci jsou lidé vždy horší, než na jejím začátku. V tomhle ohledu souhlasím s kritiky. Na druhou stranu je válka někdy jedinou možností, jak zabránit něčemu ještě horšímu. Pokud nám někdo -- třeba režim vlastní země -- vyhlásí válku a také ji doopravdy vede, máme či nemáme právo na ni odpovědět prostředky, které nejsou o nic horší? Moje odpověď je kladná. Takže mi nezbývá, než s odbojem bratří Mašínů souhlasit. A protože se pokládám za demokrata, tak je považovat za hrdiny. Problematické hrdiny v problematické době.

Pokud se někomu činy bratří Mašínů nelíbí, a já nepopírám, že občas nebyly hezké, ať si to vyřídí s těmi, kteří tuto válku rozpoutali. Přiznám se dokonce, že v jistém ohledu jsou mi sympatičtější tvrdí stalinisté, kteří se k této válce dodnes hlásí, než rádobyhumanisté, kteří před ní strkají hlavu do písku. To už totiž není humanismus, to je spíš hloupost. A nebo účelová vypočítavost, pokud je dotyčnému sympatičtější tehdejší režim, než soudobý Západ.

K Vladimíru Hejnicovi: Skutečně existuje dostatek dokladů, že západní velmoci akceptovaly rozdělení Evropy jako alternativu její úplné sovětizace či naopak nové války. Jak to ale vypadalo na obou stranách "železné opony" ? Kolik lidí bylo v tomto období. popraveno z politických důvodů v Belgii či SRN ? To byly státy, které žádnou válku nevedly. Na rozdíl od Francie nebo USA. Ať už byly metody koloniálních armád jakékoli, kolik lidí bylo z politických důvodů popraveno v mateřských zemích ? Dobrá, doba byla složitá. Ale jak se s ní kdo vyrovnával ? Tohle je argument, který oprávněnost mašínovského odboje spíš podporuje, než naopak.

Jaký je rozdíl mezi střílením policistů českých či slovenských a policistů německých ? Není spíš rozdíl mezi střílením na policisty nebo milicionáře, kteří si svůj úděl vybrali aspoň zčásti dobrovolně a střílením na vojáky wehrmachtu, kteří si svůj úděl často nevybrali vůbec ? Jak mohli teroristé pošpinit památku jiných teroristů ? Když odmítáte vraždění ve jménu ideálů, tak buďte důsledný. Nebo i pro vás platí, že vítěz bere vše ?

Vytisknout