Půjčky na studium a školné se sotva mohou stát tím, co od nich tvůrci očekávají

6. 8. 2010 / Jaroslav Ungerman

p> Od této chvíle se tedy v české ekonomice soustředíme jen to, abychom zajistili inovace. Tyto inovace budou – v představách autorů - patrně nehmotné a nebudou spojeny s investicemi?

Pomiňme zcela, že nejvýznamnějším tahounem ekonomiky je spotřeba, ať už soukromá či veřejná. Na ní daleko více závisí růst ekonomiky než na investicích, které spíše zajišťují budoucí růstový potenciál. Ale to by byla spíše akademická debata.

Jestliže se však autoři uchylují k těmto laciným klišé, pak by také měli vysvětlit, jak vlastně se v jejich pojetí ekonomika bude rozvíjet, nebude-li se investovat. Budou se inovace tisknout nebo jen šířit přes počítačové sítě nebo jak se vlastně tyto inovace budou dostávat do praxe?

Autoři zde - patrně nevědomě – zapomínají na to, že inovace mají skutečný smysl jen tehdy, pokud jsou současně také přeměněny do nějaké hmotné podoby – do úspornějších technologií, dokonalejších finálních výrobků, lepších služeb. To všechno nakonec potřebuje investice. Také moderní infrastruktura, dokonalejší spojové sítě, bezpečnější silnice atd. nevzniknou bez dalších investic.

Stavět proti sobě investice a inovace je sice hezký slovní obrat, avšak naprosto bez jakéhokoli obsahu. A možná, jak ukazuje další text, má především zastřít základní záměry vládní koalice – totiž vytvořit podmínky pro to, aby veřejnost pochopila, že terciární vzdělávání již nadále bude zajišťováno pouze za rostoucí spoluúčasti uchazečů o vzdělání.

Vláda s vědomím toho, že je takové vzdělávání finančně náročné proto navrhuje, že uchazečům o vzdělání nabídne dva typy půjček. První na náklady studia a druhou na tzv. odložené školné.

Nejde o novinky. V obou případech jsou to návrhy, o kterých se již delší dobu příznivci placení školného na vysokých školách snaží přesvědčit veřejnost, že právě v placeném vzdělávání na vysokých školách je klíč k podstatnému rozvoji vzdělanosti společnosti.

Od placeného vzdělávání očekávají další výrazný vzestup zájmu o studium na vysokých školách. V logice představitelů vládní koalice a také tvůrců koncepce terciárního vzdělávání je to totiž tak, že již dnes nemohou někteří potenciální zájemci studovat, protože k tomu nemají dostatek peněz.

Vycházejí proto z toho, že když studentům nabídnou půjčky na studium, pak již jim nebude nic bránit v tom, aby si s pomocí půjček mohli dovolit studovat na jakékoli vysoké škole a to nezávisle na své výchozí příjmové či ekonomické situaci. Prostě sociální postavení rodiny uchazeče o studium se podle jejich názoru nestane tím, co by omezovalo výběr oboru studia a již vůbec nebude bránit takovému studiu.

Zejména pak od školného očekávají výrazný vzestup kvality vzdělávání, protože podle jejich názoru si studenti budou více vážit studia – budou-li nuceni za něho platit. Tak jako při platbě za jakoukoli jinou věc. Opírají se o domněnku, že obecně platí, že lidé si toho, co je drahé váží a je-li to velmi drahé, pak jejich ocenění takového výrobku či služby resp. jeho vážnost stoupne ještě více.

Vychází se také z toho, že se zvýší zájem o studium a především také tlak na kvalitu výuky. Prostě ten, kdo platí za studium, má právo žádat, aby jeho studium probíhalo s použitím nejnovějších pomůcek ke studiu a byly mu sdělovány nejnovější poznatky v daném oboru. Může také očekávat i kvalitnější pedagogický sbor, neboť vyšší příliv peněz do vysokého školství přitáhne i daleko více kvalitnějších a úspěšnějších osobností k výuce.

Toto uvažování je plně v souladu s logikou tržní společnosti a tržních principů, které jsou zde dovedeny téměř do dokonalosti. Prostě to, za co se platí, je dobré a to, za co se obrazně řečeno neplatí resp. není tam přímý vztah klient či zákazník – prodejce, pak je to špatné a nekvalitní.

Polemizovat s těmito tezemi je nesnadné a to nikoli proto, že by byly natolik pravdivé. Jsou bezpochyby falešné a vnášejí tržní princip tam, kde objektivně nemůže být. Ve vzdělání přece na kterékoli jeho úrovni musí existovat určitá nezávislost a objektivita při jeho zajišťování a také hodnocení (měření). Tam nemohou vládnout peníze.

Kde je totiž řečeno, že v touze po zvýšení atraktivity výuky se nebude výuka soustřeďovat na sice atraktivní, ale z hlediska samotné profese málo důležité oblasti Konkrétně je to již zřetelné např. v soustavném tlaku na zrušení maturit z matematiky resp. na omezení její výuky. Může jít také o omezení zejména teoretických částí disciplin, které sice umožňují pochopit souvislosti, ale v praxi jsou obvykle přehlíženy.

A tak budeme-li pokračovat v této linii uvažování, pak nakupuji-li si vzdělání, pak mám právo dostat ho v té kvalitě, co jsem si zaplatil a to včetně jeho úspěšného ukončení, tedy diplomu.

Výchozí princip, že kvalita vzdělávání se pronikavě zvýší tím, že ho doplníme o další peníze, je podle našeho názoru mylný. Je to typický výraz extenzivního pojetí zvyšování kvality a efektivnosti.

Důvodů pro toto tvrzení je řada. Nikde není přece řečeno, že dodatečné peníze budou využity skutečně k růstu kvality. Již dnes je zřetelné, že kvalita terciárního vzdělání pokulhává, protože vysoké školy dostávají dotace podle počtu studentů. Proto čím více studentů při stejném počtu vyučujících a také stejném rozsahu technického zázemí, tím vyšší produktivita a tím lépe – pro růst platů především.

A to se také děje. Podívejme se např. na zvyšování počtu studentů veřejných vysokých škol. Mezi lety 2001 – 2008 vzrostl počet studentů na těchto školách o 60 % a v roce 2008 tam studovalo téměř 320 tis. osob. Dalších 50 tis. studovalo pak na soukromých vysokých školách. Z populačního ročníku tak studuje na vysokých školách v podstatě polovina.

Hovořit o tom, že by snad nebylo možné studovat na vysoké škole, je ve vztahu k těmto číslům velmi obtížné. V podstatě každý, kdo má zájem, může studovat. Jiná věc – zatím zcela mimo diskusi – jsou schopnosti k takovému studiu. Zda skutečně polovina populace je schopna absolvovat plnohodnotné pětileté vysokoškolské studium.. Vytvářet tak další dodatečné kapacity ke studiu na vysokých školách se zdá zbytečné.

Bylo by totiž dobré se zamyslet nad tím, jak se dále bude vyvíjet poptávka po studiu ve vztahu k počtu potenciálních studentů. V krátké době budou vysoké školy konfrontovány s poklesem porodnosti, který nastal po roce 1990 a tedy se slábnoucími populačními ročníky.

Vyjdeme-li z údajů o porodnosti, pak v roce 1991 (tento ročník by se letos měl především hlásit ke studiu na VŠ) se narodilo 129 tis. dětí, v roce 1996 pak 90 tis. dětí. V dalších letech pak počet narozených v podstatě stagnoval kolem této úrovně. Tedy nejméně příštích deset let se bude poptávka po studiu na vysokých školách rekrutovat ze stále se zmenšujícího potenciálu.

Přitom současná data o počtu přijatých ke studiu na vysokých školách hovoří o 62 tis. (2008) tj. jde zhruba o polovinu populačního ročníku. Za čtyři roky – na konci funkčního období současné vládní koalice – by pokud nedojde k redukci kapacit vysokých škol, mohly být ke studiu na VŠ přijaty již dvě třetiny populačního ročníku. To jistě není málo a spíše ať někteří teoretici odpoví, zda je to také správně. Odpověď se asi bude těžko hledat...

Důležitá je ovšem jiná skutečnost – počet studentů na VŠ se už nemusí zvyšovat. Lze odhadnout, že počet zapsaných do prvního ročníku – za předpokladu poloviny populačního ročníku – by za tři roky mohl být jen kolem 45 tisíc a tedy byl by o čtvrtinu nižší než v současnosti. Taková situace nevyhnutelně povede k zápasu škol o doslova každého studenta, protože ten je zárukou, že škola může nárokovat peníze.

Nakonec to předpokládá i program vládní koalice. Hovoří totiž o tom, že „cílem opatření .... je prostřednictvím rostoucí konkurence mezi vysokými školami v delším časovém horizontu přispět i k růstu kvality vysokoškolského vzdělání“.

Koalici jde tedy o to rozpoutat mezi vysokým školami konkurenční boj. Bude to konkurenční boj ve všech souvislostech? Tedy i s tím, že někteří v konkurenčním boji podlehnou? Jsme tedy připraveni na to, že bude nutno některé obory uzavřít či podstatně omezit, že může dojít i ke zrušení některých fakult či dokonce škol, k uvolnění pedagogů, redukci kapacit, a to v sektoru veřejných vysokých škol? A k tomu může dojít nikoli proto, že by tam byla nízká úroveň výuky, ale proto, že se nenajde dostatek studentů nebo počet přijatých bude hluboko pod vytvořenou kapacitou školy. Kdo pak rozhodne o uzavření - trh nebo ministerstvo nebo někdo úplně jiný?

Vysoké školství tak má – podle našeho názoru - před sebou poměrně nemalé dilema. Pro nejbližších deset let musí počítat s tím, že počet studentů neporoste, naopak se začne snižovat. Kdyby podobná situace nastala ve firmě, která se zabývá výrobou, řešení by zřejmě směřovalo k návrhu, že by se tato stagnace měla využít ke konsolidaci a zreálnění kapacit apod.

Platí však taková úvaha o vysokém školství? Vždyť i kdyby výdaje na vysoké školy jen rostly úměrně s růstem výdajů státního rozpočtu a tedy stagnoval jejich podíl, i tak by to při klesajícím počtu studentů vedlo k podstatnému nárůstu výdajů na jednoho studenta. Proč potom hledat další dodatečné zdroje?

Podívejme se na vývoj výdajů státního rozpočtu na vysoké školy v minulých letech. S růstem počtu studentů se zvyšovaly také tyto výdaje. V roce 2001 dosahovaly 15,8 mld a v roce 2008 již 31,2 mld Kč a tedy růst výdajů byl rychlejší než počtu studentů. Je také jisté, že ani tento rychlý růst výdajů nebyl schopen pokrýt rostoucí potřeby vysokých škol.

Dynamika těchto výdajů tak byla rychlejší než růst HDP v tomto období – v roce 2001 tyto výdaje představovaly 0,6 % HDP, v roce 2008 vzrostly na 0,8 % HDP. Pokud by tak v dalších letech pouze stagnovaly ve vztahu k podílu na HDP a při poklesu počtu studentů, nesporně by se finanční situace vysokého školství zlepšovala. Přitom odhlížíme od toho, že tento sektor – jako nakonec každý sektor napojený na státní rozpočet – deklaruje nedostatek finančních zdrojů. Bude však mít někdy dostatek finančních zdrojů? Není to nakonec jen známý problém omezených zdrojů a v podstatě neomezeně rostoucí potřeb?

Z uvedených dat je pak možné učinit závěr, že finanční situace vysokých škol – pokud by se udržela relace mezi vývoje HDP a podílem výdajů na vysoké školy - by se v příštím období mohla zlepšovat, vzhledem k podstatně změněné demografické situaci a pokud by současně nebyly nadále zvyšovány jejich kapacity, které, jak se ukazuje, budou nevytíženy.

Ve vazbě na tyto základní agregáty pak je možno učinit i další dílčí závěr – zavádění školného není ekonomickou nutností nejen pro přežití, ale ani pro rozvoj vysokých škol. Zjevně je zavádění školného vyvoláno pouze lobbystickým tlakem jednak části pedagogů a jednak je - v návaznosti na celkem rozsáhlý byznys s tím spojený – i tlakem finančních institucí.

Objem byznysu spojeného se studentskými půjčkami totiž není zanedbatelný také z pohledu finančních institucí. Lze odhadnout, že by objem těchto půjček v krátké době po jejich zavedení přesáhl 10 mld a dále narůstal.

Pokud jde o pedagogy, pak některé jejich návrhy na to, aby byli odměňováni podle velikosti platů jejich absolventů, nevypovídají o ničem jiném než o výrazně posunuté stupnici hodnot. Podle těchto vyjádření by tak asi vysokoškolští pedagogové, kteří vzdělávají budoucí učitele matematiky či hudební výchovy, nebo archeology, archiváře či biology apod., kteří jsou ve své většině závislí na odměňování z rozpočtu, se měli zřejmě dobrovolně smířit s tím, že jejich platy budu nízké, protože nevychovali nikoho, kdo by si zasloužil vysoký plat.

Zjevně je tam ovšem tlak i soukromého kapitálu angažovaného v soukromém školství, který zavedením školného potřebuje odstranit dosavadní konkurenční nevýhodu oproti veřejným vysokým školám - dosud bez školného. Zavedením školného tato nevýhoda padne a bude možno v daleko větší míře rozvinout tento byznys. Pak možná něco zbude i na pedagogy-hlasatele zavedení školného.

Studium na vysokých školách rozhodně není zadarmo. Náklady, které nesou rodiny studentů v posledním období výrazně vzrostly. Podle průzkumů dosáhly v roce 2009 měsíční životní náklady studenta denního studia veřejné vysoké školy 8 163 Kč. Ještě v roce 2004 tyto náklady činily 3477 Kč. Zvýšily se tedy 2,3 krát a tedy mnohem rychleji než jakékoli jiné životní náklady. Bylo by jistě logické, aby to bylo ministerstvo školství, kdo vypracuje analýzu příčin tak pronikavého růstu nákladů. Zatím však k tomu patrně nedošlo.

Pokud bychom k těmto nákladů připočetli ještě uvažovanou výši školného – v průměru 20 tis za rok, pak celkové náklady na studium které nesou rodiny studentů přesahují již v současnosti 10 tis. Kč. V přepočtu na pětiletou dobu studia jde tedy o více než 600 tis. korun, které by musela rodina studentů získat k tomu, aby mohl úspěšně dokončit školu.

Životní náklady studentů soukromých vysokých škol jsou ještě vyšší – v průměru přesahují 11500 Kč. K tomu je nutno připočítat ještě náklady na školné, které v některých případech dosahují až 60 tis. Kč ročně . Potom by měsíční náklady na studium dosahovaly více než 16 500 Kč, což zjevně činí studium na tomto typu škol nedostupné pro část populace.

Návrhy vládní koalice poskytnout studentům půjčky jak na studium, tak na školné mají své opodstatnění, uvědomíme-li si velikost těchto nákladů.

Je však také nutné vidět, jak výrazně by takové půjčky zatížily studenty. Pokud by si student vzal půjčku na částečnou úhradu nákladů na studium např. ve výši 4 000 Kč měsíčně, pak na konci studia by jeho dluh představoval 250 tis. Kč. K tomu by bylo možné ještě započítat i dalších 100 tis. na školné. Celkový dluh by pak byl v tomto případě kolem 350 tis. a ten by se zvyšoval o úrok.

Úrok by nemusel být v případě těchto půjček vysoký s ohledem na to, že za tyto půjčky ručí stát. Na druhé straně ovšem musí banky věnovat poměrně velkou pozornost správě těchto úvěrů – kontrolovat, kde se nacházejí jejich dlužníci atd. Tyto náklady proto budou úvěry zdražovat a to si banky přirozeně dají zaplatit. Můžeme proto očekávat, že by se tyto úroky mohly pohybovat kolem 4 % ročně.

Zkusme si proto představit životní situaci např. studentky, která se vezme takovou půjčku a po skončení školy má celkový dluh zhruba uvedených 350 tis. Kč. Přitom může jít o absolventku nějaké „neatraktivní“ profese, kde nástupní plat nepřevýší průměrnou mzdu.

Je jistě také logické (a také žádoucí), že taková absolventka vysoké školy bude mít např. dvě děti. Když se vrátí znovu do práce a postupně se vypracuje k tomu, že bude dostávat průměrnou mzdu a tedy podle vládní koncepce bude moci začít vracet půjčku, může uplynout i deset let po skončení studia.

Pokud v mezičase nebude splácet úroky, tak se celkový objem půjčky zvýší za toto období o zhruba polovinu. Takže po deseti letech po skončení studia zde bude s celkovým dluhem kolem 500 tis. Kč. A zkusme si nyní představit, jak velká může být její měsíční splátka. Bude-li splácet 5 tis. Kč měsíčně, pak je to dalších deset let. Výsledek tedy bude takový, že po dvaceti letech po skončení studia zde konečně bude naše studentka bez dluhů.

A tento vývoj by se odehrával navíc ještě za situace, kdy stejná vláda připravuje privatizaci penzijního systému, kdy chce mladé lidi přinutit k povinným úsporám do soukromých penzijních fondů. Kromě toho jsou zde i další požadavky na náklady na bydlení apod.

Přirozeně, že je možné počítat s jinými – „mírnějšími“ variantami. Ale i ty ukáží, že ve všech těchto případech povede čerpání půjček na studium k tomu, že takoví absolventi škol budou mít své výchozí podmínky pro vstup do praktického životě výrazně ztíženy. Sotva se tedy půjčky na studium a placení školného mohou stát tím, co od něho jeho tvůrci očekávají – že otevřou brány studia pro ještě širší okruh studentů a zejména, že znemožní, aby studium n vysokých školách záviselo na příjmových možnostech rodin.

Angažmá státu – i v případě půjček na studium – bude nevyhnutelné. Jednak bude nutno v některých případech snížit školné, kde je obecný zájem o podporu studia. Jednak bude nutno, stejně jako jinde ve světě, kde systém půjček funguje, zavést i systém nejrůznějších stimulů, dotace úroků půjček či stipendií. Na to opět budou potřeba peníze – jak jinak než ze státního rozpočtu.

Jak jsme však ukázali výše, již dnes jsou kapacity pro studium na vysokých školách dostatečné a zjevně v nejbližších letech přesáhnou reálnou poptávku. Proč potom uvažovat o školném?

Vysvětlením by pak mohlo být jenom to, že zavedením školného se odstraní rozdíl mezi soukromými a veřejnými vysokými školami. Pokud totiž dojde v nejbližších letech k poklesu počtu potenciálních studentů VŠ, pak by se kapacity veřejných škol naplňovaly v prvé řadě a teprve následně by se uchazeči o studium hlásili na soukromé školy. Investice do soukromého školství by tak zjevně byly ohroženy a celý tento byznys se soukromým školstvím by se dostal do finančně neřešitelné situace.

A tyto cíle jsou pak zahalovány vznešenými úvahami o tom, jak je nutno rozvinout vzdělání, dosáhnout toho, že ekonomika bude tažena inovacemi atd. atd. Ve skutečnosti jde pravděpodobně jen o to vytvořit podmínky pro pokračování tohoto započatého a dobře rozběhnutého byznysu se vzděláváním. A stát tomu patrně má napomáhat.

Vytisknout