Může za všechno ČSSD?

4. 8. 2010 / Jiří Jírovec

Jestliže mladí volí Kalouska a Schwarzenberga, pak to je nejspíš důkaz jejich odtržení od reality nebo pomatení jejich smyslů propagandou. Pan Žák brání mladou generaci velmi opatrně položenou otázkou:

"Co udělali v naší společnosti ti starší odpovědní za posledních několik desítek let tak příkladného a následování hodného, že by si tím měli zasloužit obdiv a úctu těch mladších, kteří už z toho měli rozum a nedají se oblafnout propagandou?!?"

Měl-li na mysli poslední dvacetiletí, pak by odpověď musela být, že se mladí dali oblafnout propagandou. Jaký obdiv a úctu (pomiňme, že slova obdiv a úcta jsou ve spojení s politiky naprosto nepatřičná) mohou mít mladí lidé k těm, kteří umožnili nehorázně kradení, zadlužili republiku k hranici strachu z budoucnosti únosnosti a jejichž ekonomická politika vedla k půlmilionové nezaměstnanosti.

Jestliže šlo o delší časový úsek, pak propaganda a manipulace s dějinami pracuje ještě úspěšněji. V české společnosti navíc zmizela platforma k diskusi a výměně názorů. Není ani v parlamentu ani ve veřejných sdělovacích prostředcích. Soukromé sdělovací prostředky nemají na levicových řešeních zájem už z principu.

Pan Žák se zamýšlí nad tím, zda současná levice, tedy ČSSD a KSČM "nejsou tak trochu mimoň". Módně se otře o Paroubka i jeho ženu a dospívá k názoru, že

"(Ne)jsme všichni zmanipulovaní pravicovými médii, ale my jsme jenom otráveni nesmysly, šedostí a nekvalifikovaností v reakcích na aktuální dění, které ti, kteří si říkají levice nebo cudně levý střed, u nás předvádějí. Myslím si, že i kdyby se do nás tlačily médii popularizované oranžové a rudé názory horem dolem, lidé, kteří se musí normálně živit vlastní prací, by jen chodili po světě s boulemi na hlavě, protože by si do nich pořád ťukali..."

K tomu lze dodat, že levice, a je úplně jedno, zda jde o českou kombinaci ČSSD-KSČM nebo Demokraty v USA (což je levice jen proto, že se Republikáni označují za pravé) je v souboji idejí těžce handicapována penězi, které tečou z korporací do kapes politiků výměnou za hlasování proti změnám, které se korporacím nelíbí. Typický příkladem je tlak vyvinutý proti reformě zdravotnictví v USA.

V České republice to dokázaly nejen "investice" do politických stran před volbami, ale v poslední době i Bakalovo zakoupení budovy pro Havlovu knihovnu. Ne snad, že by Havel měl ze svých moralizujících výšin co říct, ale teď je jisté, že neudělá nic, co by se mecenáši mohlo nelíbit. Když nic jiného, je to konec zeleného Havla. Možná, že Bakala mohl poslat peníze nějakému sirotčinci a ne na kultovní pomníček velikána, který se již scvrkl do bezvýznamnosti.

Česká politická scéna je navíc poznamenána postkomunistickým odbojem, který úspěšně tlačí ČSSD do středu politického spektra a KSČM v podstatě mimo hru.

V politické hře je samozřejmě mnoho triků, které přispívají ke stravitelnosti volebních hesel a vládních programů. Základem je stále "odděl a panuj". Prostřednictvím nenávisti lze oddělit tak zvaně úspěšné od socek. Lze vzbuzovat i nenávist ke střednímu stavu (v Kanadě jsou dobře známy útoky proti učitelům, kteří se v létě flákají a k tomu mají penzi a dobrý plat. Když dorazila krize do autoprůmyslu, některá media útočila na dělníky a jejich odbory). Je pozoruhodné, že s výjimkou některých internetových fór, kde diskutující tu a tam vyjadřují svůj názor na kradení prostřednictvím sousloví "modré straky" lze jen těžko najít myšlenky, které by mohly vést k nenávisti k bohatým.

Dobrým trikem je časové rozložení politického programu. Typickou ukázkou je české školné, k němuž nedojde dřív než za několik let. Tím se samozřejmě otupí odpor a pak již bude po dalších volbách.

Halasně vytrubované investice se vždy presentují jako sumární číslo, i když bude rozloženo na dobu často delší než samotný mandát vlády.

Dalšími triky jsou vytváření atmosféry strachu a hesla, která zamlžují podstatu věci (například prožíráním budoucnosti k řeckému osudu).

Mediální manipulace nemusí být nezbytně politická. Stačí odvádět pozornost k ukázaným prsním bradavkám, dopravním nehodám, nákupům nemovitostí v zahraničí, odjezdu celebrit na dovolenou a podobným nesmyslům.

Oblíbeným tématem jsou historky o tom, jak si Romové jezdí mercedesy pro dávky. Pan Žák je ale posouvá o hodný kus dál, protože jedním dechem mluví o "notorických profesionálních pobíračích státních dávek a platů" (čti Romové a státní zaměstnanci).

Pan Žák za sebou nejspíš spaluje minulost a to, čemu možná kdysi i věřil. Stranickou legitimaci včas zahodil, to je pravda. Možná se tím stal tak nějak lepším člověkem, ale pak by se neměl pouštět do lidí s nimiž česká rasistická společnost zachází odporně. Dávky pro Romy a jiné socky (kromě Čunka ovšem) jsou cenou klapek na očích přizpůsobivých občanů.

Pokud jde o (přebujelý) státní sektor, je třeba vidět, že jeho velikost je do značné míry dána složitostí zákonodárství. Státní zaměstnanci ale představují i ekonomicky významnou skupinu, která i v době krize nakupuje a spotřebovává. Jsou tedy součástí mechanismu, který umožňuje dotovat ekonomiku z daní.

Pan Žák si ve svém rozhořčení nasadil modré brýle a tato barva mu znemožňuje vidět, že režim, který v ČR po roce 1989 vznikl, sám sociální případy vyrábí.

Moje maminka bývala prvorepublikovou středoškolskou profesorkou. Její týdenní úvazek byl 15 hodin a k tomu dvě konference do roka. Kdyby se nebyla provdala do Prahy, kde žádná místa nebyla, byla by se "proflákala" k penzi ve výši plného platu.

Zmiňuji to proto, že z okolí své rodiny znám člověka, který učil na střední odborné škole po celou dobu svého produktivního života. Odměnou mu je důchod, který postupně nestačí pokrýt skromné životní náklady. Tento bývalý "makačenko" neklesá mezi socky díky tomu, že má zatím nárok na určitou výpomoc. Nežádá o podporu, aby se přiživil na úkor těch kteří, jak pan Žák píše, "vytvářejí hodnoty a tuto společnost každodenně podporují svou prací a tím, že zaměstnávají druhé a platí daně". Dělá to, aby vůbec přežil a neskončil pod mostem.

Pan Žák má pravdu v tom, že česká levice nemá příliš velký prostor k napravování toho, co pravice způsobila. Taková situace je ale i jinde ve světě. Má starost o levici, ale nezmiňuje se o tom, že to byly pravicové reformy, které vedly k nehoráznému kradení po roce 1989. Nazývat věci pravým jménem se nesluší, a tak se vžilo tunelování. Podobný posun lze najít i v nové rétorice ministra Kalouska.

Ten přece nemůže říct -- přátelé, tady byly rozkradeny stovky miliard -- protože by se mohla vynořit otázka, zda u toho taky tak trochu nebyl a proč by se mu mělo věřit teď. Pan ministr tedy raději mluví o tom, že jsme to "prožrali". Méně nároční u popelnice, jiní v bufetu na předměstí a ti nejnáročnější v Toskánsku nebo na Floridě. Skoro jako v komunismu: každému podle zásluh a potřeby. Kdyby nám to pan ministr nepřipomněl, tak bychom žrali a žrali dodnes.

ČSSD jistě udělala ve volbách chyby (najmout si americké poraděnky je projevem idiocie vyššího stupně). Pozoruhodné je, že se Jiří Paroubek nezavděčil ani odstoupením po volbách ani tím, že vedle něj stála v těžké chvilce jeho žena. Tak nějak po americku.

Primární ale byla pravicová propaganda. Pravice mohla prohlašovat cokoli bez obav, že by ji media nadměrně obtěžovala otázkami. Útoky na Paroubka a Ratha rovněž splnily svůj účel, i když se ČSSD nepodařilo odsunout z prvního místa. Překrucování faktů ohledně toho, že Paroubek svrhl vládu a zrušil podzimní volby roku 2009 se stalo nedílnou součástí mediálních útoků. ČSSD ztratila hlasy i díky pomstychtivému Zemanovi z Vysočiny.

Na závěr ještě poznámka ke korupci. Za její posametový rozvoj nemůže státní správa jako taková, ale vládnoucí politické špičky a jimi ovládaný parlament. Ty odmítají přijmout lehce okopírovatelná pravidla dávno platná jinde ve světě. V české politice se dějí věci, které se jinde trestají. Střet zájmů je všude ostře sledovaná kategorie. Přijímání darů politiky rovněž. Po jednom z posledních setkání Nečase s Klausem se objevil titulek, že Nečas měl hodinky za 150 000. Fešák a jde s módou, to je smysl takové informace. Otázka médií by samozřejmě měla být - pokud šlo o dar - kdo si Nečase předplatil. V Kanadě by politik musel dar ohlásit a odevzdat.

Česko není ale Kanada. To se nám to žije, když nám podnikatelé dávají dary, lze říct volně podle feldkuráta Katze. To se nám to podniká, když od nás politici berou, může říct druhá strana.

Vytisknout