Autentický ateismus je agnosticismem

6. 8. 2010 / Boris Cvek

Zaujala mě včerejší poznámka o ateismu a agnosticismu. Ve skutečnosti drtivá většina "ateistů" jsou agnostici, neboť nepřijímají ateismus jako nějakou doktrínu, pouze "nevěří v Boha". Málokdo z nich by řekl, že bezpečně ví, že Bůh neexistuje. A stejně tak víra věřících není postavena, aspoň v případě křesťanství, na vědění o Bohu, na vědění, že Bůh existuje, že umřel na kříži atd. Totiž to, že nevíme, nýbrž se jen nějak orientujeme v tomto světě kolem nás, protože orientovat se musíme, chceme-li přežít a žít nějak šťastně a kvalitně, to je jakýsi přirozený stav vlastní všem lidem od pradávna.

Ateismus vznikl naopak velmi nedávno a ve velmi specifické situaci emancipující se společnosti jako výraz určité zorientovanosti, která mířila ke svobodě ani ne tak od Boha, nýbrž od určitých církevních doktrín, často zastaralých podle pozdějšího názoru církví samotných.

Ateismus vyčítal církvím nelidskost, tmářství, autoritářství, tedy v zásadě to, co vyčítal Kristus farizeům a zákoníkům, kteří potom donutili Piláta, aby dal Krista umučit. Můžeme tedy chápat původní ateismus často jako projev víry proti zvyku a mrtvolnosti litery, proti aroganci moci.

Víra (abrahámovská) je totiž následování (důvěra, vztah), nikoli souhlas s nějakými tezemi (to je spíše otázka konfesní, která zdegenerovala zejména díky štěpení protestantismu v novověku do frašky pojmů a doktrín). V tom ohledu udělat z ateismu samostatnou doktrínu neposkytuje ateismu onu sílu impulzu, ze kterého vznikl. Ateismus ze své podstaty ani nemůže být komplexní a bohatou zorientovaností, poskytující prastaré metafory a příběhy ze zápasů se základními prožitky lidského života, jako je smrt, hodnota, vztah, věrnost, hřích, dobro a zlo.

Pochopí-li se však ateismus reflektovaně jako agnosticismus a nebude-li jen pouhým lhostejným "bezbožectvím", může pochopit problém (i své vlastní) zorientovanosti ve světě jako bytostný problém víry, nevědoucí víry, která svůj život chce žít pro nějaký komplexnější, k transcendenci otevřený smysl, díky němuž a v němž mají jednotlivé klíčové prožitky, řekl bych prožitky existenciální, svou ozvěnu v tisíciletých prožitcích lidstva, a tak nacházejí i svou vážnost a důležitost. Takové pochopení nemá nic společného s otázkou, zda Bůh "skutečně" existuje (což je asi otázka, která nemá ani z hlediska víry žádný smysl).

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 6.8. 2010