Pro kartu zdravotně handicapovaných s úmrtním listem?

4. 8. 2010 / Jiří Baťa

Jako příklad zmíním jeden za mnohé, příběh sedmnáctiletého chlapce, jehož zdravotní peripetie a neznámý osud stojí za povšimnutí. Především proto, že jeho zdravotní stav po neuvěřitelných onemocněních, kvůli kterým postoupil (údajně) 20 operací je i nadále velmi vážný. Stačí si přečíst, čím vším trpěl, co jej postihlo, co podstoupil a co jej ještě v jeho mladém životě čeká aby si člověk uvědomil, jak se k němu, resp. k jeho zdravotnímu stavu, staví posudkoví lékaři, potažmo ČSSZ. To je ukázka neskutečného diletantství, byrokratismu a nepochopitelného nezájmu a lhostejnosti od lidí, od kterých by se to dalo čekat nejméně.

Podle Blesku mu neschválili jisté výhody (kartu pro handicapované-vozíčkáře, která by jemu i jeho matce ulehčila život) přesto, že chlapce neviděli. Nevím, snad jim stačí chorobopis k tomu, aby tak či onak rozhodli, nicméně chlapcův chorobopis (podle Blesku) je čtení pro lidi se silnou nervovou soustavou. To, co prodělal tento chlapec ve svém věku, prodělá málokterý člověk za celý svůj život. A on s tím vším má ještě život před sebou, dá-li se to tak nazvat. Posuďte sami, co hoch všechno do svých sedmnácti let postoupil: kromě prodělané rakoviny plic, desítek chemoterapií, měl nádorové onemocnění močového měchýře (ten byl mu odejmut), dále odejmutí prostaty, operaci obou plic, operaci jícnu, operaci tlustého střeva, operaci močovodů a jejich odstranění, nahrazení močovodů vývodem a nakonec i nefunkčnost tenkého střeva. Dost na to, aby tím byl takový člověk na celý život výrazně poznamenán, lépe řečeno postižen. To už nikdy nebude normální život, byť hoch má pevnou vůli a i přes jeho zdravotní trable se hodlá vyučit automechanikem. Pokud na to ovšem jeho matka bude mít, protože kromě tohoto chlapce má ještě mladšího syna (12). Nepracuje (je vystudovaná zdravotní sestra), protože se musí starat především o staršího syna, spolu s mladším. Pro tříčlennou rodinu ji zbývá pět tisíc na měsíc, zda bude schopna uhradit i synovo učení, je otázka.

Životní osud sedmnáctiletého chlapce však není neznám veřejnosti, o čemž svědčí dárky jak od čtenářů Blesku, tak jiných občanů z ČR, mj. i jeho přijetí do střední odborné školy (obor automechanik) bez přijímaček, které mu umožnil sám ředitel školy. Na rozdíl od posudkových lékařů těmto lidem není osud chlapce lhostejný. Opravdu nechápu, co musí člověk prodělat, či až do jakého zdravotního stavu se musí člověk dostat, aby zaujal lékaře natolik, že jej budou považovat za zdravotně či tělesně postiženého. Snad jen úmrtním listem!

Proč to všechno píši? Shodou okolností v sobotním vydání Právo by uveřejněn zajímavý článek prof. V. Bělohradského, zabývající se obdobnou tématikou -- solidaritou. Popisuje v něm jevy lidského (ne)chápání stavů a situací, ve či do kterých se člověk dostává (ne)vlastní vinou s apelem na pochopení i těchto případů, kdy ač si člověk způsobil újmu na zdraví z vlastní viny, tj. nedbalostí, nerespektování pokynů či příkazů, hazardem, neodpovědností nebo podobnými důvody, že by i přesto měla být k tomuto člověku zachována v jisté míře solidarita.

Není na místě, abych ze široka popisoval to, o čem píše prof. Bělohradský, je to poměrně zdlouhavé i složité na to, aby se to dalo plnohodnotně pochopit v souvislosti s výše uvedeným případem chlapce. Jenom zmíním, že se pan profesor dotknul současného pohledu na hodnocení různých dávek, včetně těch nemocenských, invalidních apod. Poukazuje na fakt, jak někteří politici, resp. úředníci vidí problém vyplácených dávek, protože oni, za účelem nutnosti či povinnosti ušetřit, jsou ochotni veřejně konstatovat, že dávky, slevy, průkazy pro ZTP a ZTP-P jsou ve velké míře zneužívány.

Má postup posudkových lékařů s tímto trendem něco společného? Ať už tak či onak, pokud budeme pohlížet na jednání zainteresovaných osob, které měly co do činění s chlapcovým zdravotním stavem, je jejich konstatování nejen nesolidární, ale bezohledné, nespravedlivé, neetické a nezodpovědné. Není to první případ takového postupu vůči těžce zdravotně postiženému člověku. Nedávno jsem v nějakém médiu četl, že staršímu muži, kterému byla amputována jedna noha (příčinu si nepamatuji), byl po několika letech odebrán částečný invalidní důchod s tím, že je plně zdráv a může vykonávat běžnou lidskou činnost (práci). Předpokládám, že dalších slov není třeba.

Chápu, že ne vždy a v každém případě musí dojít ke shodě názorů a rozhodnutí. Je tomu tak v mnoha případech v justici, stejně jako v medicíně. Nespravedlnost či nesprávnost však vždy vyvolá pocit křivdy. A je jedno, zda je to v případě nespravedlivého soudního rozsudku, či nesprávného lékařského rozhodnutí. V případě nesprávného rozhodnutí lékaře(řů) je to však o to těžší, že člověk musí nést v další svém životě zdravotní následky a s tím spojené negativa (do smrti) zdravotně (nevyléčitelného) postiženého člověka. A to je bolest navíc o které píše i Blesk.

Vytisknout