Česká společnost JE zadlužená

6. 8. 2010 / Ladislav Žák

• Česká společnost je zadlužená. Mimo státní a veřejné dluhy, které dosáhly nebývalé výše a neustále rostou, tu jsou zadlužené podniky i domácnosti v četnosti i objemu, které rovněž historie naší společnosti dosud nezaznamenala. Je to důsledek toho, čemu se obecně říká život nad poměry, výsledkem čehož bude nutně život pod poměry. Je celkem lhostejné, co o to říkají politici analytici a profesoři všeho druhu. Skutečnost existence dluhu je neoddiskutovatelná. Naše závazky drží v rukách úzká skupina osob a jejich prostřednictvím nás jako jednotlivce, naše rodiny, podniky, obce i stát, prostě celou společnost ovládají. Zadlužená společnost ani jednotlivec nemohou být svobodní.
• Dluhy se musejí dříve nebo později zaplatit a nikdo to za nás neudělá. Vlna bankrotů nic nevyřeší a bankrot veřejných korporací nebo státní bankrot by se dotknul nejbolestněji těch nejpotřebnějších. Představa, že se z dluhů pak nakonec nějak vyvlékneme, je dětinská a mylná. Ani vzpoura dlužníků, tak jak ji vidíme ve vlně různě motivovaných pouličních nepokojů a stávek v některých zemích EU i eurozóny, nemá naději na úspěch. Jediným řešením je své dluhy zaplatit a hlavně přijmout opatření, aby k takovému stavu chaotického zadlužování už nemohlo docházet.
• Šetření v jakémkoliv rozpočtu není nástrojem splácení dluhu, ale stabilizace rozpočtu a zejména obnovení pořádku a kázně ve finančním hospodaření - a potažmo v daném společenství, obci nebo společnosti jako celku. Plýtvání a zneužívání veřejných prostředků jde nejen k tíži výdajů, ale především je hluboce demotivující a demoralizující. Počty těch, kteří usilují o získání podpory z veřejných zdrojů, jsou prostě obecně příliš vysoké. Stejně tak jsou vysoké počty veřejných a státních zaměstnanců. Nejde jen o to, kolik peněz máme k dispozici, ale také o to, jak a za co je vydáváme.
• Ke splácení dluhu je nezbytně nutný vyšší výkon hospodářství. Vyšší výkon může zabezpečit jen vysoce motivované a morálně integrované skupiny společnosti, které nebudou mít pocit, že jejich úsilí se rozbíjí o všeobecný chaos a nepořádek, který ovšem tiše slouží především těm, kterým na vyšším výkonu společnosti nezáleží a jde jim jen o vlastní zájmy. Je poněkud obtížné uvěřit doporučením o investování do budoucnosti, když u nás je většina dlouhodobých investic napadána tak intenzivně, že se řada z nich nakonec nerealizuje. Naše společnost je dlouhodobě neschopná vytvořit takovou atmosféru, že investování by bylo vnímáno jako rozvojová aktivita a nikoliv jako prostor pro házení klacků pod nohy. Lidé, kteří jsou za to zodpovědní, jsou placení z veřejných zdrojů.
• Přirozeným základem vyššího výkonu společnosti je sociální spravedlnost. Sociální spravedlnost nestojí ani na rovnosti ani na garantovaných existenčních jistotách ani na dotacích... Sociální spravedlnost stojí na společenské dohodě platné v nějakém prostorovém, časovém a hodnotovém rámci. Sociální spravedlnost není věčné dogma a dnešní sociální spravedlnost musí být jiná než ta z minulého nebo předminulého století. Fixace sociálních systémů politickými dohodami a právními instrumenty nemá se smluvní podstatou sociální spravedlnosti nic společného.

To, co je v naší společnosti největší problém je to, že se debata o sociální spravedlnosti nevede - a největší chybou levice je, že ji neiniciuje, nepředkládá do ní vlastní témata. Platí tedy dohody o podobě sociální spravedlnosti, které jsou současné společnosti cizí, nepodílela se na jejich uzavření, nepokládá je za své a postupně je trhá na kusy. Stále více se prosazuje teze, že na sociální spravedlnost si musíme nejdříve vydělat. Je to stejná hloupost, jako že si musíme nejprve vydělat na ekologii. Každý výkon jakéhokoliv systému je závislý na jeho prostředí, protože tam leží zdroje pro daný výkon.

V konečném důsledku, z úzkého pohledu rozdělování, je sice pravda, že můžeme rozdělovat jen to, co vytvoříme, ale této realizační podmínce musí předcházet tvorba nějakého sociálního programu - a ještě před ní musí stát nějaká vize (neplést s provizí) budoucího uspořádání společnosti. Pravici tak stačí několik pouček ze sociálního darwinismu převedených do „má dáti“ a „dal“, a stává se ztělesněním boje za sociální spravedlnost ve všeobecném chaosu a zmatení pravidel a reality, ve kterých se používají a hlavně zneužívají. Pravice ale jen fixuje minulost na stále menší počty účastníků starých smluv a novou kvalitu celospolečenské smlouvy a zvýšení celospolečenského výkonu tak nedosáhne... Evidentně ji to nevadí, protože to ani nechce.

Pravice je schopna zvládat lépe krátkodobé manévry a bude se jí to dařit o to lépe, když v nich bude moci operovat celým arzenálem slov a pojmů, včetně těch, které levice z nepochopitelných důvodů opustila. Třeba pojmy jako „odpovědný občan“, „společenská odpovědnost“ nebo „každému podle jeho zásluh“. „Odpovědný občan“ je přece jenom něco jiného než „obyčejný člověk“, jako objekt levicové politiky. Pojem „obyčejný člověk“ je tragický omyl levice a zdaleka nikoliv pouze v oblasti politického marketingu. Je to omyl v chápání podstaty současné společnosti.

A přece jenom poznámku na konec. ČSSD určitě za všechno nemůže, ale způsobila stav, kdy se u nás na levici prostě není na koho obrátit, ČSSD v to počítaje...

Vytisknout