Pepek Vyskoč -- vzor české mediální etiky

7. 8. 2010 / Bruno Solařík

Eva Švankmajerová nakreslila tři ženy, které dřepí rovněž zády k divákovi, rovněž sledují tentýž přelétávající hydroplán -- a přitom močí. Svou interpretaci doprovodila těmito slovy:

Jak řečeno, tohle se přihodilo začátkem sedmdesátých let.

A nyní o něčem úplně jiném.

Dne 30. července 2010 publikoval webový server Novinky.cz (v podrubrice Styl rubriky Žena) informaci, nepochybně vhodnou pro okurkovou sezónu, a totiž zprávu o existenci "vhodně tvarované, diskrétní hygienické pomůcky" pro ženy, které se dostanou do situace, kdy není v dosahu toaleta: v autobusu, při "outdoorových" sportech, v armádní službě atp. ⁴⁾ Anglicky se pomůcce říká Shewee, P-mate, GoGirl nebo FUD (Female Urination Device -- Dámská pomůcka pro močení).

Přímo zarážející je český ekvivalent názvu oné pomůcky -- říká se jí prý "čurokap". V článku se píše, že "český název vymyslely feministky a vycházely vtipně ze slov čůrat a okap".

Článek sice nepůsobí zrovna normálně (především asi kvůli tomu bezděčně sebeponižujícímu neologismu), ale přece jen se dá považovat za víceméně seriózní zpravodajský počin. -- Vtipu není nikdy dost, řekl si však nejspíš obrazový redaktor Novinek. A uvedl článek velkou fotografií, na které dvě ženy obscénně předstírají močení do žlabu jakéhosi pánského pisoáru. Ilustrační snímek, pod nímž je podepsána fotobanka Profimedia, pak doprovází popisek tohoto znění: "I ženy mohou čůrat vestoje."

Zajímavé na tom je, že zatímco Eva Švankmajerová se před 40 lety nad svou kresbou tří močících grácií doznala k úmyslu urazit a pohoršit diváky, dnešní redaktor webových novin chce být zjevně jen a jen vtipný.

Což o to: snímek prostým a rázným způsobem převrací banální souvislosti, a tím vskutku splňuje požadavky na humorné vyznění; koneckonců k němu přispívá i pohoršující námět. Jenže to spojení zřetelné a poměrně hrubozrnné provokace s víceméně nevinným (byť poněkud zarážejícím) zpravodajským materiálem -- to je skvělá ukázka něčeho úplně jiného, než je vtip či jeho absence.

Nikoli: je to především příklad způsobu, jímž současná média všeobecně přistupují k významové stránce jazyka a sdělení.

Bezděčné dada zde totiž není způsobeno záměrem urazit a pohoršit, nýbrž vzniklo prostě a jednoduše z bezmyšlenkovité ignorance vůči smyslu, skladbě, souvislosti a vyznění vlastního projevu. -- Docela odvážné zobrazení žen u pisoárů je publikováno v relativně seriózním médiu nikoli za účelem takové či onaké revolty, sabotáže nebo třeba jen uštědření facky (ostatně rozleptanému) veřejnému vkusu, nýbrž... výhradně v důsledku naprosté formalizace komunikačních funkcí: k danému spojení dvou sémantických úrovní (okurkové informace a bulvární prasečinky) nedošlo proto, aby subjekt promluvy něco někomu doopravdy sdělil, nýbrž povýtce proto, že onen subjekt má v popisu práce něco (cokoli) udělat: udělat pro formu něco, co je vidět (ať to vyvolá jakýkoli dojem), aby se to mohlo odrazit na výplatní pásce, a nesedět jen tak s rukama v klíně, stejně jako má uklízečka v popisu práce položit věnec k hrobu neznámého vojína a prezident zas vytřít podlahu. Hlavní je, aby si ty činnosti navzájem nepopletli. Ale jak, kde, kdy a v jaké souvislosti je provedou, na tom už nesejde. Provedeno, odfajfkováno.

Nad zmíněnou ignorancí lze nakonec pokrčit rameny a jít dál. Jenže ono to prosakuje do výrazně hororovějších oblastí. Jeden příklad za milion jiných.

Roku 2006 vydala Kartografie Praha Školní atlas českých dějin pro základní školy a víceletá gymnázia. V duchu všudypřítomného infantilismu považovali autoři atlasu za potřebné přeplnit prostor, určený dějepisným mapám, především rozličnými portrétky panovníků a dalšími vtíravými kresbičkami.

Že byl tento nadbytečný výtvarný doprovod oficiální učební pomůcky zjevně svěřen lacinému matlalovi, na tom už tolik nesejde. Ale že onen hlinomaz dostal za úkol, aby mezi portréty českých králů, československých prezidentů, místních filosofů, hrdinů atp. vyvedl (na dvojstraně věnované druhé světové válce) nikoli snad portréty Gabčíka a Kubiše, nýbrž půvabnou miniaturku árijského profilu esesáckého vraha Heydricha -- který tím byl jen tak mimochodem a jakoby nic povýšen na úroveň státníků národa, s nímž si chtěl pohnojit begónie -- to je zatraceně silné kakao.

O co tu jde? Jde o to, že autoři zadali zmíněnému artbrutistovi daný úkol zjevně bez toho, aby si byť na vteřinu povšimli, jak nehorázného významového kotrmelce se dopouštějí. A to samozřejmě nikoli z nějakého neonacistického sentimentu, nýbrž jen a výhradně v důsledku svého nekonečného lemplovství.

V tiráži atlasu se pak dočista nevinně a jásavě skví schvalovací štempl ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.

A čtyři roky si v tom děti i dospělí listují -- a žádného učitele dosud nenapadlo nechat se nad tou dacanskou slabomyslností ranit mrtvicí.

Tato bezbřehá formalizace funkcí, to je právě to, na co současná západní civilizace zajde dřív, než by ji nějaká zešílevší myriáda fanatiků stihla smést s povrchu zemského.

Poznámky: