Monopolní poskytovatelé pravdy

20. 4. 2010 / Ilona Švihlíková

Za vším možná leží nejen osobní zájmy soudů (o svém důchodě), ale i přehnaná úcta k "expertům" a "objektivním analytikům." Na stejné straně komentářů Práva si totiž svou polívčičku přihřívá Petr Nečas s tím, jak báječně se shodují návrhy na reformy "od neutrálního OECD" s návrhy ODS. Oba dva případy mají více společného než se na první pohled zdá.

Je naprosto zásadní opakovat stokrát, tisíckrát, že ekonomie není a nikdy nemůže být neutrální vědou. Vždy do ní nutně vstupují hodnotové soudy týkající se doporučení hospodářské politiky. Ekonomie má svou silnou politickou dimenzi, která je nejvíce patrná v rozpočtové politice, ne nadarmo říkal již český rodák J. A. Schumpeter, že "Duch národa, jeho kulturní úroveň, jeho společenská struktura, činy, jehož politika může uchystat, to vše a ještě více je vepsáno v jeho fiskální historii... Ten, kdo umí naslouchat tomuto poselství, zde rozpozná dunění světové historie zřetelněji než kdekoli jinde." "Ekonomie ve své klasické éře si říkala politická ekonomie. Tento přívlastek měl svůj význam, protože ukazoval na třídní charakter ekonomiky a roli státu," jak citují američtí ekonomové Magdoff a Fosterem, jedni z mála, kteří současnou krizi předvídali dávno než vypukla.

Nikdy jinde než ve struktuře státního rozpočtu není tak dobře vidět, jakým subjektům vítězná politická reprezentace (panovník dříve) "přeje", odkud čerpá své zdroje a kdo se může zdanění víceméně vyhnout. Bohužel tento fakt je systematicky zastírán s tím, že se v mainstreamových médiích jak orloji producírují "nezávislí" analytici, kteří poskytují ta jediná správná doporučení. Nejen, že do svých funkcí nebyli nikým zvoleni, co hůř, podobně jako soudci Ústavního soudu, "experti" z OECD či MMF nenesou za svá doporučení (která se v případech krize rovnají rozkazu, viz např. Ukrajina, či pobaltské země) žádnou zodpovědnost. Politická reprezentace země naprosto ztrácí legitimitu a tím není podkopána jen ekonomická suverenita země, ale celý demokratický proces. Proč vůbec rozhodovat ve volbách, když "experti" (dosaďte dle libosti Ústavní soud, či Mezinárodní měnový fond, kterým se nám rovněž vyhrožuje, pokud neprovedeme reformy a la TOP 09, jejichž dopad výstižně popsal např. Petr Gočev) přeci ví, co dělat?

Proč se nikdo (v mainstreamu) nezeptá těchto úchvatných expertů, proč nikdy nikdo z nich nebyl schopen předpovědět současnou krizi (MMF to má přímo v popisu práce!)? Proč se vůbec nehovoří o tom, že řada těchto "expertů" prochází známým recyklačním kolečkem: Goldman Sachs -- MMF -- americké Ministerstvo financí? Jak to, že pořád nepadají otázky po naprosto elementární úvaze, že pokud se rozpojí funkce spotřebitele a pracovní síly přes mzdovou deflaci, pak pokles kupní síly může být krátkodobě vyrovnán jen dluhem? Jak to, že se vůbec nehovoří, že hlavní příčinou současné krize nebyla tzv. toxická aktiva, ale rostoucí nerovnost v rámci států i kontinentů?

Řešením tohoto problému není chytře "počesku" obejít výnos Ústavního soudu, i když to krátkodobě může státu pomoci vyhnout se nejen velkým finančním problémům, ale i absolutnímu rozpadu sociálního státu, resp.. jeho zbytků. Zásadní je vydobýt si zpět právo rozhodovat o politických otázkách demokraticky v politickém kolbišti občany země, která nese následky.

Stiglitzova zpráva v rámci OSN definuje několik jednoduchých pravidel, která ovšem dnes vůbec nejsou splněna a ohrožují tak už skutečně demokracii jako takovou.

Základní pravidla demokratické vlády:

• ti, kdo jsou nějakou politikou ovlivněni, musejí mít možnost se vyjádřit a reagovat
• ti, kdo způsobí škody, za ně musejí nést zodpovědnost

Nebo snad naši drazí (v pravém i přeneseném smyslu toho slova) ústavní soudci chtějí, aby se i u nás na pohlednicích psalo: Kdyby volby mohly něco změnit, byly by zakázány?

Vytisknout