Alexandr Vondra: Já radar chci!

25. 9. 2009 / Jakub Rolčík

Se skřípěním zubů jsem se tedy nacpal do vagonu předposledního. Doslova nacpal -- s kolegou, který cestoval týmž směrem, jsme celou cestu stáli na chodbičce obklopeni batohy a dalšími spolucestujícími. Byla to dokonalá ukázka kultury cestování se státem podfinancovanými Českými drahami, jejichž osobní přeprava byla navíc odstřižena od profitující nákladní přepravy jejím převedením na akciovou společnost ČD Cargo. Když jsem šel na toaletu, studentka, která seděla na zakryté toaletní míse, musela sbalit notebook, na němž cosi psala, a s námahou se protlačit na obsazenou chodbičku.

Když jsme se někde před Hranicemi na Moravě dočkali průvodčí, zeptal jsem se jí, co je ten poslední vagon zač, že do něj nemůžeme přesednout. "Tam jede někdo z NATO," odpověděla.

■ ■ ■

Většina vlaků přijíždějících do Ostravy z Prahy nebo z Brna staví nejdříve ve stanici Ostrava Svinov a pak teprve ve stanici Ostrava hlavní nádraží, kde jsem měl vystoupit. Ještě při příjezdu do Ostravy Svinova byl vlak plný a s kolegou jsme pořád ještě stáli na stejném místě v chodbičce. Větrali jsme a otevřeným oknem jsme viděli, že z posledního vagonu vystupují lidé, většinou v oblecích a se zavazadly na kolečkách. Až teď jsem se dovtípil -- jedou do Ostravy na přehlídku vojenské techniky s názvem Dny NATO!

Zvědavě jsem pozoroval, kdo vystupuje: nějací cizinci, kteří mluvili anglicky nebo německy; dále mladé ženy, vypadající jako hostesky; a pak ... ministr Alexandr Vondra, jeden z nejusilovnějších propagátorů americké vojenské základny v České republice! Neváhal jsem a využil situace, kdy pár metrů ode mne stál člověk tak dlouho přehlížející názor občanů, jimž by měl z titulu své funkce sloužit: "Pane ministře, občané České republiky nechtějí radar Spojených států!" volal jsem, hlasem co možná neutrálním, z otevřeného okna. Alexandr Vondra se začal otáčet, a spolu s ním i někteří z cizinců. Větu jsem tedy zopakoval, poněkud méně pohotově, anglicky a pak ještě jednou česky: "Nechceme americký radar v České republice!"

V tom okamžiku už se vlak rozjížděl a ministr Vondra se se svým zavazadlem nacházel asi dva metry před oknem, z něhož jsem volal. Obrátil ke mně svou tvář a s úsměvem plným škodolibého zadostiučinění mi řekl důrazně: "Ale já ho chcu!"

Vlak se nyní pohyboval stále rychleji. Mezi těmi, kdo před chvílí vystoupili z posledního vagonu a které jsme právě předjížděli, byl i Tomáš Pojar. Zvedl ruku v gestu, které připomínalo návštěvníka rockového koncertu, máchal proti mně a s výrazem ve tváři připomínajícím fotbalového fanouška na na mne křičel anglicky něco, z čehož jsem pro hluk zachytil jen počáteční "Yankees ...!"

■ ■ ■

Kratičké setkání se dvěma českými zástupci amerických zájmů mnou otřáslo více, než celá Klvaňova zpackaná proradarová kampaň. Neočekával jsem ovšem, že by mé volání mohlo přimět Alexandra Vondru k zamyšlení nebo dokonce ke korekci jeho postojů. Chtěl jsem mu jen připomenout, že i když se obklopuje hradbou dalších politiků a novinářů propagujících radar, nesouhlas české veřejnosti s jeho konáním trvá.

Počítal jsem s tím, že Vondra bude reagovat přezíravým mlčením nebo naopak nějakým zkratkovitým heslem, jichž má jistě v zásobě po tolika vystoupeních pro radar celou řadu: musíme se chránit před Íránem; musíme se chránit před teroristy; musíme chránit Evropu; musíme podržet spojence; musíme chránit západní civilizaci; je to naše povinnost; je to náš spojenecký závazek; apod.

Nic takového ale Vondra neřekl. Místo toho mi bez rozpaků sdělil, že přes odpor 70% obyvatel on radar chce! Toto sdělení výmluvně podtrhoval způsob, jakým to řekl, a výraz jeho obličeje. Takový výraz vídáme u odstrkovaných a zakomplexovaných otloukánků, kteří, když už se dostanou k moci, vychutnají si ji se zlomyslnou škodolibostí až do dna: Tak já to chci a tak to také bude!

Šokovalo mne i jednání Tomáše Pojara -- to již nebyl uhlazený náměstek ministra zahraničních věcí. Mnohem více připomínal fandu fotbalového klubu, který právě vyhrává nad výrazně slabším soupeřem; fandu, který neopomene využít příležitosti, aby vítězství těch "svých" protivníkům vášnivou gestikulací připomněl.

■ ■ ■

Jen co se pánové Vondra a Pojar ocitli mimo záběr kamer, jakmile nemuseli oficiálně "vysvětlovat" a zdánlivě logicky zdůvodňovat, proč zde radar být musí, začali se chovat jako nevybouření puberťáci.

Jakkoli je toto jejich jednání šokující, možná bychom jim za ně měli být vděčni. Dali totiž najevo, co si o nás, o občanech této země, myslí: Rozhodující je jejich vůle, vůle politiků, ne vůle sedmdesátiprocentní většiny obyvatelstva. A že to není demokratické? Ale je, vždyť jste nás před třemi lety zvolili...

Mnohem záludnější jsou však ti čeští politici, kteří stále zachovávají dekorum a vzbuzují dojem, že je názor lidí zajímá, jakkoli pak stejně dělají totéž, co již zmíněný Alexandr Vondra. Říká se tomu diskuse. Ale každý, kdo delší dobu kriticky studuje českou politickou scénu, má ve věci -- byť si to třeba nepřizná -- jasno: Od těchto politiků nelze čekat nic jiného, než co si umanuli. Při veřejných "diskusích" si poslechnou názory (ale někdy též závažné argumenty) obyčejných lidí. Pokývají hlavou, vyloží svůj pohled na věc. Jako zkušení řečníci používají pohotově manipulaci; občas hrají na city anebo odpovídají zcela mimoběžným způsobem. Je-li oponentem v publiku někdo zkušenější a asertivnější, vede se "diskuse" do ztracena, čemuž zhusta napomáhají moderátoři výzvou typu: "Tak prosím nechte položit otázku i další posluchače. Zachovejme se jako demokraté a nechme promluvit i ostatní."

(Zdá-li se někomu, že neví, o čem to vlastně mluvím, doporučuji mu pořad ČRo6 s názvem Volejte šestku. Speciálně Radko Kubičko a Peter Duhan jsou experty na otupení nepohodlných, i když mnohdy velmi kvalifikovaných, argumentů.)

Diskuse o umístění amerického vojenského radaru v České republice nebyla ve skutečnosti -- podobně jako diskuse o nutnosti zdravotnické či penzijní reformy -- žádnou diskusí. Šlo pouze o snahu žvaněním ve veřejném prostoru ukecat veřejnost, aby měla pocit, že vyhovění americkému vojensko-průmyslovému komplexu bude pro občany České republiky přínosem. Nezdařilo se. Ale ti, kdo s americkým záměrem spjali svou politickou budoucnost, se už přes míru vžili do svých rolí spasitelů euroatlantické civilizace. Proto teď u nás i v zahraničí bezradně mektají o hrozbě Ruska, které se mezitím beznadějně rozpadá: Alkoholismus neuvěřitelným způsobem decimuje tamní mužskou populaci, což má za následek dramatický pokles populace. Rusové ztrácejí schopnost obydlovat východní části své rozlehlé země a kontrolovat zdroje nerostných surovin. Na místo ruských mužů, kteří se upili k smrti, nastupují nenápadně -- coby manželé nezadaných ruských žen -- Číňané. A korupce nadále likviduje pokusy premiéra Putina a prezidenta Medveděva o reformy a vybudování silného Ruska. Této země, která se s dvaceti lety zanedbaného vojenského výzkumu není a nejspíš nikdy nebude schopna v konvenčních zbraních vyrovnat Spojeným státům, této země se snad má Evropa bát?

Nejpodstatnější poučení z přístupu politiků Alexandra Vondry, Tomáše Pojara, Cyrila Svobody (obhájce agrese proti Iráku, jež stála život milionu lidí), Karla Schwarzenberga (obhájce odtržení Kosova od Srbska) či propagandisty Romana Jocha (zastánce mučení), je následující: S těmito lidmi nelze diskutovat. Pravda, fakta ani názor obyvatelstva je ve skutečnosti nezajímají. Tak zvanou "diskusí" si jen získávají legitimitu pro rozhodnutí, která již dávno učinili. Podílet se na něčem takovém je svého druhu zločin.

Vytisknout