"Mehr Licht!"

26. 9. 2009 / Petr Fleischmann

Od přednášky v Řeznu uplynuly tři roky a mnohé se od té doby událo. Vřelost, se kterou byl papež přivítán tureckou veřejností například ukázala, že ne všichni v muslimském světě vnímají představitele katolické církve jako svého odpůrce. Kritiky papežových postojů vyvolané touto přednáškou však zcela neutichly na Západě. U příležitosti návštěvy Benedikta XVI. v České republice je namístě připomenout, co vlastně papež v Řeznu řekl.

Filosofie mluví řecky...a německy

"Filosofie mluví řecky", řekl kdysi Heidegger. Řekl to německy, tím druhým jazykem téže disciplíny, jazykem Kanta a Hegela. Ale také jazykem dnešního papeže,v němž se pro mnohé potěšitelně pod mitrou nezapírá Němec-filosof a jenž ve své přednášce před universitou v Řeznu oba jazyky filosofie umně promísil. Publiku v sále a mimo něj sdělil, že "setkání mezi biblickým poselstvím a řeckým myšlením nebylo náhodou". Tento hold pohanům v ústech papeže přišel jako na zavolanou, v ten pravý moment, ve chvíli, kdy mnozí jakoby definitivně propadají beznadějnému přesvědčení, že mezi nábožensky či jinak definovanými lidskými seskupeními v našem nikdy ne tak "globalizovaném" a zároveň nikdy ne tak rozháraném světě zeje nepřekonatelná propast. Těm, kdo papeže vyslechli či si případně jeho přednášku přečetli, musí ale být jasné, že dav, jenž ho v Karáčí a jinde napadá pro jeho údajnou netoleranci vůči islámu, podléhá fanatickému bludu a že "západní" z celkem pochopitelných důvodů přecitlivělí komentátoři mezicivilizačních vztahů to zbytečně přehánějí, když papeži vyčítají jeho údajnou formulační neopatrnost. Je tu opravdu, za co se omlouvat? Připomenutím myšlenkové tradice, jež se táhne napříč tisíciletími nám papež naopak nelze jasněji řekl, že zde existuje cosi, co nás lidi propojuje, mimo prostor a čas, od starého Řecka dodnes, od Pákistánu po Bavorsko. Papežova přednáška v Řeznu tedy nebyla ničím jiným než projevem tolerance a naděje. Někdo ji dnes, kdy kdekdo mudruje o "válkách civilizací", už konečně vyjádřit musel. A koneckonců, papež - hlava katolické církve, chce se říct sláva bohu -- nám může připadat jako osoba zcela povolaná k vyslání podobného poselství. Co je ale to, co nás takto nadčasově a mimoprostorově pojí?

"Na počátku byl logos"

Sledování toku papežových sdělení a hledání onoho kýženého pojítka mezi lidmi nás tudíž vyhání až kamsi na břehy Egejského moře. Začíná jednoduchým filologickým připomenutím, že pro Řeky slovo logos znamenalo zároveň slovo a rozum. Tato dvojsmyslnost bude mít nedozírné důsledky. Už Řekům totiž bylo jasné, že ono bytí, po němž se filosofie ve svém ontologickém úsilí pídí, se nám nezjevuje jiným způsobem a nenabývá smysl jinak než uvnitř daného diskurzu (další neobratný leč možný překlad slova logos), jenž podléhá danému řádu: Řádu, který není jiným než ten, jímž se řídí naše myšlení a jenž strukturuje naše věty. Byzantský císař Manuel II. Palailogos, středověký křesťan, současník našeho Husa, odchovaný řeckou tradicí a řecky mluvící, nemohl uvažovat jinak než pod vlivem této tradice: Pro něj první slova bible zněla "na počátku byl logos", slovo boží a rozum v jednom. Jako starořecky myslící křesťan musel pevně věřit, že mezi rozumem, jímž se chtěl řídit on sám, lidským rozumem a rozumem Stvořitele existuje analogie: Ta analogie, o níž mluví lateránský koncil v roce 1215, zmíněný papežem, a o čtyři století později Descartes, když přirovná člověka "tak trochu ke Stvořiteli"... Hledání přívlastků, predikace - slovo jež má jak lingvistický, tak náboženský význam ! - myšlení, vkládání smyslu do světa a poznávání jeho struktury, to je náš lidský způsob, jak participovat na božské kreaci. Člověk sice není Stvořitel, ale tvůrce, bledé podobenství božské podstaty, leč schopný svět uchopit svým rozumem a případně ho dokonce přetvářet a uzpůsobovat svým potřebám, humanizovat. "Zázrakem není ani tak svět samotný", řekl jeden novodobý vědec, "jako fakt, že jsme schopni mu rozumět"...Ona hledaná spojnice propojující nebe a zemi, boha, člověka a člověka s člověkem je Rozum, jeden a jediný (eine Vernunft), "ve všech svých rozměrech".

Toto vše vyznělo či přímo zaznělo v Řeznu. A že to zaznělo či vyznělo před sálem naplněným převážně vědci, je v tomto kontextu zásadní. Copak to není právě jejich jazyk, který je oním příkladem univerzality tohoto kýženého rozumu? Popel velkého Galilea, jehož papež nepřímo pozdravil, může odpočívat v klidu: propojení fyziky s matematikou funguje, pořád a všude, nejčastěji prokazatelně ku prospěchu celého lidstva. Papež se však neomezil -- a zde je snad jádro celé jeho meditace - na pouhé vzdání holdu lidskému duchu a konstataci oné podivuhodné konsubstanciality lidské a božské podstaty. Snad právě proto, že mluvil před vědci, jeho cílem bylo říct ještě něco jiného a právě podstatného. Za tímto účelem znovuotevřel odvěkou debatu o vztahu mezi rozumem a vírou, vylíčil některé z etap této od středověku se táhnoucí disputace, a před učeným shromážděním podpořil pretenci rozumu pronikat i tam, kam mu kantovská kritika pronikání přinejmenším komplikuje: do oblasti morálky a víry.

Zůstal-li v klidu popel již zmíněného Itala, není jisté, že v klidu nutně zůstali vědci přítomní v řezenském sále. Bez jakéhokoli oprávnění, které by mu takříkajíc poskytla věda v moderním pojetí, Benedikt XVI., jak nějaký obyčejný Řek ze 4. století př. Kr., vyjádřil své přesvědčení, že ona pravda bytí, jíž můžeme za pomoci rozumu pronikat a odkrývat, je totožná s dobrem: "Jde tu o rozšíření našeho pojetí rozumu a jeho používání", řekl. Chce-li člověk úspěšně čelit hrozbám, které ho obklopují, tak toho dosáhne pouze pokud "rozum a víra nebudou propojeni novým způsobem" (...) "pokud nepřekročíme onu limitu experimentálního ověřování, jíž si rozum sám sobě nadekretoval", dodal. Obdobně jako byzantský císař z konce 14. století si současný papež neumí představit, že onen rozum, jenž je součástí jak božské tak lidské podstaty, by mohl tolerovat zlo, natož ho činit. Filozofičtěji řečeno, popírá představu ryze transcendentního boha, zcela odděleného od své kreace, od hodnot, jimiž se řídí jím stvořená stvoření. Božský rozum chce dobro, takže "jednat bez rozumu -- sun logô -- je v rozporu s božskou podstatou".

Nedůvěřivý kantovec by se zde sarkasticky zeptal, jakpak že se papež o božské dobrotě dozvěděl a z čeho vyvozuje, že boží cíle jsou podobné těm, které si je racionálně schopen vytyčit člověk? Odpověď by asi zněla, že papež je papež a jako takový nemůže uvažovat jinak: copak nemá víru v dobrotu boží vůle tak říkajíc v popisu práce? Otázka ale je, zda při podobném způsobu uvažování nám nehrozí návrat k dogmatickým formám myšlení, do dob, kdy svět byl pro nás mnohem více tím, čím jsme si přáli, aby byl, než tím, čím opravdu je?

Nezaujatá četba papežovy řeči nám ale jasně ukazuje, že tu nejde o nějakou výzvu k návratu kamsi, kde už jsme jednou byli. Jak už zde bylo naznačeno, jde tu o nutnost jistého posunu v našem přístupu k racionalitě a především ve způsobu jejího využívání. Hlavním problémem naší éry, tak jak jej papež nepřímo identifikuje, je rozpor mezi gigantickým rozmachem vědy a techniky vyplývající z průkazně správného uchopení rozumových kapacit člověka a totální iracionalitou cílů, jež lidé jsou ochotni právě za použití této vědy a techniky sledovat. Jsme s to sestrojit létající stroje, o nichž by se vynálezci moderní mechaniky Galileiovi ani nezdálo, a tyto "zázraky" techniky zároveň použít způsobem, jenž nám tragicky převedli teroristé jistého 11. září. (Copak papežova přednáška nebyla ostatně přednesena jistého 12. září, což bezpochyby není čirá náhoda?). Jednání oněch teroristů je v rozporu nejen s tím, co si můžeme přát, ale dokonce s tím co je. Je popřením morálky a bytí zároveň.

Za využití slovní hříčky, již dovoluje francouzština, francouzské rčení praví, že "věda bez svědomí (la science sans la conscience) je smrtí duše". Papež v Řeznu vyjádřil něco obdobného. Před lidstvem nepříliš pozorným na jeho slova rehabilitoval racionalistický projekt a zároveň připomněl jeho etické kořeny a etickou dimenzi. Vrátil nás k úvahám velkých osvícenců, kteří -- jako jeho krajan Goethe -- vyžadovali pro ono nepozorné a bloudící lidstvo více světla -- "mehr Licht" . Za to bychom měli být papeži spíše vděčni!

(původně psáno pro Přítomnost, 2006)

Vytisknout