Vox populi - čí vlastně hlas ?

23. 9. 2009 / Jiří Nezval

Druh Homo sapiens přežil jiné a silnější druhy živočišné říše prý právě z tohoto důvodu. A velmi pravděpodobně tomu tak taky bylo. Ale ! Vzpomeňme. Jeden člověk, který je "vidět", se rozhodne nosit na klopě písmenko se svou iniciálou, řada lidí se nenechává zahanbit a druhý den se počet objevivších se písmenek na klopách v ulicích už může klidně rovnat počtu písmen v nějakém románu. Totéž platí pro náhlé a bleskové šíření např. kostkovaných čepic, či tetování či tzv. piercingu, krátkých či dlouhých vlasů (na "ježka" či "máničku"), mužských náušnic, používání některých specifických slovních výrazů atd. Vypadá to jakoby v každém lidském společenství objektivně působil silný, téměř neodolatelný tlak k vyvolání určitého procesu, - procesu v jistém smyslu přesně inverzního k darwinovskému procesu vývoje člověka z opičky.

Uvedl jsem jen případy chování, které určitě nebylo žádným způsobem a nikým organizováno, vynucováno ani propagováno. Zcela jistě na podobných jevech neměl a ani nemohl mít někdo nějaký větší zájem. Proces probíhal ve všech uvedených případech zcela samovolně a spontánně.

A protože se Homo sapiens nemění, byl takový už dávno a projevoval se naprosto stejně. Všimli si toho mnozí lidé už mnohem, mnohem dřív než Emerson. A mnozí z těchto mnohých si také již dávno, dávno řekli, že by této skutečnosti mohli docela dobře využít k nejrůznějším účelům, převážně ovšem k účelům sobeckým. Mohli by totiž zmíněnému přirozenému procesu cílevědomě, umně i lstivě napomáhat, umocňovat jeho rozsah a jeho průběh, a jeho směřování systematicky a kontrolovaně řídit. Zrodily se PUBLIC RELATIONS.

Samozřejmě se tomu tenkrát neříkalo ani public relations, ani propaganda, ani eufemisticky zápas o srdce a mysl občanů, ani zápas idejí, ani zajišťování informačního náskoku, ani nijak podobně. A protože tato pracovní specializace vždy úzce souvisela s vládnutím a ovládáním lidí, dají se charakteristické prvky této činnosti dohledat již v Antice. Náplň této činnosti se dá velmi těžko přesně definovat, nicméně velmi zhruba šlo vždy asi o záměrný, dobře uvážený, cílený, mnohdy systematický pokus jednotlivce či instituce o utváření či sugerování názorů, postojů a mínění identických, či pokud možno téměř identických mínění těchto specialistů (t.j. o dosažení do značné míry jakéhosi snadno ovladatelného hypnotického stavu oslovovaných), o ovlivňování a manipulaci s vědomím a chováním množiny ovlivňovaných - a to vše většinou pokud možno aniž by to daná množina vůbec tušila. Nemuselo se a nemusí se ale jednat jen o lži. Naopak, mnohem účinnější se k tomuto účelu zdá být vhodně filtrovaná nebo časově zpracovaná (např. záměna příčiny a následku) pravda. Osvědčenými prvky v bohatém arzenálu výrobních prostředků pracovníků této oblasti jsou např. i zamlčování širších souvislostí či důležitých skutečností, sugerování nepřítele a vyvolávání strachu, vyvolávání vhodných asociací, suverénní ztotožňování se s hlediskem zdravého rozumu, vytrvalé opakování jednoduchých tvrzení, odvolávání se na nespornou autoritu, zjednodušování. A existuje mnoho a mnoho dalších.

Pravda, určitě se v dávnověku nejednalo o početné pracovní kolektivy a týmy podpůrných expertů. Takovou praxi si osvojovali převážně jenom jednotlivci. Z úrovně a možností komunikace té doby vyplývá, že mezi ně jistě patřili vládcové nadaní rétorickými schopnostmi, samotní velcí plamenní řečníci, vojevůdci mobilizující svá vojska k boji, dávní medicínmani, a - církev.

Nevím, zda existují nějaká autentická, prokazatelná dobová svědectví. Je ale zcela jisté, že např. římské (antického Říma) vojenské jednotky postupovaly vpřed za mohutného rytmického dunění bubnů, které nepochybně mělo na všechny vojáky potřebný, požadovaný stimulující účinek. Zprostředkovaně máme svědectví z oné doby například v Shakespearově dramatu Julius Caesar. Konkrétně ve dvou nádherných manipulativních projevech Bruta a následně Marka Antonia k římskému lidu, údajně napsaných podle Plutarchových poznámek. Pokud je to ale jen a jenom dílo autora dramatu, máme zaručeně nezvratné svědectví o dobré znalosti techniky a způsobů velmistrovského vedení účinné propagandy minimálně z konce šestnáctého století. Domnívám se, že jeden každý soudobý politik (a nejen politik) - i se všemi svými dnešními spin-doktory vyzbrojenými nejmodernějším a nejpropracovanějším psychoarzenálem, včetně nasazení tzv. subliminálních (podprahových) metod - může o takových řečnických, ale hlavně propagandistických výkonech a technice těchto svých dávných předchůdců jen snít.

Brutus, přítel Caesara a jeden z jeho vrahů se hned na počátku své řeči neuvěřitelně drze a bez nejmenšího zaváhání odvolává na svou čest. (My posluchači cítíme, že Caesar se musel dopustit něčeho strašného, když Brutus mluví bezprostředně po vraždě naprosto bez skrupulí o své cti.) Vzápětí se Brutus odvolává na rozum a moudrost svých posluchačů. (Všichni jsme s tímto postupem srozuměni, neboť tyto vlastnosti nám přece nechybějí). Nejskvělejšího triku dociluje Brutus obratem, že Caesara miloval, ale že Řím miloval více. (Okamžitě se s ním zcela ztotožňujeme, protože - i když je Řím něco značně neurčitého a neuchopitelného - je to přece naše Božstvo, je to náš život, je naše všechno, naše vlast, naše civilizace, naše kultura, naše sebevědomí, naše nedotknutelné hodnoty, naše svoboda, naše demokracie, náš domov. V porovnání s Římem přestává mít jedinec i ten nejmenší význam. A na oltář Říma, k jeho větší slávě a tím více k jeho obraně je nutno bez váhání a s radostí přinášet oběti, i svůj vlastní život. A kdo by i jen na chvíli zaváhal tak učinit, toho musíme ihned minimálně exkomunikovat. V této věci musíme být a jsme přece všichni zajedno. Morálka nabývá v takových situacích zákonitě podobu: "Right or wrong - my country". Jinými slovy, morálka, právo a spravedlnost se vytrácí a - nám to najednou vůbec nevadí !). Po neprokázaném tvrzení, že Caesar byl panovačný se Brutus, který si s Caesarem vyřizoval jenom své vlastní soukromé účty, demagogicky a se znalostí jediné možné odpovědi zcela obecně ptá na něco, co se sprostou vraždou nemá samozřejmě vůbec nic společného, - a sice - kdo z nás by chtěl být otrokem, kdo z nás by nechtěl být Římanem a kdo z nás nemiluje svou vlast. (Nejen my, ale nikdo na světě na takto formulovaný dotaz nemůže reagovat jinak, než právě přesně tak jak si řečník přeje a jak očekává. Nadšeně jeho jednání schvalujeme, jásáme a voláme "Ať žije Brutus !"). Brutus dosáhl svého.

Markus Antonius ve svém projevu, který následuje bezprostředně po projevu Bruta,, říká, že není žádný řečník jako Brutus a že říká jen to, co už stejně všichni vědí.

(Ten člověk na pódiu je jedním z nás a ví, že nejsme hloupí. Je to tudíž inteligentní člověk). Jeho projevem se od počátku rytmicky prolínají a pravidelně se jako dvě nitě na šicím stroji střídají dvě teze. Obě zpočátku souhlasně a kontinuálně navazují na tvrzení předchozího projevu Bruta. Caesar byl panovačný a Brutus a jeho přátelé jsou čestní muži. Obě tato tvrzení pak v celém svém projevu s železnou pravidelností a důrazně mnohokrát opakuje. (Musíme si dobře a jasně uvědomit, jaký byl Caesar a jaký je Brutus). Pozvolna, opatrně a odměřovaně stále "dokazuje" Caesarovu panovačnost takovým způsobem, že Caesar se stejně tak pozvolna, pomalu začíná jevit úplně jinak než jak jej vylíčil Brutus.

(Naši pozvolna a zákonitě rostoucí zvědavost zvyšuje Antonius nanejvýš lstivě předstíranou, hranou neochotou přečíst Caesarovu závěť). Ve stejném rytmu pak opakuje rovněž předstírané ujišťování, že Brutus a jeho přátelé jsou čestní muži. A v naprosto přesně stejném poměru v jakém postupně znevěrohodňuje Caesarovu panovačnost, rafinovaně přidává postupně do tvrzení o počestnosti Bruta a jeho druhů ironii a sarkasmus. (Sami teď konečně jasně poznáváme v Brutovi a jeho lidech zrádce a spiklence. A vzápětí, a opět stejně nadšeně voláme "Zapalme Brutův dům !"). Markus Antonius dosáhl svého.

K prvnímu použití pojmu propaganda došlo patrně v roce 1622 za papeže Řehoře XV, který zřídil církevní kongregaci jména "Sancta congregatio de propaganda fide". Tento spolek měl za úkol šíření křesťanství v Novém světě a posilování vlivu katolické církve v Evropě. S následujícím vývojem prostředků masové komunikace se možnost šíření nejrůznějších názorů, způsobu života, kultury, zvyků nesmírně zvětšila. A opět jeden "vidí" druhého. Nejlépe je samozřejmě "vidět" ten kdo disponuje nejmodernějšími a nejrozsáhlejšími komunikačními prostředky. Podaří-li se mu navíc ještě se jevit jako "nejsympatičtější" a "nejpřitažlivější" (nejlépe a nejúčinněji se propagovat), rozšíří se jeho názory, jeho způsob života, jeho kultura a zvyky nejmasověji . Zákonitě zavládne masová uniformita a unipolarita.

Již v polovině dvacátých let minulého století poukazuje Stefan Zweig ve svém skvělém eseji "Monotonizace světa" na ohromný vliv tance, módy, kina a rozhlasu na nasměrování života lidí:

A jinde píše:

Příkladnou ukázku účinnosti a téměř neuvěřitelné síly umné propagandy je možné vidět zejména v prvních dvou dílech (Happiness Machines a Engineering of Consent) čtyřdílného pořadu BBC (Adama Curtise) "Century of the Self". Synovec Sigmunda Freuda Edward Bernays (někdy v Americe nazývaný jako "Assassin of Democracy), autor knihy "Propaganda", ve které rozvíjí myšlenky Le Bona a svého strýce, a duchovní otec výrazu Public Relations mimo jiné popisuje, jak ho v roce 1929 oslovil prezident americké tabákové korporace G. Hill dotazem, zda by nebylo možno nějakým způsobem podstatně zvýšit odbyt cigaret.

Obrovské možnosti v tomto směru představovala ženská populace, pro kterou bylo kouření do té doby tabu. Během velikonočního pochodu v New Yorku v roce 1929 zorganizoval Bernays tzv. Brigádu "Pochodní svobody", ve které pochodovaly ostentativně kouřící ženy, projevující tím svou "svobodu" a své "osvobození". Zprávy o této události se okamžitě dostaly do všech amerických médií. Bernays nechal posléze ještě natočit řadu filmových klipů, ukazujících jak každá žena zapalující si cigaretu nadšeně zapaluje další pochodeň "svobody a nezávislosti". Americké statistiky se vzápětí začaly prudce a radikálně měnit. A vše bylo - nejprve prostřednictvím Hollywoodu - dobře vidět v celém světě. Zmíněný vývoj přirozeně zaznamenal i jazyk. Objevily se v něm nelichotivé výrazy jako sheeple, či presstitute(s). Jako se v poslední době objevilo za oceánem zajímavé slovo - s obsahem článku nikterak (ne)související - banksters. Moje známá říká: Hlas lidu - ozvěna hlasu médií. Tedy hlasu novod

obého všemocného boha, který však všechny lidské bytosti nemiluje stejně, který není spravedlivý a který neodpouští. Hravě mění dějiny, rozsvěcuje a zhasíná v š e c h n y hvězdy i - hvězdičky. Vytváří svou jedinou platnou realitu, normy a vzorce chování, vytváří autority a morálku, tvoří preference a vyvoleným vyhrává volby. Rozhoduje o tom, co smí a nesmí existovat, co je a není cenné a hodnotné, co je a není umění, literatura atd. Umí stejně hravě dělat z hrdinů zbabělce a ze zbabělců hrdiny, z velkých umělců bezejmenné a z babráků velké umělce, a umí doslova řadu dalších zázraků. Ale platí-li opravdu to, co bylo řečeno, není možné se v době nejmodernějších masově komunikačních prostředků snad ptát: čí je pak vlastně - vláda lidu?

Vytisknout