Kdo ve skutečnosti vyvolal výzvu "Děkujeme, odejděte!"

24. 9. 2009 / Josef Brož

Je ale pravda, že jsem tuhle výkladovou rovinu příběhu, za kterým stojí nejen oči a uši, ale zejména duše Fabiana, dosud neznal. Když jsem onoho 17. listopadu 1999 přišel do kavárny Slavia s konceptem výzvy, kterou jsme posléze s Igorem Chaunem nazvali "Děkujeme, odejděte!", bylo mi celou dobu divné, že je tam kamera. Byl jsem na prezentaci knihy, ale konfilkt s Igorem Chaunem jsem nazaznamenal. Znal jsem Fabiana zběžně, a hláška: "Neboj, to bude jenom v brazilské televizi!" mne druhý den pobavila asi stejně jako ostatní. Na samotný text výzvy to ale vliv nemělo, přísahám...

Když jsem teď byl minulý týden na diskusi, v níž se Monika Pajerová prsila, jak je právě ona sama přímo personifikací "Děkujeme, odejděte!", vzpomněl jsem si také, stejně jako Fabiano, že právě Monika nic nepodepsala - a ještě dlouho se k tomu neměla.

Za vším je Caroline!

To ale není podstatné pro historiky dějin orálních, nebo jiných, kteří budou toto někdy číst. "Šimone, vždyť jsme to slíbili!" křičela tehdy Monika Pajerová v kavárně na Šimona Pánka, který tu výzvu, zpracovanou Igorem Chaunem podle mého konceptu, fanfarónsky podepsal. Ale to teď není podstatné. Tehdejší 10. výročí sametu bylo na pořadu dne, a někteří zasloužilí studenti se stali součástí vzpomínkového establishmentu, na jehož čele stanul bývalý "nejmladší poslanec federálního parlamentu" Jan Bubeník, který to velmi obstojně po amerikánsku organizoval. Na každé fotografii byl hlavně on... To je po letech taková tradice: nechat se točit nebo fotit a tvářit se, že jsem to všechno zorganizoval jenom já. Monika i Šimon prostě při výročí, které zaštiťovali potentáti Klaus a Zeman, prostě slíbili, že budou při výročí jenom oslavovat, nikoliv uvádět nějaké nové revoluce do pohybu! Výkřik Moniky bylo tím pádem pro Šimona správné upozornění! "Šimone, vždyť jsme to slíbili!" byla výzva Šimonovu revolučnímu narcismu. A Šimon to nevydržel...

Když jsem se 16. listopadu 1999 vracel z Rock-café na Národní třídě, kde se konala prezentace knihy Sto studentských revolucí, kterou vydalo nakladatelství Lidové noviny, nebylo mi dobře. Ne, že bych toho tolik vypil, ale téměř fyzicky mi bylo špatně za všechny ty revolucionáře z roku 1989, kteří se tu sešli, aby se tvářili, jak jsou skvělí. Sám jsem v té době byl totiž ve Francii, a celou revoluci jsem viděl v televizi. "Kluci nechtěj' nic dělat!" hlásila mi Monika Pajerová, jejíž role ve všech takových událostech byla vždy třeskutě významná. Dokázala totiž to, co ostatní nedokázali: komunikovat na všech úrovních, aniž by tím narušovala kolorit. Vždy jsem jí za to obdivoval. Měla navíc schopnost uvádět věci do pohybu, protože její poněkud hysterické cítění věcí mělo vždy dynamickou povahu. Dokázala zároveň referovat o tom, co kdo chce, ale také vždy věděla, co chce ona: a Monika měla vždy ráda věci v pohybu.

Bydlel jsem tehdy nedaleko Národní třídy, a dívka, s kterou jsem se ten večer po té párty sešel, hodně dlouho trpěla mým skučením. Pořád jsem dokolečka vyprávěl, jak to bylo hrozné, že se nikdo k ničemu neměl, a tak podobně. Podívala se na mne v určitý okamžik velmi rozhořčeně a pouze tak, jak ona uměla, mi řekla: "A proč s tím něco neuděláš?" -- "Jak, neuděláš?" nechápal jsem -- "No, prostě s tím něco udělej!" Stojí tu za upřesnění, že dívka, která mi toto sdělila, některým věcem nerozuměla. Musím tu navíc doplnit, že to všechno řekla francouzsky, což také znamená, že nerozuměla zcela všem finesám české duše, a jejím sklonům. Byl to ale takový pokyn, jaký dávaly markytánky před útokem na Bastilu. Ona krásná dívka viděla a slyšela pouze, že se trápím a v jednu chvíli ji to prostě naštvalo. Je navíc ve znamení Štíra, a ten jak známo, je u žen velmi silovým znamením pro takové situace...

Pro ty, které zajímá jméno oné dívky, nemohu sloužit... Říkejme jí třeba: Caroline! Už delší čas jsem jí neviděl, a nebylo by právě korektní to tady rozbalit a vyjmenovat všechny detaily -- jenom protože se blíží zase nějaké výročí! Byla a nadále doufám, že je - podobně jako Monika Pajerová - blondýna (a pak, že blondýny jsou hloupé!). U toho ale končím, s přáním krásného dne nebo večera (podle toho, kdy to čtete!). Pro danou situaci, i když jinak to není příliš zajímavé, byla ale její role klíčová. Mimochodem, vždy mne překvapuje, jak se všichni chlubí vším, co kdy udělali, ale zároveň zapomínají, že byli také milenci, manželé nebo přátelé.

Kdo nic nedělá, nic nezkazí -- a Caroline mne ještě ráno zopakovala: "Jestli chceš něco udělat, zavolej Monice!" Ano, pouze žena ví, že se může spolehnout jenom na ženu. Aniž to Monika tušila, můj hlas, který se ozval ráno z telefonu poté, co jsem vytočil číslo, nebyl vlastně mým hlasem. Byla za tím hlasem žena. "Za vším hledej ženu!" A Monika to pochopila, když řekla: "Komu mám zavolat, Pepo?" A v tomto případě, jako i v jiných, je to velká pravda, proto o tom v jistém vytržení také tady a zde píšu...

Dál to znáte...

I zavolal jsem Monice Pajerové, abychom se potom sešli ve Slavii. Monika to ze své strany zorganizovala, já zavolal všem, na které jsem si vzpomněl. Potom to už čtenář (tak trochu) od Fabiana zná. Došlo k podpisům výzvy, která se zdála zacloumat českou kotlinou. A téměř zrušit tehdejší opoziční smlouvu: kdyby za tím nebylo mnoho zbabělosti, strachu a lenosti. Některé další detaily to samozřejmě ještě mělo, například role České televize (a jednoho redaktora), která umožnila přímý vstup čerstvým signatářů, ale to bude možná na nějaké příští vyprávění...

Budiž tu závěrem řečeno, že ženy řídí svět: ten křehký svět, u jehož kormidla chtějí stát muži, kteří třímají dalekohled svých horizontů. Dalekohledy Igora Chauna, Martina Mejstříka, Šimona Pánka a dalších (také Vlastimila Ježka) pokud byly střeženy ženami, dokázaly ostřit -- daleko i nablízko. Jakmile ale ženy zjistí, že už je to nezajímá, a důvodem může být cokoliv, končí vše. Tak také skončila celé slavná výzva "Děkujeme, odejděte!" Ženy ji opustily...

Proto tu, Fabiano, píšu tenhle dovětek, protože vím, že ženy obdivuješ jako každý, kdo se nenechá jen ohlušit jejich hysterií a někdy nesnesitelným narcismem. Toto je vlastně článek na počest žen. Já je také obdivuji, a vím, a to myslím zcela vážně, že i ty máš na té věci podíl. Protože interakce vznikají pouze tehdy, když k nim vůbec má šanci nějakým způsobem dojít.

A tys to tehdy vlastně jako první hodně rozjel...

Vytisknout