Odcizení, kojenec a Lenin

23. 9. 2009 / Jan Stern

Úspěch kapitalistické formy existence v našich časech, ono historicky bezprecedentní zesamozřejmění systému, jeho naturalizace, musí mít jakousi pojistku. Specifická kapitalistická forma odcizení musela vyjít vstříc psychologické konstituci člověka, uzavřít s ní smlouvu a svým způsobem s ní zfúzovat. Abychom tuto psychickou základnu mohli pojmenovat, musíme nejprve sledovat Marcuseho odpověď, jak se odcizení od Marxových časů změnilo, a proč ztratilo hybatelskou sílu v člověku.

Marcuse konstatuje, že systému se muselo nějak podařit začít hrát svou hru přímo uvnitř subjektu, nějak vstoupil do vědomí jedince. Tato kvalitativní změna je zřejmá a odděluje nám historické vědomí industriální (potenciálně třídní) od vědomí postindustriálního (nejspíše konzumního). Či též: odděluje nám epochu moderní a postmoderní.

Vstup systému do vědomí či Ega má dle Marcuseho dva dalekosáhlé důsledky: jednak se mění způsob, jak se jedinec vyrovnává se svým prostředím, svou společností. Již se v něm neadaptuje jako v moderních časech, ale jakýmsi zvláštním způsobem se se systémem cele ztotožňuje, identifikuje, konformuje. Jde vlastně o regresi. O návrat archaického způsobu sociální existence, o zvláštní návrat starověkého magického splynutí Já a Kosmu, přičemž však Kosmem je dnes sám systém, který si patrně tuto archaickou reakci vynutil.

Druhý důsledek je však ještě zásadnější: Jestliže systém vstoupil přímo do vědomí člověka a již na něj netlačí zvnějšku, počala tím kolonizace jediného území, na němž se může zrodit skutečná kritika, skutečná opozice vůči statu quo (neboť Marcuse je zajisté též freudián a dobře ví, že Ego = rozum, jako marxista pak zase ví, že rozum = jediný možná nástroj emancipace; právě skutečnost kolonizace racionálního Ega systémem Marcuseho bohužel donutila poněkud přitakat vzpurné iracionalitě, neboť sama racionalita již byla v Marcuseho představě tak churava, že nebyla mocna systém ohrozit).

Ale jak vlastně ona kolonizace vnitřní sféry člověka probíhá? Toto vytlačování kritičnosti postupnou a nenápadnou kolonizací moderního Ega (jež musí mít za důsledek deracionalizaci osobnosti, neboť vrcholně industriální systém je hyperiracionální) není nějakou primitivní propagandistickou ofenzivou, jak by si snad naivní buřič mohl myslet.

V tomto momentě se Marcuse obrací ke klasickému Marxovu konceptu odcizení a rozvíjí ho, obohacuje o novou vrstvu: Ano, individuím byla odcizena existence a vložena do umělé existence věcí. To věděl již Marx. Ve spotřební společnosti jsme ale dle Marcuseho přešli do nové fáze. V ní, skrze konzum, umělá existence výrobků znovu pohlcuje individua, z nichž byla kdysi odcizena. Individua se nalézají v této umělosti, rozpoznávají se v ní jako v čarovném zrcadle. A identifikují se s ní, protože se s ní cítí svobodní. Jde o novou formu odcizení. Ukradená a zfabrikovaná svoboda (v podobě výrobků na trhu) se po konzumním pohlcení jeví být svobodou znovuintegrovanou. Namísto žité svobody je tu tedy svoboda strávená. Namísto svobodného bytí iluzorní inkorporace svobody orální konzumností. Odtud tedy nové historické vědomí tzv. konce ideologií.

Ten popis mechanismu odcizení je invenční a zajímavý. Když jsem však já kdysi tento popis spatřil, první co mně napadlo, byla otázka: jak to, že to funguje? Na rovině marxistické abstrakce je to jasné. Ale jak to, že to funguje na rovině všednodenního konkrétna? U mě, u mé babičky, u intelektuála i dělníka? Již tehdy jsem měl pocit, že ještě cosi nebylo dořečeno. Že ve hře musí být jakýsi všelidský, všudypřítomný faktor, který celému tomu rafinovanému procesu vypomáhá. Tehdy jsem to ještě tak neformuloval, ale již tehdy jsem vlastně tušil existenci nějakého spolupůsobícího faktoru psychologického, něčeho, co je ultrapsychickým pravzorem představeného mechanismu sociálně-psychického.

Po mnoha letech, při čtení textů Melanie Kleinové, mi to docvaklo. Najednou jsem pochopil, co je tím utajeným psychickým kadlubem, na nějž systém nasadil svou realitu, co je oním vypomáhajícím faktorem, který zajišťuje, že ona ohromná rafinovanost se může jevit zcela prostou a nerafinovanou přírodní praxí. Který zajišťuje dokonalé promazání mechanismu, a tím jeho zcela tichý a bezbolestný chod.

Roku 1946, v práci Poznámky k některým schizoidním mechanismům, Kleinová poprvé formulovala koncept takzvané projektivní identifikace, který podle ní zdaleka nejlépe popisuje způsob existence nemluvněte.

Před Kleinovou existoval v psychoanalýze pojem projekce, který vyjadřoval promítnutí čehosi vnitřního psychického na vnější objekt. Pracovalo se samozřejmě i s pojmem identifikace, bylo zřejmé, že psýcha má začasto potřebu se identifikovat, ztotožnit s nějakou vnější figurou - nejčastěji pochopitelně rodičovskou.

Sandor Ferenczi zavedl také pojem introjekce, jenž popisuje nejranější způsob identifikace, způsob v podstatě orální či též narcistický: žádaný vnější objekt je v nejranějším způsobu bytí vlastně spolknut, pohlcen, dítě ho pozře a učiní z něj objekt vnitřní. Nejpůvodnější identifikace je tudíž jakési pozvání démona do vlastní psýchy, neboť tento vnitřní objekt tam povětšinou nesplyne s Já, ale zachová si konzistenci a žije jako svébytná figura, s níž dítě zápolí (což je ale primárně progresivní, neboť tím může zlepšit vztahy s vnější figurou reálnou a může si to uvnitř psýchy s touto figurou rozdat v rovnocennějším zápase). Také se již před Kleinovou v psychanalýze pracovalo s pojmem rozštěpení Já a tušilo se, že jen tímto pojmem lze popsat stavy psychózy a schizofrenie.

Kleinová tohle všechno ve své teorii využila. Prohlásila však, že tohle vše tvoří u nemluvněte jeden jediný mechanismus, jehož prostřednictvím dětská psýcha reaguje na svět. Ten mechanismus má jakési čtyři základní fáze, které se ovšem v praxi odehrají souběžně: štěpení-projekce-identifikace-introjekce. Dětské Já je dle Kleinové ještě nespojité, dezintegrované, a tak je přímo náchylné se rozpadat. Existuje-li v Já nějaká problematická část (například úzkost z agrese), podstata dětské mysli si vynutí mechanismus, že Já problematickou část odštěpí. (Štěpení je vlastně prvotní vytěsnění.) Tuto odštěpenou část sebe pak dítě projikuje do světa, na nějaký vnější objekt. Protože však hovoříme o nemluvněti, které je v kontaktu v podstatě jen s matkou a povětšinou jen ji vnímá, tímto obsazeným vnějším objektem se stává matka, přesněji její část. Není-li totiž Já integrované, není ani schopné vnímat celky ve světě, není schopno vnímat matku jako jednolitou bytost. Dezintegrovaná a štěpící mysl nemluvněte štěpí nutně i vnější objekty při svém vnímání tohoto vnějšku. Je-li část vnitřní zkušenosti zlá, úzkostná, zfrustrovaná, je i část matky takto vnímaná. Definitivně pak se toto vnímání zkonstruuje, když odštěpená část Já (dejme tomu úzkost z vlastní agrese či agresivní Já) je z obranných důvodů projikována na tuto "špatnou matku" - v nejranějších fázích však lépe hovořit o "částečné matce" či jen Prsu.

Co je však zajímavé: tento vnější temný objekt, ač byl zkonstruován z obranných důvodů, neboť snášet vlastní agresi bylo neúnosné, se brzy ukáže jako ještě mnohem horší existenciální řešení. Vzniká jím vnější perzekutor a pronásledovatel, kterého z podstaty věci nelze mít pod kontrolou (pravzor paranoie). Dítě rychle vycítí, že vnější existence démona je pro něj krajně nebezpečná, přesněji, že vyvolává ještě mnohem větší úzkost, než vyvolávala původně vnitřní agrese. A tak dojde ke zpětné obranné identifikaci s tímto démonem, která se v kojeneckém světě realizuje jako introjekce. Tím vznikne první vnitřní objekt, první vnitřní figura vysátá z vnějšího světa s mnoha prvky autonomie - Zlý Prs.

Tím je také dovršen cyklus projektivní identifikace.

A my nyní musíme zpozornět. Nemůžeme si totiž nevšimnout, že právě popsaný mechanismus se nápadně podobá mechanismu odcizení, jak nám ho reformuloval Marcuse! I tam přeci nacházíme původní štěpení - část existence je subjektu odcizena (u Marxe je touto částí "zvěcněná práce", jak známo). Následně se tato část, podobně jako u kojence, vtělí do nějakého vnějšího objektu - do výrobků na kapitalistickém trhu. Vstup do fáze konzumní společnosti pak umožní, že se lidé v regálech znovu potkávají se svou zvěcněnou existencí - tak jako se kojenec potkává s "duchy" svých odštěpených částí. To v konzumentech vyvolává touhu (možná latentně úzkostnou) a chtějí svou existenci zpět, chtějí ji "introjikovat" - za cenu, do níž je započítána marže všech kapitalistů na cestě do regálu. Touha je tak obrovská, že lidé tuto marži akceptují a kupují si svou existenci zpět, čímž se cítí "naplněni", zceleni - proto Marcuse hovoří o euforii jako výsledku konzumu na rovině psýchy. Ve skutečnosti však konzumenti jen introjikovali odcizenou existenci jako vnější objekt, čiže ta nikdy znovu plně nesplyne s Já, zůstane autonomním objektem, Věcí uvnitř člověka - proto Marcuse souběžně s euforií hovoří o neštěstí.

Co nám k tomuto neštěstí spjatému s introjekcí ztracené části existence říká Kleinová? Ve chvíli, kdy je objekt introjikován, záleží v její teorii na charakteru objektu. Je-li vnímán jako dobrý, stane se jakýmsi autonomním jádrem Ega. Je-li objekt vnímán jako potenciálně nebezpečný, po čase znovu převládne tendence se mu bránit, vyřešit jeho ambivalenci. Nejnesnesitelnější jeho část je znovu odštěpena, znovu projikována, znovu vznikne potřeba ji z obranných důvodů integrovat a nakonec je znovu introjikována. A tak stále dokola. Na naší globální rovině se patrně děje cosi podobného - buď Věc počne nahrazovat naše Já, nebo se staneme závislí na vzrušení z jejího stínu, jež se promění v kmitání mezi prudkým odporem a dychtivým úzkostným lokáním tohoto stínu. Proto konzum funguje, proto se ho nelze nikdy dost nasytit. Neboť se v něm hraje s naší existencí. V tom měl Marx pravdu: kapitál je žitou ontologií.

Zdá se tedy, že toto je jeden ze zdrojů "přirozenosti rozvinutého kapitalismu", přesněji jde o palivo stroje na výrobu jeho zpřírodnění. Systém, v němž žijeme, není ani samozřejmý, ani přirozený, ani nijak zvlášť výhodný. Je však šikovně a rafinovaně našroubován na rýhování naší kojenecké mysli, na hlubinu v nás. Simuluje přírodu tak dokonale jako nic před ním, neboť zreplikoval ten nejpradávnější záchvěv psychického v nás. Tím však jen zakrývá svou bytostnou nelidskost. A zároveň obžalovává sám sebe, neboť tento replikovaný záchvěv je také prvním záchvěvem lidské iracionality. Ač se systém oděl do hermelínového pláště vrcholné racionality, pod ním se škube nahé, totálně iracionální nemluvně.

Žádnou skutečně rozumovou analýzu nemůže kapitalismus přežít se ctí. Bohužel o čest mu nikdy nešlo, je to mistr v samotném přežití.

*

Příklad podílu projektivní identifikace na zesamozřejmění procesu odcizení nám ukazuje, jak by mohla vypadat "sociologie samozřejmosti", jíž by bylo zřejmě třeba ustavit. Sociologie klasická jeví se být stále zakleta do předpokladu racionální volby a racionálního sociálního aktéra, který se povětšinou skrývá v pojmech jako "potřeby", "zájmy" či dokonce "sociální funkce". Neomarxisté, po otřesu nenaplnění Marxových predikcí, zřejmě jako první pochopili, že je nutno do sociologie vnést faktor iluze (učinili tak pojmy jako "falešné vědomí" či "mýtus").

A i špičkoví sociologové dneška se pokoušejí svůj obor osvobodit podobným způsobem - Jan Keller vydal v roce 2009 knihu Nejistota a důvěra, v níž znovu upozornil, jak dějinotvorná je stále iracionální složka člověka.

Zkusme dát ještě jeden příklad, jak sociální skutečnost může vyjít vstříc jistým pradětským touhám a stát se tak nereflektovanou, zesamozřejměnou a temnou. Za nejinspirativnější sociologický názor Vladimíra Iljiče Lenina považuji jeho tezi ze Státu a revoluce, že "stát je organizace násilí k potlačování jedné třídy druhou".

Citovat Lenina se dnes nevyplácí, ale můžeme s touto tezí pochopit klíčovou abstrakci sovětského společenského modelu: v něm je buržoazní stát nástrojem jedné třídy k udržování nadvlády nad druhou třídou, avšak vynakládá ohromné úsilí, aby tuto svou utlačovatelskou a třídní podstatu popřel či skryl.

Diktatura proletariátu nemá být ničím jiným, než vyvedením tohoto třídního útlaku na světlo světa (což je umožněno mocenským přepólováním), má být druhem historické upřímnosti. Bude-li třídní trauma takto "uvedeno do vědomí", vyjde-li třídní podstata na povrch, může začít léčba. Jde o podmínku zahájení procesu překonání třídnosti a tedy i státu. Revoluční násilí je tak v tomto smyslu analogií "násilí", které psychoanalytik páše na svém pacientovi, když chce dostat nějakou pravdu o něm do vědomí a musí přitom překonávat jeho odpor. Revoluce je tak v jádru interpretací vyjádřenou jazykem dějin, tedy činem. (3)

Ač mě to asi něco bude stát, v zásadě se s Leninovým názorem na povahu státu ztotožňuji. Ale pokud by čtenář měl s takovou tezí problém, nechť se alespoň cvičně pokusí ji přijmout, a sledovat chladným rozumem můj tok úvah. Je-li stát vždy třídní institucí, zákonitá otázka v našich časech musí znít: proč se lidé napříč třídami s třídním kapitalistickým státem smiřují? Proč ho vyviňují, proč ho sami ve svých představách odtřídňují, proč tak věří v jeho neutralitu, neboli věří - řečeno s Bělohradským (citujícího Hrabala) - že je to jen ten policajt, co všem nafláká držku, když se socdemáci s katolíkama moc rozdovádějí při hádání jestli "bůh, nebo příroda"?

Proč lidé odevzdávající třídnímu režimu část své seberealizace obcházejí stát při vyjadřování své frustrace a věří, že je jen pojistkou proti všelijakým "továrnám na absolutno", ačkoli sám stát je jednou z největších takových továren, či v té největší ("hyperburžoazní") má alespoň slušný balíček akcií?

Jak to, že se Leninova teze zdá tak nemístná a násilná, a to natolik, že by ji sotva zopakoval kterýkoli člen KSČM, leda snad potmě a do vykotlané vrby? Již dlouho se mi zdá, že existence systému na výrobu falešného vědomí (konstrukce neomarxistická) není dostatečná odpoveď na tyto otázky. Ani Marcuseho obohacení teorie odcizení tezí o konzumním "falešném zcelení" není dostatečné. Naopak, tak jako v případě mechanismu odcizení musí i při vyviňování a zneutrálňování státu působit jakási temná iracionální síla, jistá pradětská touha v jedinci, která jde sociálnímu tlaku naproti.

Zdá se mi zjevné, že je to touha po Egu. Pozor, rozumějme dobře: netvrdím, že stát je či by být měl kolektivním Egem. Ale nelze zřejmě snadno uhasit touhu člověka, aby jím byl. Ba snad i: aby byl jakýmsi záložním, pojišťovacím a vypomáhacím vnějším Egem pro psýchu individuální. Z této touhy se rodí přepisování reality státu.

Co je to Ego? Freud říká: je to kulturní, v jistém smyslu protipřírodní projekt, jímž subjektivita (Self), uzmula území Id (pudovosti, nevědomí). "Tam, kde bylo Id, má být Ego," řekl Freud. Dokonce ten projekt v Nové řadě přednášek přirovnal k vysušování moře. Tedy: Ego není primárně ani tak struktura, jako spíše absence.

Vytlačení, či dokonce jen nepřítomnost čehosi. To, že toto vytlačení je zároveň organizací, že se mořským dnem natáhne asfaltová dálnice, že tato nepřítomnost nese nějaký pozitivní obsah (vyjádřitelný v řeči a myšlení), je vlastně druhotný efekt. Neboli, bez obav řekněme, že Ego je institut neutrality, je primárně odstoupením od toho, co nás nutí být zaujatí, stranící, toužící. Je institutem nadtřídnosti v třídní válce psýchy, válce mezi pudem života a pudem smrti. Či je minimálně vrcholnou kulturní touhou, aby takový institut byl v psýše ustavitelným.

Ať už Ego vládnoucí pudu a nevědomí může existovat, nebo je to jen nejracionálnější a nejpokrokovější z lidských snů, snadno nyní chápeme (v případě druhé varianty ještě mnohem více), proč lidé státu sami ochotně nadělují auru nadtřídnosti, pakliže si o ni (jako v kapitalismu) třebas jen mrknutím oka říká. Popření svých "třídních zájmů", k němuž dle Lenina či mne v takové chvíli dochází, je ztráta, která se nemůže měřit s ohromným existenciálním bonusem: s nadějí, že je tu vnější síla, která mi může pomoci vyřešit klíčový vnitřní spor, budu-li se s ní identifikovat. Že kus té kulturní, vysušující a řád zavádějící práce za mne učinil vnějšek a já ji do sebe mohu vstřebat tím nejdětštějším a samozřejmým mechanismem - identifikací a introjekcí. Rodič takto mimochodem vypomoci nemůže, neboť je příliš osobním a jeho zvnitřňování plodí buď libidinosní trsy (v případě matky) či kruté sebepozorovací Super-ego (v případě otce). Ego by mělo vzniknout uvnitř, vnitřní prací, ale člověk při svém vývoji tolikrát "krade" různé výhodné instituty zvnějšku, že se zřejmě pokouší učinit to samé i v případě Ega. Lacanovci dokonce prohlásili, že tento pokus je legitimní, že Ego je koneckonců jakousi "introjekcí" Velkého druhého (symbolického řádu). Ať mají pravdu či nikoli, zdá se zjevné, že k tomu pokusu se leckdy člověk snaží použít i jiné zdánlivě nadosobní a chladné systémy. Stát takto nadosobním a chladným není, je dosti horkým (třídně i jinak), ale je jaksi predisponován k tomu roli "výpomocného" Ega sehrát. Předtím se však musí ve vědomí jedince "odtřídnit" a "ochladit" - tak vzniká ono znevinění instituce státu, jež jde naproti kapitalistickému "pomrkávání".

Ale pozor, zdá se, že podobné mechanismy pracují s neztenčenou intenzitou i tehdy, když se stát sám definuje jako třídní diktatura a žádnou nadtřídní auru nevyžaduje, ba i tehdy, když stát vede otevřenou tyranskou válku úplně proti všem svým dětem. Jak si vysvětlit onu v zásadě neztenčenou intenzitu v kombinaci s absencí "pomrkávání"? Zjevně musí být v tomto případě ve hře ještě jiné nevědomé faktory pomáhající odseparovat stát od režimu, ačkoli stát ničím jiným než režimem není. Bude jich určitě více, avšak já bych rád vypíchl v této chvíli jediný, psychoanalyticky nejzajímavější.

Tvrdím, že musíme vzít do hry jistou nevědomou vděčnost perzekujícímu státu v režimech, jež lze označit za diktátorské.

Vzpomeňme na Kleinovou: kojenec je náchylný temné části svého Já odštěpit a vyprojektovat ze sebe ven na vnější objekt. Diktátorský stát je sociální institucí, která nás k tomuto úkonu doslova svádí, která nabízí "předat své vnitřní zlo" mimo sebe a uchýlit se do iluze o vlastní čistotě.

Další obvyklou zastávkou v Kleinové teorii po projekci temného je introjekce a paranoia. Přehraďme však toto hlavní kleiniánské koryto a odkloňme tok našich úvah do jednoho z nabízejících se bočních ramen: jedním z vedlejších důsledků primární projekce neúnosného je totiž podle Kleinové také vznik Jáského ideálu v člověku.

Pojem Jáský ideál Freud poprvé použil v práci K zavedení narcismu. Již tam si předpřipravil půdu pro to, aby se Jáský ideál proměnil nakonec v Nadjá (Superego). Tehdy však ještě o tomto dosud plně teoreticky neustaveném Nadjá hovořil jako o "instanci, která plní úlohu dohledu nad zajišťováním narcistního uspokojení z Jáského ideálu", z čehož je patrné, že sám Jáský ideál byl pro Freuda původně čímsi jiným než institutem svědomí.

Ve zmíněné práci je vlastně dědicem původního narcismu v Egu. Narcistické libido není podle Freuda nikdy úplně emitováno do světa. Část zřejmě zůstane při Self a vyjevuje se nadále jako sebeláska či sebeerotismus, část je však převedena právě k institutu Jáského ideálu, a tím je jakoby egoizována a desexualizována - vyjevuje se pak jako sebeúcta. Právě pojem sebeúcta možná příliš odklonil Freudův pohled k vině a zapříčinil nerozpracování teorie studu, jejž si Jáský ideál zřejmě dokáže vynutit. To jsme si připomněli spolu s Gerhartem Piersem v eseji Stud davu. Avšak nejen Piers si povšiml ztracených možností odloženého původního konceptu po zavedení Superega do teorie. I Kleinová se domnívala (vyjádřila to zejména v textu O identifikaci), že s původním konceptem Jáského ideálu bylo cosi ztraceno - pro ni bylo ovšem ztraceno trochu něco jiného než pro Pierse. Jí původní Jáský ideál otevíral možnost alespoň trochu propojit Freudovu teorii narcismu s její, jinak sotva kompatibilní, teorií objektních vztahů. Ideální Já je u Kleinové ta část Já, která má dobrý vztah s dobrými vnitřními objekty (primárně Dobrým Prsem a Dobrým Penisem).

Ve skutečnosti je Kleinové Jáský ideál asi přeci jen čímsi jiným než ten Freudův. Ale zkusme ty dva modely člověka propojit a říci: ano, spouštěčem vzniku desexualizovaného narcistického jádra v Egu je odštěpení a projekce temných (agresivních) aspektů Já na vnější objekt. Jáský ideál tudíž vzniká v oné euforické chvíli, kdy se Já počne zdát, že pud smrti není součástí psýchy a útočí zvnějšku.

Je-li tomu tak, pak každá vnější perzekuce, jíž je člověk vystaven, která nemá rafinovanou formu svádění (jako v konzumním kapitalismu), zažehává v člověku impuls rozžhavit či dokonce obnovit tento Jáský ideál (tedy oživit ho i tehdy, korodoval-li v důsledku vývoje k dospělosti a očišťování Ega od narcistických segmentů). Shledání se s ním musí být v zásadě ulevující, ba opojné (jakkoli v kleiniánském smyslu je souputníkem takového shledání vždy paranoia).

Pochopíme-li právě nastolenou tezi, musíme dojít k názoru, že jednou větví odporu proti různorodým diktaturám se vždy zákonitě stávají "narkomani Jáského ideálu". Zdá se, že v socialistických normalizačních Čechách právě tato skupinka opoziční scénu zcela ovládla.

Na začátku obzvláště neplodných 90. let 20. století probíhala v českém intelektuálním prostoru obzvláště neplodná debata o "postmoderním relativismu" a o tom, zda lze "žít v pravdě" (Havlův pojem, samozřejmě).

Disidentka Eva Kantůrková svou životní moudrost v rámci těchto debat shrnula takto: "Násilné zrelativizování všeho, nač pomyslím, vypovídá o zkušenosti ze znicotnělého, zbanalizovaného světa. Zkušenost z totality je ale jiná a odpovídá jí jiná životní filozofie. Totalita je bytostným ohrožením. V něm si člověk musí budovat obzor pravdy". Myslím, že sousloví "obzor pravdy" můžeme považovat za synonymum Jáského ideálu a rys vděčnosti "totalitě" za vyšlehání pěny tohoto obzoru v Já, jehož si v textu Kantůrkové nelze nevšimnout, zase snadno můžeme považovat za výmluvnou ilustraci námi výše uvedené teze.

Disidentský pocit by se pak dal shrnout asi takto: Zlo přišlo zvnějšku, tudíž haleluja, vím, že v sobě mám obzor pravdy, že jsem ho integroval, že dobrý objekt splynul se samotným Egem. Jistá část polistopadových politických debat nabyla rysů frašky mimo jiné proto, že se v nich utkali "obzoráři" a politici, přičemž ti první nevěděli, v co vlastně věří, ale byli si zcela jisti, že je to dobré, a ti druzí se před nimi snažili zachránit, co se dalo, aby to mohlo být opravdu politické.

Filiace, které přitom vznikaly, byly leckdy podivuhodné a zákonitě nečekané, neboť podstata střetu nebyla pojmenována.

Můžeme tedy říci, že je-li pradětskou touhou, jíž se dovolává iluze o neutrálním kapitalistickém státu, touha po Egu, pak jedinou nadějí minulého režimu zřejmě bylo, že lidé předají "své zlo" státu a stanou se závislí na své "nevinnosti", že počnou nevědomě spolupracovat na udržení perzekvujícího státu, neboť jim umožňuje nalézat "horizont pravdy" v sobě.

Jenže tato možnost se plně nerealizovala. Důsledkem projekce temného ze sebe je totiž také zvýšená perzekuční úzkost, která nakonec povětšinou vede ke změně vnitřní situace, a navíc "uctívači obzoru" nikdy nepochopili, jak je jejich sebeúcta odvislá od možnosti být utlačován. A tak dokonce ani oni bývalý režim nezachránili, ba podíleli se dětinsky na jeho smetení. Tím ale vznikla nová situace, ve které se tito hrdinové proti své vůli stali zcela směšnými i se svými "horizonty".

Jejich výhodou je, že tuto směšnost nikdy plně nenahlédnou, nevýhodou nás ostatních pak, že zlé tušení ztráty ohniska svých narcistických iluzí musí dotyčné přivést k nějaké formě fašismu, nejspíše oděného do trička antikomunismu.

Jím obzoráři renovují nerenovovatelné, onen starý zápas, v němž se mohli cítit důstojnými služebníky horizontu, v němž mohli ohmatat, že Jáský ideál pulzuje. Vrací-li se tudíž nějaká totalita, vrací se paradoxně, leč zákonitě, jen v nich (neboť ta se šíří vždy a jen z epicentra narcismu).

Vliv těchto postav je velký, dosah jevu podceňovaný. Povšivněme si, že oficiálně oceňované knihy české literatury musí být buď o odsunu Němců, bratrech Mašínech, nebo těžkém životě v normalizačním útlaku (nebo o nesmyslech, což je logický doplněk triády).

Posuďme, zda dvacet let po převratu nerozpoznáváme v tom cosi nemocného. Zauvažujme, zda by za 1. republiky mohl se uživit takový potenciální vyznavač balabán-placákismu, jež by dvacet let od pádu Rakouska stále ještě krmil intelektuální sféru "objevy" o fungování c. a k. Systému.

Věru, děje se něco podivného v nešťastných Čechách a nelze to zastavit. A tak za zkušenost "komunismu" asi přeci jen nakonec zaplatíme děsivou cenu...

Rozklad, který vidíme na ulicích našich měst, onen všeobecný úpadek, ona směska agrese, sprostoty a zoufalství, onen dvoubarevný bezdomovecko-mafiánský hnis, který neobejde prahy nikoho z nás, podle všeho teče "odshora", od stolní alhoholicko-neurotické společnosti, jež si říká "česká kultura".

Jeví se stále jasnější, že tento rozklad je prapůvodně a od samého počátku především cholerou ducha těch, co se stali závislí na iluzi vyřešených dějin. Těch, co hluboce v sobě zavrhli myšlení, ve jménu tajemné síly, již freudiáni nazvali Jáským ideálem.

Vytisknout