Privatizace veřejných služeb vedla v případě americké armády k degeneraci spočívající v tom, že američtí vojáci vykonávají především "hlavní bojové operace". Velkou část ostatních činností pak vykonávají soukromé firmy, jež americké vládě vystavují účty na ohromné (a nikým nekontrolované) částky. V případě zabezpečení diplomatů a dalších civilních osob jde o soukromé bezpečnostní služby typu Blackwater, které jsou již několik let obviňovány z bezdůvodného střílení po iráckých civilistech. Incident, při němž bylo podle některých zdrojů zabito až 29 Iráčanů, byl jen příslovečnou poslední kapkou, jíž přetekl pohár trpělivosti samotného iráckého premiéra Málikího. Podle deníku Guardian jsou vztahy mezi iráckou vládou a Bushovou administrativou velmi napjaté a budou mít zřejmě dopad na Málikího a Bushovo setkání v rámci jednání Valného shromáždění OSN, jež se má konat v New Yorku. Znepokojení nad bezpečnostní situací v Iráku již vyjádřil i generální tajemník OSN Pan Ki-mun.

Počet tzv. soukromých kontraktorů, označovaných kritiky války v Iráku za žoldáky, je udáván ve velmi širokém rozmezí: od 20 tisíc do 200 tisíc. Armáda námezdných vojáků nepodléhajících ani iráckým, ani americkým zákonům, tak údajně tvoří nejpočetnější okupační sílu v Iráku; a to bez ohledu na skutečnost, že Spojené státy budou mít v Iráku v nejbližších týdnech rekordní počet 172 000 mužů.

Dopady okupace na irácké obyvatelstvo

Počet obyvatel Iráku je odhadován na 25 až 27 milionů. Z nich dva miliony uprchly po roce 2003 do zahraničí a další dva miliony jsou uprchlíky ve vlastní zemi. Počet iráckých uprchlíků roste každým měsícem o 40 až 50 tisíc. Podle Sary Flounders charakterizují situaci iráckého obyvatelstva následující údaje:

- 43% Iráčanů žije v absolutní bídě. Nezaměstnanost dosahuje 50%.

- 70% Iráčanů nemá přístup ke zdravotně nezávadné vodě, 80% nemá k dispozici fungující hygienické zařízení. Roste počet průjmových onemocnění a cholery kvůli znečištěné pitné vodě.

- 70% iráckých dětí nechodí do školy. Více než 40% iráckých učitelů, inženýrů vodních staveb a lékařského personálu opustilo po roce 2003 zemi.

- Roste počet iráckých žen, které se kvůli smrti manžela (otce), neúnosné hmotné nouzi a kvůli nemožnosti sehnat práci uchylují k prostituci. Podle Hany Ibrahím z organizace Women's Will Association jde o 50 tisíc žen.

Irácké oběti

Epidemiologové Les Roberts a Gilbert Burnham - autoři studie, podle níž počet Iráčanů zemřelých následkem okupace činil v červnu 2006 přibližně 650 tisíc - publikovali 22. září 2007 článek s názvem Ignorance of Iraqi death toll no longer an option. Uvádějí jej konstatováním, že podle průzkumu veřejného mínění z února 2007 si průměrný Američan myslí, že následkem války v Iráku zahynulo přibližně 9900 Iráčanů. Skutečnost je však asi 100krát horší.

Autoři své tvrzení podporují těmito argumenty:

- Média uvádějí, že od americké invaze zahynulo asi 75 tisíc Iráčanů. Studie 13 zemí ovlivněných válkou však ukazuje, že více než 80% obětí válečného násilí zůstává médii a vládami nepovšimnuto. Podle dvou průzkumů a tří vědeckých analýz lze odhadnout, že v Iráku nebylo registrováno 70% až 95% všech násilných úmrtí.

- Úřední činitelé z města Nadžaf nedávno prohlásili, že jen v tomto městě pohřbili od začátku konfliktu na 40 tisíc neidentifikovaných těl.

- Irácký velvyslanec ve Spojených státech Samir Sumaida'ie prohlásil dne 5. září 2007, že v Iráku je 500 tisíc nových vdov.

- Podle Bakerovy komise podhodnocuje Pentagon asi 10krát počet násilných incidentů v Iráku.

- Los Angeles Times publikovaly 14. září 2007 zprávu o průzkumu britské firmy Opinion Research Business (ORB), podle kterého na 22% iráckých domácností ztratilo svého člena kvůli násilnostem během okupace Iráku. Tento průzkum dochází k závěru, že následkem okupace Iráku zahynulo pravděpodobně na 1 220 580 Iráčanů. Jde přibližně o 4,5% irácké populace.

Les Roberts a Gilbert Burnham varují, že pokračující ignorování skutečného počtu iráckých obětí může do budoucna velmi neblahým způsobem ovlivnit postoj zemí Blízkého východu ke Spojeným státům.

Náklady na válku v Iráku: V přepočtu 14 miliard Kč denně

Před útokem na Irák požadovala Bushova administrativa po Kongresu 70 miliard dolarů. Od okamžiku slavného mediálního výstupu George Bushe pod bannerem s nápisem MISSION ACCOMPLISHED však byla tato suma několikanásobně překročena; v dubnu 2007 šlo již o přibližně 420 miliard dolarů. Příští týden požádá zřejmě prezident Bush Kongres o dalších 195 miliard dolarů na vedení války v Iráku a v Afghánistánu.

Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph E. Stiglitz a Linda Bilmes z Harvard University očekávají, že celkové náklady na irácké tažení přesáhnou 2 200 miliard dolarů; bez úroků. Do této sumy jsou zahrnuty nejen náklady na samotné vedení války, ale i takové položky, jako je dlouhodobá péče o válečné veterány. Mnozí z vojáků vracejících se z Iráku totiž mají těžká poškození mozku a zranění páteře a budou potřebovat celodenní péči po zbytek svého života.

Deník Washington Post informoval 22. září 2007, že irácká válka stojí denně 720 milionů dolarů, což je částka odpovídající za současného kurzu dolaru přibližně 14 miliardám Kč. Quakerská mírová organizace American Friends Service Committee, jež získala v roce 1947 Nobelovu cenu za mír, se na tuto částku zaměřila a v několika městech Spojených států zveřejnila bannery, které ukazují, co lze za 720 milionů dolarů utopených v Iráku zaplatit: 6482 nových rodinných domů; 84 nové základní školy; nebo zdravotní péči pro 423 529 dětí. Je zjevné, že na válce v Iráku obyčejní Američané tratí.

Mezi těmi, kdo na tažení Spojených států vydělají, je zřejmě (ne příliš známý) blízký přítel Bushovy rodiny Ray L. Hunt. Časopis Newsweek přináší článek s podtitulem Přítel Bushovy rodiny může podkopávat mír v Iráku, v němž se píše, že Ray Hunt uzavřel po tajných jednáních dohodu s lídry severní, Kurdy kontrolované části Iráku. Firma Hunt Oil tak bude moci těžit ropu v oblasti Dahúk při hranici s Tureckem. Tajná dohoda údajně rozezlila vedoucí arabské činitele v Iráku.

Jedním z nejdůležitějších politických a bezpečnostních cílů, jichž podle Bílého domu má být v Iráku dosaženo, patří "Vydávání a provádění zákonů k zajištění spravedlivé distribuce iráckých ropných zdrojů bez ohledu na etnickou či náboženskou příslušnost příjemců. Vydávání a provádění zákonů, které mají zajistit, aby z iráckých energetických rezerv ve stejné míře profitovali sunnité, šíité, Kurdové a další iráčtí obyvatelé." Huntova tajná dohoda s kurdskými předáky ke splnění tohoto cíle rozhodně nepřispívá.

Závěr

Spojené státy a Velká Británie zaútočily v roce 2003 na Irák v rozporu s mezinárodním právem, bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN a proti vůli mezinárodního společenství. Obě země zdůvodnily nutnost útoku smyšleným argumentem o iráckých zbraních hromadného ničení.

Spojené státy v Iráku nedodržovaly závazky, jež pro ně jako pro okupační mocnost vyplývají z mezinárodního práva. Jde např. o ochranu civilního obyvatelstva a povinnost evidovat počet zabitých civilistů. V důsledku okupace přitom zahynul přibližně jeden milion Iráčanů, ze čtyř milionů se stali uprchlíci a další miliony byly zraněny.

Vojenskými akcemi Spojených států je těžce poškozováno životní prostředí v Iráku. Zemědělská půda a zdroje vody jsou kontaminovány radioaktivním ochuzeným uranem používaným v munici armády USA. V důsledku znečištění vody a podvýživy se (ve srovnání s lety před invazí) pronikavě zhoršil zdravotní stav irácké populace.

George Bush a Tony Blair před invazí slibovali Iráku svobodu, demokracii a prosperitu. Místo toho je dnes Irák dějištěm mnohem větších násilností než za Saddáma Husajna. Miliony Iráčanů trpí nouzí a žijí v neustálém strachu o svůj život. Region Blízkého východu je výrazně destabilizován. Okolní země (Sýrie, Írán) horečnatě zbrojí pro případ, že by proti nim Spojené státy v rámci své "sebeobrany" provedly "preventivní úder", a mezinárodní terorismus je na vzestupu.

Někteří právníci - např. Robert Thompson - zastávají názor, že ve smyslu Norimberských principů jsou britský premiér Tony Blair, americký prezident George Bush a další členové americké administrativy podezřelí ze spáchání zločinů proti míru, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.

Závažnost všech těchto skutečností vynikne, uvědomíme-li si, že administrativa téhož prezidenta George Bushe žádá nyní českou vládu o souhlas s umístěním vojenského - byť deklarativně obranného - systému v České republice. Relevantní diskuse o této žádosti musí bezpodmínečně zahrnovat otázku věrohodnosti Spojených států:

Je tvrzení o hrozbě ze strany darebáckých států pravdivé nebo americká administrativa opět lže? Pokud vysloví Česká republika souhlas s umístěním americké základny na svém území, bude americká strana dodržovat ujednání, ke kterým se podpisem souvisejících smluv zaváže? Jak bude zajištěna kontrola České republiky nad činnostmi, jež bude americká posádka vykonávat na radarové základně, která podle ujišťování českých vládních představitelů zůstane výsostným územím České republiky? V případě, že na území zvažované základny budou američtí vojáci porušovat mezinárodní právo (Ženevské konvence, mučení zajatců a další zločiny, kterých se dopouštějí vojáci USA v Iráku), jaká bude jejich trestněprávní zodpovědnost? Budou tito vojáci souzeni v České republice a podle rozsudku také trestáni? A je vůbec v zájmu České republiky připustit přítomnost vojsk Spojených států na svém území?

Odmítá-li vládní koordinátor komunikace programu protiraketové obrany Tomáš Klvaňa všelidové hlasování o zvažované základně argumentem, že kampaň před referendem by "připomínala rituály protiamerického populismu", budí tím podezření, že se chce vyhnout diskusi o problematických stránkách současné politiky Spojených států. Kdyby k ní totiž došlo, česká veřejnost by záměr Spojených států a nynější české vlády podpořila jen s velkým váháním a sebezapřením.