Proč ekonomové selhávají

25. 9. 2009 / John Michael Greer

Takové tvrzení se může zdát extrémní, je však podloženo fakty. Vezměte si třeba, jak ekonomové odpověděli -- či spíše nedokázali odpovědět -- na boom trhu s bydlením. Ten se blížil perfektnímu učebnicovému příkladu spekulativní bubliny do té míry, jako v nedávné historii jen máloco. Rozsáhlá literatura o spekulativních bublinách, jejíž seznam se táhne až k Mackayově Extraordinary Popular Delusions and the Madness of Crowds, činí rozpoznání dalšího případu tohoto druhu dosti jednoduchým. Všechny znaky byly přítomny: Závratné přírůstky cen, obrovský příliv amatérských investorů, povrchní rétorika trvající na tom, že ceny mohou a budou stále stoupat, rostoucí míra spekulace s použitím vypůjčených peněz a tak dále.

Už v roce 2005 řada lidí mimo ekonomickou profesi komentovala paralely mezi hypotéční bublinou a dalšími spekulativními orgiemi; v roce 2006 byla blogosféra plná přesných předpovědí nadcházejícího krachu; v roce 2007 byl závěrečný pád do masové insolvence a deprese probírán v mnoha kruzích jako předem rozhodnutá záležitost -- jakou už tehdy byl. A lze veřejně doložit, že mezi těmi, kdo varovali, ekonomové ­-- kteří měli bublině porozumět rychleji než kdokoliv jiný -- mohou být spočteni na prstech jedné ruky. Naopak, naprostá většina ekonomů, která se k tématu veřejně vyjadřovala, trvala na tom, že delirantní růst cen realit je oprávněný a že exotické finanční inovace, jimiž byla bublina tažena, uchrání banky a hypotéční společnosti před škodami.

Tato utěšující oznámení byla nepravdivá. Ti, kdo je zveřejňovali, měli v té době všechny důvody vědět, že jsou nepravdivá. Nebyl to nikdo menší mezi ekonomy než John Kenneth Galbraith, kdo před desítkami let poukázal na to, že ve finančním světě se termín "inovace" obvykle vztahuje ke znovuobjevení téže omezené sady špatných nápadů, jež vždy, bez výjimky, vedou k ekonomické katastrofě. Galbraithovy knihy The Great Crash 1929 a A Short History of Financial Panics, které jsou kronikami katastrof způsobených těmi samými kejklemi v minulosti, se nacházejí v knihovně každé ekonomické školy v Severní Americe, a každý, kdo umí číst, může ve velkých spekulativních orgiích minulosti také najít veškeré rétorické excesy a fiskální idiocii, jež hypotéční bublina věrně napodobila.

Kdyby šlo o izolovaný případ selhání, bylo by možno jej odpustit, avšak ten samý vzorec se opakuje stejně pravidelně jako spekulativní bubliny samotné. Stejná ujišťování byla vydávána -- v některých případech týmiž ekonomy -- během poslední velké spekulativní orgie v americké ekonomice, tedy během technologické bubliny let 1996-2000. A vydávali je profesionální ekonomové během všech ostatních spekulativních bublin od vzniku ekonomické profese. Ze širšího pohledu je zřejmé, že vždy když profesionální ekonom ujišťuje veřejnost, že nějaká zjevně riskantní činnost je zcela bezpečná, tak obvykle nemá pravdu.

Barvitým příkladem bylo počátkem 90. let sebezničení společnosti Long Term Capital Management (LTCM), která prohlašovala, že její počítačový model trhů až do konce vesmíru nemůže selhat. Ruský státní bankrot, jehož nástupu si řada lidí všimla, však nakonec přinutil americkou vládu sanovat LTCM velkým záchranným balíkem a zabránit tak všeobecné finanční panice.

Ekonomové většinou nebývají hloupí. Ti, kdo pracují v méně výstavních oblastech výzkumného pole, sestavili velké množství nástrojů užitečných pro byznys i jednotlivce, a jejich úroveň matematických dovedností si často nezadá s katedrami fyziky. Avšak zdá se, že tato profese se stala neschopnou poučit se ze svých nejkřiklavějších a nejšíře známých omylů. A to je ještě o to mrzutější, když mezi učenci najdete mnoho ekonomů, kteří trvají na tom, že průmyslové ekonomiky se nemusejí starat o dopad neomezeného ekonomického růstu na biosféru, jež naše životy umožňuje a podporuje. Pokud se v tomto směru pletou stejně, jako se mnoho jiných ekonomů pletlo ve věci hypotéční bubliny, učinili opravdový skok od riskování miliard dolarů k hazardování s miliardami životů.

Co leží v pozadí tohoto zaslepení? Svůj vliv na to má nepochybně celá řada faktorů, ale tři z nich se mi zdají být opravdu nejdůležitější.

Za prvé, pro profesionální ekonomomy je mnohem lukrativnější se mýlit. Během rozjezdu spekulativní bubliny, a ještě více během existence bubliny samé, je velké množství lidí ochotno platit za to, když jim řeknete, že strkat dnes peníze do spekulace je tou správnou věcí, kterou mají udělat. Velmi málo lidí vám naopak zaplatí za to, abyste jim řekli, že by mohli zrovna tak dobře peníze spláchnout do záchodu, dokonce -- či spíše zejména -- tehdy, když to fakticky dělají. Naopak během krachu a po něm má většina lidí příliš mnoho jiných potřebných výdajů, než aby platili ekonomy, jejichž řeči jsou na seznamu priorit pořádně nízko.

To samé platí o univerzitních profesorech, brokerech a mnoha dalších pozicích, ktjež slouží ekonomům coby zdroj příjmů. Když trhy rostou, ti kdo povzbuzují lidi v jejich fantaziích o tom, jak přes noc zbohatnou, bývají mnohem populárnější a tedy zaměstnatelnější než ti, kdo varují před nevyhnutelnými důsledky sledování těchto fantazií; když pak trhy klesají, nikdo už zaměstnance nepřijímá. S osudem průmyslové společnosti je to obdobné; ti kdo prosazují politiku, jež dnes dovoluje lidem bohatnout a vést extravagantní život, mohou počítat s mnohem nadšenější odezvou, i když tato politika odsuzuje průmyslovou společnost v příštích desetiletích k upadnutí do spirály smrti. Je užitečné pamatovat na to, že potomstvo rozhodně nikomu nezaplatí jeho dnešní mzdu.

Za druhé, stejně jako mnoho dnešních výzkumných polí, také ekonomie trpí předčasnou scientifikací. Oslnivé výsledky vědy povzbuzovaly učence velmi mnoha oborů k opičení se po vědeckých metodách v naději, že to povede k podobným úspěchům, nebo to přinejmenším přinese prestiž. Avšak předtím, než Isaac Newton vysvětlil pohyb planet, musely tisíce atronomů-pozorovatelů shromáždit data, s nimiž Newton pracoval. Totéž platí o jakékoliv úspěšné vědě: To, čemu říkáme "přírodní dějiny" (natural history), systematické vylíčení toho, co se v přírodě opravdu dělo, vytváří základy, na nichž věda staví své soustavy hypotéz a experimenty.

Velmi mnoho výzkumných disciplín se pokusilo přeskočit přípravnou práci a vrhnout se rovnou na vědecký výzkum. Výsledky nebyly dobré, protože ve vědecké metodě se skrývá nástraha. Skutečnost, že můžete dosáhnout toho, aby se určitá část přírody nějak chovala za určitých náhodných podmínek uměle vytvořených v laboratoři, ještě neznamená, že se příroda, pokud je ponechána sama sobě, chová právě takto. Pokud vše, co chcete vědět, je k čemu můžete určitou část přírody nutit, tak je to dobré; ale pokud si přejete porozumět tomu, jak svět funguje, pak skutečnost, že můžete často přírodu přinutit, aby vyhověla vaší teorii, k tomu není zrovna příliš nápomocna.

Ekonomie je tímto typem zhoubné zpětné vazby zvlášť zranitelná, protože její surovina -- lidské bytosti činící ekonomická rozhodnutí -- jsou tak složité, že jediný způsob, jak kontrolovat všechny proměnné, je nastolit podmínky tak arbitrární a rigidní, že výsledek může mít ke skutečnému světu jen velmi vzdálený vztah. Logická cesta z této pasti je zaměřit se na ekvivalent přírodních dějin, kterým jsou dějiny ekonomické: Vylíčení toho, co se za různých ekonomických podmínek v lidských společenstvích skutečně dělo. A to je také přesně to, co dělali ti, kdo předpovídali krach trhu s bydlením: Všimli si, že určitá sada podmínek v případě minulých bublin pravidelně vedla k témuž výsledku (krachu), a využili poznatek k přesnější prognóze ohledně budoucnosti.

Jistěže tohle není to, co dnes dělá úspěšný ekonom. Mnozí z nich věnují své kariéry výstavbě teorií a kvantitativních modelů, které jsou jen zřídka konfrontovány s poznatky z ekonomických dějin. Výsledkem je, že teorie jsou pak testovány na současné ekonomické realitě, a často selhávají. Kdyby si autoři počítačového modelu LTCM nejprve dali práci se studiem ekonomických dějin, mohli si snadno všimnout, že politicky nestabilní země dosti často bankrotují, a tak dále.

Třetí faktor způsobující zaslepení ekonomů vůči jejich omylům je složitější a vyžádá si zvláštní pojednání. Jen málo věcí je totiž na první pohled více vzdáleno metafyzickým abstrakcím než peníze, nicméně existuje tu zásadní spojitost. V pozadí dnešního ekonomického myšlení je určitá sada metafyzických předpokladů, a tyto předpoklady tvoří písčitý základ pyšných a nestabilních věží dnešních ekonomických teorií. Příští týden důkladně prozkoumáme metafyziku peněz -- v naději, že najdeme méně problematický základ ekonomického života v nadcházejícím deindustriálním věku.

Celý článek v angličtině: ZDE

Vytisknout