Barack Obama.

Obama holubicí?

25. 9. 2009 / Daniel Veselý

Nebyl jsem jistě sám, kdo nebyl překvapen salvou hysterických výronů, jež následovaly po oznámení Baracka Obamy o tom, že radar ani rakety nebudou. Proponenti české novinářské korporace se předháněli v démonizaci Rusů, jako by už proboha stály jejich po zuby ozbrojené divize za řekou Moravou. Marek Švehla z Respektu dokonce pochválil onen strach z RF, který se může všelijak politicky hodit. Luboš Palata, Ondřej Neff, Teodor Marjanovič, Viliam Buchert a další nomenklaturní žurnalisté nazvali Obamu mnichovanem, slabým prezidentem nevědoucím s kým má tu čest (zatímco my to víme z první ruky), ba někteří i zrádcem. Zůstali jsme opět opuštěni jako onen Palatův "kůl v plotě" napospas nevypočitatelné stepní bestii.

To co mne ovšem zaráží a znepokojuje je uchlácholení mnohdy přemýšlivých lidí, na jejichž postoji vůči americkému prezidentu se demonstrativně ověřila obchodní značka Obama. Řada z nich upřímně věří jeho pražským a káhirským vizím či aktuálnímu projevu o bratrství, rovnosti a smíru v OSN, deklamacím o "bezjaderném světě", "novém startu" či " nutnosti dialogu s muslimskými národy" atd. Tomu se ale říká chléb a hry nebo politika cukru a biče, již tak bravurně a s úspěchem u nás uplatňoval Reinhard Heydrich.

Nic na tom, že expert na americkou bezpečnostní politiku Gareth Porter v pořadu Democracy Now! doslova uvedl, že zrušení radaru neznamená zrušení záměru vybudovat u nás a v Polsku prvky "obranného systému", ale pokračování ve vývoji sofistikovanějšího a nadmíru flexibilního zařízení pro obě země. Tento názor je podepřen prohlášeními z Bílého domu z úst ministryně zahraničí Clintonové a Bushova pohrobka - ministra obrany Gatese.

Vezměme dále Obamovu eskalaci bojů v Afghánistánu, jež není stále u konce, přestože americké holubice hledíce na veřejné mínění chtějí stažení amerických jednotek z dávno ztracené války. Profesor historie Gabriel Kolko tvrdí, že dlouhodobé problémy Afghánistánu jsou politického, sociálního a kulturního rázu, z velké části zapříčiněné britským vměšováním do místních událostí v minulosti. Neexistuje trvalé vojenské řešení. Podle Kolka, ale i dalších pozorovatelů, čeká Američany podobný debakl jako ve Vietnamu; mohou vyhrát jednotlivé bitvy, avšak jistotně prohrají válku, neboť nemají žádnou smysluplnou strategii. Problém zahrnuje také Obamou vyhrocené bombardování hranic s Pákistánem na dálku řízenými bezpilotními letouny - Predatory, jež mají od jeho nástupu do funkce na svědomí stovky civilních životů, přestože mají cílit na bojovníky Al-Kajdy a Táliby.

Sousední Pákistán vlastní 70 až 90 jaderných hlavic, jak dále uvádí Kolko, a s ohromnou nelibosti vidí indický nukleární potenciál rostoucí díky diplomatickému úsilí Hillary Clintonové. Nevraživost mezi Pákistánem a Indií je přitom důkladně známa s poukazem na jaderný arzenál obou zemí. Tato minimálně medializovaná skutečnost ale nekonvenuje s Obamovými bludy o omezování atomového nebezpečí ve světě. Islamabádu se rovněž nezamlouvá, že je na afghánském prezidentském postu Hamíd Karzaí, v němž spatřuje agenta indické vlády. Stručně řečeno -- Washington podporou svých zájmů - ať již zvyšováním atomové hrozby jednostrannými úmluvami s indickou vládou, navyšováním počtu vojáků v řádech desetitisíců či bombardováním civilistů - destabilizuje velice nebezpečnou oblast, kde by mohlo dojít k opravdu fatálnímu konfliktu až nukleárních proporcí.

Odpůrci amerického prezidenta a ukončené pohádky o radaru mu také vyčítají lezení kamsi darebům typu Chaveze, Ahmadinežáda a spol. To ale neodpovídá skutečnosti. Spojené státy a Kolumbie nedávno uzavřely dohodu, jež Pentagonu poskytuje sedm kolumbijských základen k potírání rejdů tamního narkobyznysu. Autor publikací o grassroots hnutích a vzestupu levice na jihoamerickém kontinentě Ben Dangl uvádí, že úmluva poskytne Američanům pronájem těchto základen na deset let pro 1.400 vojáků, kontraktorů a dalšího vojenského personálu. Washington tak posílí a rozšíří svůj mocenský vliv v regionu za pomoci spřátelené kolumbijské vlády, jež v západní hemisféře nejvíce porušuje lidská práva. Proti plánu se zvedla vlna nevole řady latinskoamerických vlád. Celkem dvanáct prezidentů se na nedávném zasedání Unie jihoamerických států (UNASUR) v Argentině ostře vyjádřilo proti americko-kolumbijské dohodě s tím, že tato představuje zásadní překážku v latinskoamerickém integračním a emancipačním procesu a v důsledku i mírové stabilitě v regionu. I postoj Obamovy vlády k puči v Hondurasu nekonvenuje s představami lezení někomu kamsi -- vláda nezmrazila veškerou pomoc juntě, nebyla schopná jednoznačně puč pojmenovat a odsoudit, ani známosti Hillary Clintonové a dalších amerických politiků s pučisty nejsou zrovna košer.

Přes hysterii vyvolanou pádem radaru čeští novináři a média obecně nedokážou dohlédnout mimo naši kotlinu ani nejsou s to bez emocí posoudit reálné kroky a skutky americké vlády, jež dle jejich vyjádření upouští od politiky konfrontace a tvrdé ruky a oddává se "mnichovanství".

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 25.9. 2009