The Wall Street Journal 21. září 2009

23. 9. 2009 / Boris Cvek

WSJ informuje o tom, že někteří mladí nezaměstnaní v USA se rozhodli dílem z protestu a také z jakéhosi upevnění morálky chodit po horách a vydělávat si na živobytí příležitostnými pracemi. Článek vyznívá spíše optimisticky v duchu amerických tradic trampského života a vůle se poprat s nepřízní. Další věc, která mne zaujala, je krátký pohled na posilující politický vliv Japonců, prosazujících omezení americké vojenské přítomnosti v zemi. Jedním z takových aktivistů, jenž se dostal po posledních volbách do japonského parlamentu, je i syn amerického vojáka z 2. sv. války a japonské ženy, pan Denny Tamaki (chystá se poprvé v životě navštívit USA, aby pátral po svém otci).

Tito lidé, na rozdíl od našich odpůrců amerického radaru, neargumentují pacifismem nebo odporem k USA, nýbrž potřebou narovnat vztahy mezi Japonskem a Státy s tím, že americká zahraniční politika zůstane vždy pilířem té japonské. Myslím, že české hnutí proti radaru ani nemuselo Američany ujišťovat o nějakém tak blízkém společenství (mezi Čechy a Američany nic takového neexistuje, byť Češi byli i s pomocí Američanů osvobozeni, zatímco Japonci byli Američany poraženi), pro jeho důvěryhodnost stačilo, aby se na věc americké základny dívalo realisticky a nikoli z pozice pacifistické, antiamerické (k čemuž sklouzával i poslanec Zaorálek) či dokonce z pozice popírání Severoatlantického společenství jako takového.

To, že se toto hnutí spolu s ČSSD svezlo na nejrůzněji (ne)podložené nevoli veřejnosti (která kdysi podobně odsuzovala Havlova kancléře Schwarzenberga jako šlechtice nebo miliony "vyhozené" Havlem za návštěvu papeže) vůči americké vojenské přítomnosti v Česku, nevypovídá o síle jeho argumentů, ale o oportunismu ve stylu "kam vítr, tam plášť" bez solidního základu a dlouhodobých hodnot. V tom ohledu je naprosto jedno, zda Američané nakonec v Česku něco postaví či nikoli.

Ilan Berman se tématu amerických, nedávno odvolaných, plánů stavět vojenské objekty v Česku a Polsku jako součást protiraketového štítu věnuje ve WSJ podrobněji. Podle něj Obamovo rozhodnutí bylo dávno zřejmé, jen překvapivě dlouho trvalo, než je jasně oznámil. V dalším textu, v němž zdůrazňuje, že v Bushově politice se bude muset tak či onak nakonec stejně pokračovat, použil i tuto zajímavou větu (která prozrazuje přinejmenším určité západní povědomí o marné snaze vlád Česka a Polska přesvědčit veřejnost, aby přitakala americkým plánům): "Without signs of commitment from Washington, the governments in Warsaw and Prague found it impossible to promote the controversial effort to their own citizens." (Bez známek, že to Washington skutečně myslí vážně, zjistily vlády ve Varšavě a v Praze, že je nemožné dělat tomuto kontroverznímu projektu reklamu u vlastních občanů.) Je pravda, že z Ameriky přicházely v té době rozporné signály a Zaorálek chytře a zdůvodněně argumentoval, že je prozíravé s rozhodnutím o smlouvách mezi USA a Českem o americké základně počkat na novou administrativu.

Anastasia O'Grady tvrdě kritizuje ve svém komentáři americkou zahraniční politiku vůči Hondurasu a celkem přesvědčivě argumentuje, že podle platných honduraských zákonů měl Nejvyšší soud právo svrhnout prezidenta Zelayu a povolat k provedení svého rozsudku armádu. Podle komentátorky už i CRS (Congressional Research Service) jasně dokázal, že v Hondurasu o žádný puč nešlo. Obama schytal od WSJ tvrdé útoky i v diskusi o zdravotnické reformě. List se vysmívá prezidentově snaze (kéž by se tak v ČR dokázal někdo vysmát Klausovi na stránkách vlivného tisku!) tvrdit, že povinné zdravotní pojištění není ve své podstatě daní a nachází v jeho zarputilosti nepřipustit pojem "daň" do diskurzu o reformě zdravotnictví populismus. List v nepodepsaném článku argumentuje, že daně nejsou apriori něco hanebného, nýbrž slouží ke všeobecnému dobru -- je ovšem otázka, jak efektivně. S ohledem na efektivnost amerického zdravotnictví se do Obamovy reformy opřel i bývalý vlivný kongresman za republikány Newt Gingrich. Ten chválí nákladnost amerického zdravotnictví a tvrdí, že z velké části je způsobena tím, že právě v USA se zavádějí nové léky a zdravotnické technologie. Chce, aby se občané mohli sami rozhodnout, kam dají své pojištění, a nebyli nuceni přispívat do státního systému, který nebude tolik stimulovat inovaci, jejímž pilířem je možnost svobodného rozhodnutí zaplatit si nákladnou, průlomovou terapii. Gingrich nezpochybňuje potřebu reformy zdravotnictví tak, aby základní léčebná péče byla dostupná všem, cestu vidí ovšem -- a v tom s ním spíše souhlasím -- ve zlepšování stávajícího systému "safety net", nikoli v reformě amerického zdravotnictví britským směrem.

Pro mne nejzajímavějším v pondělním vydání WSJ je článek Jamese Q. Wilsona o Irvingu Kristolovi, který v 60. letech založil časopis The Public Interest, jenž se později stal symbolem tzv. neokonzervatismu. Wilson do časopisu také přispíval a vysvětluje, že sám se za konzervativce nepovažoval a volil demokratické prezidentské kandidáty proti republikánským. Tvrdí, že časopis, založený Kristolem, byl původně spíše liberálně-skeptický a zaměřoval se proti důvěře v to, že dokážeme měnit společnost podle toho, jak si usmyslíme. Wilson klade důraz na to, že každý zásah do společnosti vyvolává nezamýšlené důsledky (dávno o tom psal už Hegel) a že je tedy vhodné postupovat opatrně a experimentálně, tedy nejprve testovat změnu v malém měřítku, a pokud se osvědčí, aplikovat ji i na měřítko širší. To je pojetí, jež by bylo možné snad nejlépe spojit s liberalismem Hayekovým a Popperovým, tak odlišným od toho, co z "neokonzervatismu" udělali bývalí marxisté a co jsme mohli vidět "v akci" za vlády G. W. Bushe. Podle Wilsona teprve kulturní vývoj na konci šedesátých let udělal ze skeptických liberálů konzervativce (podobným způsobem se stal konzervou i Josef Ratzinger). Moje stále se vracející otázka vstupuje i zde na scénu: vyrovnali jsme se s napětím mezi avantgardou či sexuální revolucí či celým výbuchem nevázané svobody po roce 1968 ve světě na jedné straně a mezi tradiční kulturou na straně druhé? Není čas konečně pochopit, že to je kultura jedna a najít kontinuitu? Myslím, že málo otázek je dnes důležitějších z hlediska dlouhodobého vyjasnění, co vlastně bylo před námi a co chceme, aby po nás zůstalo. Wilson v tom ohledu cituje Kristela, že skutečný vliv magazínu nespočívá v tom, kolik lidí ho čte, ale kdo ho čte (možná něco podobného platí i pro Britské listy). Z odstupem 40 let je zřejmé, že The Public Interest zanechal vlivné dědictví, jež se pod tlakem neočekávaného vývoje po roce 1968 změnilo jaksi ve svůj opak stejně jako současný papež Benedikt XVI.

Celou závěrečnou přílohu věnuje WSJ možnostem boje proti globálnímu oteplování. Jsou proti sobě postaveny dva zcela opačné názory -- nikoli na to, zda oteplování probíhá, ale na to, zda lze splnit vytčené cíle (redukce emisí skleníkových plynů na 20% hodnoty roku 2005 do roku 2050) bez těžké újmy světové ekonomice. Optimistický postoj zastává profesor na Harvard Kennedy School a pesimismus (ve smyslu: nezvládneme to, ale musíme to zvládnout v jinému termínu) zástupce American Enterprise Institute. Je ovšem zřejmé, že deník nepovažuje vůbec za zbytečné chovat se ekologicky, ať už je pravda taková, či jinaká. Publikuje např. v téže příloze rady, jak po sobě při cestování zanechat co nejmenší "uhlíkovou stopu" (tj. co nejméně emisí oxidu uhličitého). Velmi na mne zapůsobilo jako na člověka, jenž cítí silný odpor k Bábelu automobilismu, jak deník zdůrazňuje výraznou ekologičnost veřejné dopravy, což mi v USA a ještě ze strany silně "pro-byznys" orientovaného periodika (vlastněného Murdochem) přijde dost zajímavé. Když srovnám automobilový provoz v Olomouci a Bostonu, přijde mi téměř stejný, tak nesmírně moc se v ČR jezdí auty (mnohem více než třeba před deseti lety). Soudě podle WSJ, newyorský miliardář a starosta Bloomberg, o němž jsem kdysi slyšel, že jezdí do práce veřejnou dopravou, nemusí být jen bizarní výjimkou, ale vskutku předzvěstí jiných časů, kdy se cestování autem bude považovat spíše za špinavou banalitu dostupnou každému a dobrovolně odmítnutou elitami. Třeba taková móda dojde někdy i do Česka.

Vytisknout