O čem se v ČR možná píše, ale není to nic platné

25. 9. 2009

Zdá se, že stavební památky z pohledu státu dnes spadají do dvou kategorií: buď jsou lukrativní a dají se ekonomicky vytěžovat, nebo nikoliv. Ty "nezajímavé" jsou postupně odsuzovány k demolici. Malým, nicméně typickým příkladem je románská rotunda Narození Panny Marie v Holubicích u Prahy, napsal čtenář Jan Komrska.

Rotunda není běžně přístupná, pokud nevíte, že si velký starý klíč od ní můžete půjčit u souseda odnaproti. Když vstoupíte, udeří vás do očí kontrast mezi okolní zástavbou a sublimními proporcemi této autentické duchovní stavby. Zároveň se ale stanete svědky tristního stavu její zanedbanosti a devastace. Podle všeho se zdá, že místní "rekonstruují" interiér po způsobu svých vlastních stavení.

V předsíni rotundy byly v šedesátých letech minulého století odkryty fresky z první poloviny čtrnáctého století s vyobrazeními světců, mezi jinými například stětí sv. Kateřiny a kamenování sv. Štěpána. Soudě podle bílých map překrývajících části postav byly chybějící části omítky nesoucí malby čerstvě zahlazeny maltou, jako by ty éterické, oduševnělé postavy byly jen nějaká grafitti puberťáků. O paže skvostně vyvedené světice, držící na prsou drahokam, je opřen zednický žebřík. Uprostřed rotundy stojí kolečko s drtí vápencového zdiva, válejícího se i okolo po zemi v tlusté vrstvě prachu. Odkud to všechno je? Aha, tady zřejmě ještě nedávno vedlo schodiště do věže nad předsíní. Na stěnách jsou jasně čitelné bíle zahlazené šlicy elektrického vedení, směřující do levé apsidy k plastové rozvodné skříni. Sklíčka vitráží jsou dílem vymlácena a jejich výztuha zevnitř vyboulena. Hvězdnou oblohu, jejíž malba dříve zdobila stropní klenbu, proměnila zatékající voda z větší části v amorfní mapy.

Rotunda zkrátka nemá to štěstí jako sesterská Budeč a i přes svou blízkost Praze zřejmě "nestojí za to". A tak je jí souzeno po osmi stech letech slávy během dvaceti let nenávratně podlehnout zkáze a definitivnímu zapomnění.

Koho vinit? Místní obyvatele či správu obce? Památkáře, ministerstvo kultury, vládu? To asi nebude ta správná otázka. Napadá mne ještě jiná možnost: co kdyby tato neblahá situace byla jen obrazem naší kolektivní vnitřní zanedbanosti? Tomu ale přece nemůžeme věřit, vždyť ten skličující stav našich věcí je jen údělem vnuceným nám vnějšími okolnostmi, globokrizí a naší nemožnou vládou!

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 25.9. 2009