Poučení z krizového vývoje, který skončil vítězstvím

Vzestup a pád Ne základnám. Ale díky i za to

24. 9. 2009 / Luděk Toman

Čulíkovo hodnocení bylo odvozené z titulků mezinárodních médií, která hlásala, že Česká republika je z Obamova rozhodnutí zrušit radar v Brdech "zklamána". Ta média si ale v podstatě mohou psát co chtějí - kdo z Američanů si může na vlastní oči zkontrolovat, co se u nás děje? Tak jako si to píší i média vycházející v Česku, aniž s tím kdokoliv z českých občanů může cokoliv dělat. V jiných zemích je to snad jinak? Možná ten kontrast jen není tak propastný.

Přesto je jistě čas činnost a působení Ne základnám nějak reflektovat. Co přineslo, co nepřineslo, co mohlo a co nemohlo přinést?

Na prvním místě je třeba říci, že aktivistům tohoto hnutí patří dík každého Čecha, protože hnutí zachraňovalo naši čest. V očích moci i nás samotných jsme jeho zásluhou nebyli jen bezmocným, manipulovatelným stádem, které kývne a k tomu snad ještě radostně zamručí na každou nehoráznost havlů a vondrů.

Význam hnutí, zvláště v kontextu s českou neschopností se nějak účinně angažovat pro správnou (kolektivní) věc, není možné přehlížet a dokonce bych se nerozpakoval jeho roli označit za hrdinskou. Největším nepřítelem aktivistů nebyli ani američtí politici či agenti na monitorování veřejného mínění, ani prohnilí a k Američanům devótní Češi, kteří sedí na mocenských postech ( i když ti už byli oproti Američanům mnohem obtížnější), ale především lhostejnost veřejnosti (ne celé!), byť třeba, a to je třeba vidět také, to byla spíše neschopnost tuto veřejnost nějak do celé věci aktivně zapojit, než její lhostejnost ve věci samotné.

Většina českých občanů v průzkumech veřejného mínění radar tvrdohlavě odmítala, což je možné chápat jednak jako morální podporu Ne základnám, ale současně by možná tento postoj bez existence hnutí veřejnost neudržela a pod náporem proradarové, a je třeba říci i mimořádně sprosté propagandy by rezignovala a její, byť jen myšlenkový a morální odpor by zkolaboval. V naší minulostí se to stalo mnohokrát.

Z činnosti a působení hnutí ale můžeme vyvodit i řadu poznatků, i těch nepříliš povzbudivých.

Předně se ukázalo, že politici a jejich média - nebo spíš média a jejich politici? -- jsou mnohem sprostší, než jsme tomu byli kdy vůbec schopni věřit. Myslím, že ani iniciátoři hnutí to na samém počátku nečekali. Drzost prohlásit odpůrce radaru za "ruské agenty" v zemi, která většinu svého novodobého národního bytí strávila v podřízenosti jiným států a dokonce s přítomností nezvaných cizích vojáků, myslím šokovala všechny -- a současné narýsovala i přesnou a nepřestupitelnou dělicí čáru mezi občany (národ) a moc.

Jenže z té čáry nakonec vyvodila logický důsledek jen ta moc: S antiradaristy se nebavit, nediskutovat, zavrhnout, zapomenout, pošpinit. Nejjednodušší, a přesto nejúčinnější způsob, ke kterému sahá každý uzurpátor v násilím podmaněné zemi.

Antiradaristé ale jako by hozenou rukavici odmítali vidět. Dál posílali petice moci, která je samotné delegitimizovala, čímž se ve skutečnosti delegitimizovala sama, dál zůstávali "aktivisty" čekajícími na to, až se snad najdou politici, kteří jejich aktivity nějak splní. Takový zázrak se nestal.

Postoj moci v otázce radaru ukázal se vší průzračností, jakým prázdným heslem je v Česku slovo demokracie. Jeho skutečným a jediným významem bylo poskytnout ideologickou a morální legitimitu lidem nahrnuvším se na významná místa ve státě po roce 1989. K názorům lidí, a řekl bych že ještě v mnohem zásadnějších otázkách, než je americký radar, jakkoli samotná přítomnost cizích vojsk v zemi je bodem naprosto neuralgickým, ovšem po celou dobu svého účinkování zůstávali zcela hluší.

To obnažení pravdy až na kost a demytizace někdejších posvátných krav a zlatých telat samo o sobě bylo bezesporu pozitivní. Jenže nebyl, a dosud není, nikdo, kdo by se k této situaci postavil čelem.

A právě to je jedno z těch nepříliš optimistických zjištění. Českému národu totálně chybí vůdci. A čím je národ bez vůdců? Zdůrazňuji národ, třebaže to slovo v útrobách hnutí rozhodně nepatřilo k nejfrekventovanějším a možná, že většina k levici a nejrůznějším odrůdám internacionalismu tíhnoucím aktivistů jej dokonce považovala za nepřístojné. A právě o to jde: Jaké mezinárodní sítě dovedou cokoliv zařídit a prosadit, když na lokální a konkrétní úrovni ve skutečnosti jde především o to, jak ta či ona pospolitost na danou situaci reaguje jako celek?

Vlastně bylo pro současný stav v České republice velmi příznačné, že organizování "hlasu lidu" ve věci tak hluboce související s národní hrdostí se ujali levičáci. A pro stav ducha společnosti stejně tak bylo příznačné, že velká část skutečných českých nacionalistů k otázce radaru zůstávala zcela vlažná, a nejen to: na celé protiradarové hnutí, v němž dominovaly levicově smýšlející osoby, hleděla s krajní podezíravostí.

Jsme tedy národem hluboce rozervaným, ideologické propasti mezi námi nevymaže vůbec nic.

Chabou až nulovou reakci (postupem času se to ale začalo měnit) českých pravicových nacionalistů k otázce radaru považuji za naprosto ostudnou. Ta se v podstatě ani moc nelišila od "vlastenectví" Saši Vondry, kterým se sice pochlubil v novinách, ale které svými skutky v úřadu ministra zahraničí zkarikoval. Pravděpodobně i další proradaroví politici a vojáci, jako byla bývalá ministryně obrany "zpěvačka" Parkanová či náčelník generálního štábu Šedivý, to subjektivně činili z obav o "národní zájmy". Ti přece oni, "pomazaní", znají lépe než hloupý lid - tak hloupý, že je samotné dokonce sám zvolil.

Národní zájmy politická garnitura prostě vidí v co nejtěsnějším přimknutí k USA, tak jako jiní "vlastenci" před nimi, za protektorátu, ji viděli ve vzývání vůdce německé říše, a ti pozdější zase v říši rudé.

Ovšem ona neschopnost říci ne Američanům na radar se odvíjela i od stále na povrch probublávající paranoi, která škrtí veřejný prostor, a která se nejvýraznější zviditelnila v Cibulkově výroku " Americký radar je nejlepší kladivo na komunisty u nás i v cizině."

Podobný styl myšlení nejspíš kvete i v hlavách zákonodárců z řad pravicových stran, což vysvětluje hladkost, se kterou se jindy verbálně hlasití ochránci "národních zájmů" s přítomnosti cizích vojáků obsluhující zařízení primárně určené k zajištění bezpečnosti cizí země ( k níž už docela dlouho máme vztah vazala s protektorem) nejen smířili, nýbrž se ho přímo domáhali. Je tedy jasné, že proti podobnému zmatení myslí a ideologickému šílenství lze skutečné argumenty postavit jen stěží.

A je současně i dalším konkrétním poučením: V Čechách se mocní v zájmu udržení svých pozic a vyřízení ideologických protivníků stále raději uchylují k zahraniční vojákům, než aby hledali s občany jiných názorových proudů nějaké porozumění či alespoň dialog nebo maličký náznak dialogu.

Hnutí Ne základnám ale zažívalo i své skvělé chvilky. Ty samozřejmě pozorovatelům z daleka mohly lehce neuniknout. Vzpomínám na zimu 2006, kdy se lidé sjížděli do brdských Jinců a atmosféra čímsi podstatným připomínala jak vystoupení "antisocialistických sil" před listopadem 1989, tak i onen listopad: Společnost se probouzela z ospalé tuposti. Bylo to poprvé od listopadu 1989, co se lidé ve větší míře začali znovu občansky angažovat. Lidé -- žádní aktivisté, ale "obyčejní (ve skutečnosti neobyčejní) Češi a Češky podepisovali petice za referendum a v očích jim svítila naděje na změnu. Tu povzbuzovalo zjištění, že "v tom nejsou sami." Petici ne základnám tehdy podepsalo již něco okolo 40 tisíc lidí, petici mladých komunistů už skoro 100 tisíc. Zdálo se, že se tvoří zárodky velkého občanského hnutí, které zamíchá kartami nechutné české politiky. Jenže již tehdy se začaly projevovat zárodky něčeho, co svědčilo o tom, že česká společnost se k této možnosti dosud nepřiblížila. Že na ni prostě nemá. Vůdci Ne základnám na svých akcích podávali lidem jen svou petici (za referendum), a když se lidé domáhali té radikálnější, z dílny mladých komunistů, která vůbec odmítala americkou základnu na našem území, měli smůlu. Neschopnost nalézt přijatelné modus vivendi mezi humanisty a komunisty, které by využilo síly obou skupin k prosazení společného zájmu, se nikdy nepodařilo.

Mladí komunisté na akce Ne základnám vytrvale docházeli s rudými prapory pomalovanými žlutými srpy a kladivy, jakoby chtěli udělat radost proradarovým médiím hlásajícím, že proti základně jsou výhradně bolševici, sympatizanti islámských teroristů a ruští agenti. Vůdci Ne základnám, mezi nimiž tehdy měli hlavní slovo humanisté, zase na koordinačních schůzkách hnutí občas se objevivším zástupců KSČM dávali nepokrytě najevo, že nejsou vítáni.

Euforie z nabalování nových lidí brzy začala vyprchávat. Lidé poznali, že nejsou sami, ale stále více se dostavovalo i zjištění, že i když v odporu proti radaru nejsou sami, nedokáží udělat nic, čím zvrátit proradarový postoj moci. Mezi občany a mocí zůstávala vysoká a tlustá čínská zeď. Požadavek na demisi vlády tehdy připadal většině příliš radikální.

Začaly se projevovat všechny slabosti českého politického myšlení. Mnozí stále věřili, že rozhodnutí vlády pro radar a to, že na akce pořádané hnutím nedocházejí statisíce ani desetitisíce, ale jen tisíce lidí, je způsobeno především "nedostatkem informací". Drahocenný čas se ztrácel v bezpočtu "odborných" argumentů, kdy občané laici v sobě začali objevovat talent vojenských stratégů, kteří plán na umístění radaru v Brdech skvěle "rozdrtili pádnými argumenty." To ale bylo asi tak všechno. Moc zůstávala k požadavku na vypsání referenda hluchá a naopak svoji proradarovou rétoriku ještě přitvrdila. A veřejnost se stále neprobouzela.

Nebyl nikdo, kdo by ji probudil a kdo by byl schopen ji nějak mobilizovat. Vytýkat ale mlaďochům a mlaďoškám, kteří tehdy stáli v čele hnutí a jejichž věk se leckdy jen lehce přehoupl přes dvacítku, že se neujali role národních vůdců a že na ni nejspíš ani neaspirovali, nelze. Vše se dělo v tom známém oparu romantického levicového přesvědčení, že když se všichni dobří lidé na celém světě dají dohromady a chytnou se za ruce, zlá moc se jich lekne a uteče - a všude na celé Zemi se rozlije klid a mír a věčné štěstí.

O nezadržitelném úpadku svědčila i stále nerovnoměrnější věková struktura aktivistů. Koncentrovala se s jen velmi malými výjimkami do dvou množin: účastníci okolo dvaceti let a účastníci okolo šedesátky. Střední generaci se v Česku typicky nedostává ani idealismu, ani trpělivosti, a tak válka proti mocnému proradarovému hnutí disponujícímu finanční, informační a materiální převahou nakonec spočívala především na bedrech několika zapálených vysokoškoláků a důchodců.

Vrchol činnosti hnutí, ovšem současně předzvěst pádu, přišel v květnu 2008. Jan Tamáš a Jan Bednář tehdy vyhlásili hladovku, kterou chtěli moc přimět k dialogu. Obama tehdy ještě nebyl americkým prezidentem a čeští bushovci, což byla v podstatě jednotná fronta českých pravicových politiků a všech médií, neprojevovali ani náznak ochoty poslouchat. Čin riskovat v zájmu vyšší věci a společné věci vlastní život, v českých podmínkách tak vzácný, ovšem narazil na nepochopení bohužel právě u těch, u nichž by se dalo předpokládat, že jej podpoří. Většina tehdejších vůdců Ne základnám se od hladovky distancovala (alespoň ne veřejně).

Českým mozkům tento čin připadal příliš radikální, snad i extremistický. Některé možná pobouřilo, že hladovkáři si své rozhodnutí nenechali odhlasovat a schválit "většinou". Jiní v tom možná viděli nemístný "exhibicionismus".

Distancování se od hladovky bylo o to ostudnější, že média v té době proti oběma klukům zahájila sprostou kampaň obviňující je z vydírání a nechutně spekulující s jejich smrtí. Na první tiskové konferenci Tamáše s Bednářem nás v publiku sedělo jen pár a také jen pár novinářů. Začal nezadržitelný pohyb k rozkolu v hnutí, který později vyústil ve vznik dalšího uskupení proti radaru, které se nazvalo Nenásilí.

Myslím ovšem, že právě po vyhlášení hladovky mocní v této zemi skutečně znervózněli, což potvrzoval i nebývale hysterický tón médií. Ignorovat petice občanů je jedna věc, mít na svědomí dva mladé životy věc úplně jiná. Přerušení hladovky následované "řetězovou" hladovkou, kdy se do světel reflektorů vetřely i známé politické figury, proradaristé přijali s viditelnou úlevou. Václav Klaus mohl zavtipkovat, že taková krátkodobá dieta některým konkurenčním politikům může jedině prospět.

Na celém příběhu Ne základnám bylo nakonec nejsmutnější nikoli to ignorantství moci a médií, ale ta vzájemná neschopnost spolu mluvit. To je ovšem rys celé české společnosti. Na prezidentské vlajce na pražském hradě tedy stále vlaje pomyslná vlajka "Nemluvím spolu", a ne "Pravda vítězí".

Ale i přes všechny nezdary myslím existence hnutí Ne základnám patřila k tomu nejlepšímu, co se v polistopadové éře na české politické a občanské scéně urodilo. Bude-li někdo psát dějiny demokracie v Česku po roce 1989, měl by zapomenout na všechny parlamentní politické strany a na všechny volby jako povětšinou jen formálních uskupení a procedury, které s nějakým "hlasem lidu" nemají nic společného.

Na příběh hnutí Ne základnám by se ovšem v žádném případě zapomenout nemělo. Jistě, nebylo ideální. A nejspíš mohlo dosáhnout mnohem víc, než dosáhlo. Především donutit českou vládu k anulování dohod o radaru z důvodů respektu k názorům českých občanů, a ne, jak to nakonec dopadlo, odtroubením jeho instalace z důvodu rozhodnutí zaoceánského protektora, což byl typicky švejkovský konec

Nicméně přes všechno toto bylo moc dobré, že vůbec bylo.

Vytisknout