Úsměvné, leč tragické

25. 9. 2009 / Stanislav A. Hošek

Ti, kdo po 17. 9. kritizují hnutí Ne základnám, vypovídají spíše o sobě než o samotném hnutí. Pokud nejsou otevřenými zastánci umístění amerického radaru v Čechách, tak svou kritikou veřejnosti sdělují, že buďto vůbec nejsou tak zásadně proti němu, nebo je jim to dokonce jedno. Kdyby totiž byli opravdově proti jeho instalaci, pak by se ke společné akci spojili třeba s "Marťany" a hledali by všechny možné cesty, jak prosazovat společnou vůli. Nedávali by cenné rady aktivistům až dnes, ale poradili by jim již dávno, jak kupříkladu světovou veřejnost účinně informovat, třeba o průzkumech veřejného mínění. Nebo by jim dokonce pomohli svým vlivem proniknout do cizích médií.

Psát dneska o tom, že Britské listy neorganizují nátlakové akce, je jen částečná pravda. Širší pravda je, že šéfredaktor mohl například jako soukromá osoba poradit aktivistům hnutí Ne základnám to, co jim dneska vytýká. A nejen on, ale i další pisatelé v BL.

Je úsměvné, když pan Kotrba se svou emotivní vehemencí vytýká panu Valachovi, že se se svým hnutím za přímou demokracii chtěl přiživovat na odporu k základnám. Což je kvalitativně stejný argument, jakého použil v minulém roce sám pan Valach, když opouštěl protiradarové aktivisty s tvrzením, že se na něm přiživují mladí radikální komunisté. Přesněji napsáno, bylo by to úsměvné, kdyby tyto dva náhodné příklady neilustrovaly celou tragiku chování levice u nás, v Evropě a dokonce ve světě.

Levice totiž jakoby zapomněla na zásadní zákonitost své pozice v celém společenství. Její současní, alespoň ti přední, aktivisté si neuvědomují, že jedinou její silou je početnost. Proti sice úzké všeovládající pravici levice nikdy neměla a ani mít nebude jinou šanci, než že ke každé významné akci, či pro každé zásadní prosazení svého zájmu, se musí spojit s mnohými, když už nedokáže být organizačně maximálně sjednocená v celém průběhu své existence.

Není žádnou konspirační teorií tvrzení, že svět je informován jen o tom, co si přejí lídři pravice. Oni ovládají prakticky veškerý informační tok v globálních sdělovacích prostředcích. Vůbec se proto není co divit, že světová veřejnost "nebyla informována" o většinovém odporu proti radaru, i když aktivisté Ne základnám se prezentovali i v orgánech EU. Ale naopak, po Obamově sdělení bylo okamžitě světu sděleno, že Češi jsou jeho rozhodnutím rozčarováni. Není žádnou levicovou umanutostí tvrzení, že pravice, především po vítězství ve studené válce, si dokonce udržuje nějaké ty "opoziční" informační zdroje. Přesněji nechává je vegetovat, jako třeba v ČR Haló noviny. Pokud je nikdo necituje, pokud nemají žádný vliv na okolí a prakticky informují jen minoritu, tak jsou pro mocné vhodnou ilustrací demokratické plurality.

Je politicky naivní věřit, že je tomu jinak.

Na závěr již jen jedna poznámka. Pro mne osobně je komické, že se jako příklad té správně prováděné mediální práce prezentující odpor proti radaru uvádí publicistické metody zveřejňující aktivity starosty obce Trokavec. Osobně si velice vážím jeho bezpříkladného nasazení. Ale vyzvedávat způsob, jímž se jeho iniciativy zmocnila média hlavního proudu, je pro mne dokumentací trendu amerikanizace v informování veřejnosti. Zdůrazňovat, že obec s několika desítkami obyvatel se postavila Pentagonu či Bílému domu, je v mých očích informování dryáčnické až bulvární. Je vystavěno na senzačnosti a ne zdůrazňování zásadních faktů. Je podle Koukolíka informováním o faktoidech a ne faktech, čili stupiditou.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 25.9. 2009