Vzpomínám si na počátek let devadesátých, kdy bylo nutné prakticky opustit sledování starých ukazatelů a díky nástupu nové doby začít sledovat nové. Existovala spousta srovnávacích metod mezi starou a novou soustavou, které se nazývaly přechodovými můstky, které byly více nebo méně oslími. Je prazvláštní, že tenkrát tváří tvář nové politické realitě nikdo nepochyboval o tom, že když se změnily priority a hodnoty politické i společenské, že to chce také nová hodnotící kriteria a jejich soustavu. Dnes stojíme před zcela novou hospodářskou realitou tohoto světa, ba lze konstatovat, že už nás obklopuje, ale my se neustále zabýváme tím, jak vykážeme to či ono ze starého růstového modelu, abychom ukázali, že jsme dobří.

Kriteriem úspěšnosti kteréhokoliv státu nebo společnosti uprostřed této krize bude spočívat v tom, jak se podaří nakrmit hladové, zachovat důstojnost chudých a jak neztratit schopnost se učit a vést druhé mezi těmi, kteří toho budou schopni. Klíčem bude stav sociální soudržnosti, schopnosti udělat něco navíc v situaci, kdy si doba bude žádat osobní oběti. Existuje celá řada příkladů toho, že vynikající vůdci dokázali vést lidi k takové soudržnosti a maximálnímu podílu na společném zájmu. Krev, pot a slzy sliboval Winston Churchill Britům tváří v tvář německé agresi a jakkoliv je to možná pro dnešní dobu nepoužitelné, pak je namístě hledat analogické výrazy, abychom dosáhli toho, že si lidé uvědomí, že krize to není přenos nebo reality show z Wall Streetu, ale něco, co může naprosto fatálně ovlivnit nebo dokonce zničit jejich životy.

Když sledujeme diskuse našich politiků a odborníků, pak nemůžeme než konstatovat, že krize pro ně není ničím jiným než kulisou pro jejich mediální výlevy a nicotné střety, rádoby odborné, politické nebo ideologické. Krize má u nich spoustu jmen, zhusta i cizích, ale vůbec se jich nedotýká, zatímco řada prostých lidí krizi již konkrétně pociťuje, ale začasté ji neumí správně pojmenovat.

Správná otázka tedy možná zní: Jak přežít krizi jako společenství lidí...?!?

A malou odpověď na téma „co dělat“. České předsednictví EU by mělo tvrdě odmítnout hrátky ratingových agentur, které se snižováním hodnocení Střední a Východní Evropy snaží spustit napříč Evropu novou, tentokrát „úvěrovou oponu.“ Mělo by jasně říci, že pro manipulace těch, kteří do poslední chvíle před krachem drželi rating v zásadě již mrtvých a zkrachovalých bank a finančních produktů, nesmí být v hospodářské krizi místo. Lhaní už bylo dost a významně přispělo k oné krizi důvěry, která je alfou a omegou toho, co se kolem nás děje... Kdyby to náš premiér dokázal říci, pak by měl místo v dějinách celkem jisté.