15. 3. 2004
V zálivu Guantánamo "nejsou snad žádní teroristé"Britští vězni z Guantánama: Američané porušují lidská právaO drastických zkušenostech britských vězňů z Afghánistánu"Když jsem se probral, nevěděl jsem, kde jsem. Ztratil jsem vědomí u zdi kontejneru, ale když jsem se probral, byl jsem uprostřed - ležel jsem na mrtvolách, vdechoval jsem zápach jejich krve a moči. Nacpali asi 300 z nás do každého kontejneru, jaké se vozí na normálních náklaďácích, nacpali nás tam tak těsně, že jsme měli kolena na prsou, a téměř okamžitě jsme se začali dusit. Přežili jsme, protože někdo proděravěl kontejnery samopalem, ale střílel nízko a usmrtil další lidi střelbou. Když jsme se dostali ven, jen asi 20 lidí zůstalo naživu." Shafiq Rasul, Ruhal Ahmed a Asif Iqbal, takzvaná "tiptonská trojka", tři muži propuštění v minulých dnech z amerického tábora v zálivu Guantánamo, poskytli týdeníku Observer dvanáctihodinový rozhovor o tom, co zažili v americkém táboře. Prozradili, že je v táboře od samého začátku vyslýchali i příslušníci britské rozvědky, a hovořili o drastických zážitcích, jimiž prošli. Po více než 200 výsleších od CIA, FBI, amerického úřadu pro vojenskou špionáž Defence Intelligence Agency, MI5 a MI6 byly Spojené státy nuceny přiznat, že se jejich tvrzení, že "tiptonská trojka" jsou teroristé, kteří podporují al Kajdu, vůbec nezakládá na pravdě. Britští zadržení svědčili o tom, jak přežili po svém zatčení vojáky afghánské Severní aliance, ve válce o Afghánistán spojence USA, její rozsáhlý masakr vězňů. Ti totiž nacpali stovky vězňů do prázdných mobilních kontejnerů a uzamkli je v nich, takže se lidé začali dusit. Iqbal popsal, že v každém kontejneru přežilo jen 20 ze 300 osob, a to jen proto, že někdo kontejner proděravěl střelbou ze samopalu, čímž usmrtil další vězně.
Kompletní, drastický rozhovor v angličtině je ZDE |
Britští vězni také prozradili, že v táboře Guantánamo existuje supertajný, vysoce střežený tábor jménem Camp Echo, kde jsou vězni zadržováni v miniaturních celách na samotce po dobu 24 hodin denně a před každou celou stojí trvale vojenský policista. V tomto přísně střeženém táboře jsou vězněni dva z dosud nepropuštěných britských zadržovaných, Moazzem Begg a Feroz Abbasi a Australan David Hicks. Britští vězni také svědčili, že byli loni v létě tři měsíce drženi v táboře Delta na samotce poté, co je Američané chybně identifikovali jako osoby vyskytující se na videozáznamu pákistánského setkání Usamy bin Ladina a Mohamedda Atty, vedoucího skupiny, který zorganizoval útoky z 11. září. Američané ignorovali jejich protesty, že všichni tři muži byli tou dobou v Británii, nikoliv v Pákistánu, a vyšetřovali je tak "intenzivně", že se nakonec všichni tři muži falešně přiznali, že na setkáni s Usámou bin Ladinem byli. Nakonec je zachránila MI5, která Američanům poskytla důkazy, že tři muži neopustili Británii. Muži také svědčili o tom, že poprvé je vyslýchali agenti britské rozvědky MI5 a speciálních služeb SAS v prosinci 2001 a v lednu 2002 ještě v táboře v Afghánistánu. Během výslechů v Afghánistánu jim u hlavy drželi američtí vojáci pistole a muži byli biti a stávali se terčem i dalšího fyzického násilí. V tuto dobu, po celé řadě týdnů hladovění jako vězni Severní Aliance byli muži blízko smrti. Britský odvolací soud kritizoval loni neexistenci řádných právních procesů v táboře v zálivu Guantánamo jako "právní černou díru". Propuštění vězni svědčili týdeníku Observer, že se pracovníci britské rozvědky MI5 od nich po dlouhé hodiny ve výsleších snažili získat informace o islámských organizacích v Británii a o jejich údajném spojení s al Kajdou, které tito muži neměli. Ahmed líčil, jak ty výslechy, jichž se účastnil činitel britské rozvědky a "nějaký muž z britského ministerstva zahraničních věcí", vypadaly: "Po celou dobu jsem klečel, za nohama mi stál jeden muž a druhý mi držel pistoli u hlavy." Muž z MI5 říkal: "Jsem z Británie, jsem z MI5, mám na vás několik otázek." Tvrdil: "Máme vaše jméno, máme váš pas, víme, že vás financuje extremistická organizace, byl jste v mešitě v Birminghamu. Máme vaše fotografie." Nic z toho nebylo pravda. Všichni tři Britové svědčili, že podle jejich názoru nejsou v táboře v zálivu Guantánamo žádní skuteční teroristé; v nejhorším případě je mezi vězni pár duchovních, kteří byli loajální vůči Talibanu. Muži vyjádřili velké znepokojení ohledně osudu Begga a Abbasiho, kteří mají být postaveni před soud u amerických vojenských komisí. Konstatovali, že podle jejich vlastních zkušeností z toho, jak se v zálivu Guantánamo vyslýchá, je to "téměř recept" pro další porušování spravedlnosti. Mluvčí britského ministerstva zahraničních věcí uvedl, že se nemůže vyjádřit k tvrzením, že britské vězně vyslýchala britská rozvědka, protože nemá přístup k příslušným dokumentům. Podrobnosti v angličtině ZDE
Když se jim podařilo uniknout masakru v kontejnerech, přežili vyhladovění téměř k smrti ve vězení, které spravoval afghánský válečný magnát generál Dostum. Když se objevil Červený kříž a přislíbil, že se jejich jménem spojí s britským velvyslanectvím v Islamabádu, domnívali se, že pojedou domů. Namísto toho, zjevně se souhlasem britských činitelů, byli předáni Američanům, nejprve na dlouhé týdny fyzického násilí v táboře v Kandaháru a pak na dva roky v Guantánamo. Přesto však proti nim nejsou vůbec žádné důkazy. Jak probíhalo jejich propouštění? "[Američané] nás odvezli na letiště v řetězech," konstatoval Rasul, "a když jsme tam dojeli, bylo tam obrovské letadlo obklopené ozbrojenci. Když jsme šli do letadla, mířili na nás zbraněmi. Americký vojenský policista nás pak předal Britům, sňal nám železa a řekl Britovi, že nám může dát pouta. Ale britští policisté řekli: "Ne, ne, pout není zapotřebí." Jak byli zatčeni? Rasul, 26, Ahmed, 22, aIqbal, 22, byli od dětství kamarádi z anglického města Tiptonu. V září 2001 se vydali do Pákistánu na svatbu, kterou Iqbalovi rodiče zorganizovali pro něho s ženou z Faisalabadu. Ahmed měl být svědkem, Rasul chtěl po svatbě chodit na počítačový kurs. Nebyli islámskými fundamentalisty. Ale jako mnoho mladých muslimů v Pákistánu se vydali do Afghánistánu v říjnu 2001, když bylo zřejmé, že Spojené státy na tuto chudou zemi zaútočí. Nechtěli bojovat, ale chtěli, tvrdí, poskytovat humanitární pomoc. V Anglii nepatřili mezi bohaté lidi, ale jejich skromné peníze měly v poměrech v Asii podstatnou hodnotu. Avšak v Afghánistánu, kde vládl Taliban, existovalo pro ně nebezpečí - odlišovali se, protože neměli vousy. Snažili se z bombardovaného kraje uniknout taxíkem, ale namísto aby se dostali do bezpečí, dojeli do nebezpečí - do města Kunduz, které pak bylo obklopeno a bombardováno Dostumovými vojáky. "Museli jsme se jim vzdát. Vzali nám peníze, boty, teplé oblečení a dali nás do fronty." Stali se součástí kolony asi 35 000 vězňů. Kolona pochodovala horami, mnoho lidí umíralo po cestě. Příkopy byly plné mrtvol. Za dva dnu dospěla kolona vězňů do Shebarganu, ke kontejnerům u vězení. K masakrům v kotejnerech došlo ve světle světlometů, které podle těchto tří mužů spravovaly americké speciální jednotky. Když Iqbal přišel k sobě, nepil nic po dobu více než dvou dní. Měl strašlivou žízeň, a tak začal utírat mokré stěny kontejneru hadrem a pil z něho tekutinu, než si uvědomil, že pije tělesné tekutiny zmasakrovaných vězňů. "Byli jsme jak zombiové," říká Iqbal. "Zapáchali jsme, byli jsme potřísnění krví a zápachem smrti." Za strašlivých podmínek pak byli zadržováni ve vězení v Shebarganu asi měsíc. Vězení většinou nemělo střechu, občas padal sníh. Dostávali čtvrtinu placky chleba naan na osobu a na den a malý kalíšek vody. Vězňové spali na směny po čtyřech hodinách na témže místě. Byli tam lidé se strašlivými zraněnými - s ustřelenými končetinami - a nikdo jim nijak nepomohl. Nikdy nezapomenu na jednoho Araba, který měl ustřelenou dolní čelist. 10 dní, než umřel, nepřetržitě řval bolestí a prosil, ať ho lidé zabijí. Tou dobou došlo k povstání vězňů z Talibanu v pevnosti v Mazar-e-Šarif a západní novináři přijeli do Shebarganu. Poměry ve vězení je nezajímaly: ptali se jen, "jestli známe Američana Johna Walkera Lindha." Za 10 dní přijel Červený kříž a podmínky se trochu zlepšily. Všichni vězni však už nyní byli podvyživení a trpěli úplavicí. Všichni měli vši. Každý den umírali vězňové: z původních 35 000 jich bylo už naživu jen asi 4500. Po celou dobu byli američtí vojáci ve vzdálenosti asi 50 metrů. V prosinci, po rozhovorech s Červeným křížem, který přislíbil, že o britských vězních podá zprávu britskému velvyslanectví v Islamabádu, byli tři Britové předáni americkým speciálním jednotkám. Ty jim dali na hlavu pytle, odvezli je na letiště do Shebarganu a zmlátili je tam. "Potřebuju jít na záchod," řekl Rasul. "Někdo mě praštil zezadu do hlavy samopalem. Pomočil jsem se." Bez řádného oblečení a spoutáni byli v americkém táboře v Afghánistánu vyšetřováni vkleče, s hlavou u země. Tak museli klečet dvě až tři hodiny. Na hlavě měli stále pytle. Vojáci rozřezali jejich oděvy a prohledávali jejich tělesné otvory a fotografovali je. Byla zima. Byli pak umístěni do stanů. Od masakru v kontejnerech před měsícem neměli možnost se umýt. Iqbal utrpěl ránu na loktě, která se mu zanítila. V americkém táboře v Kandaháru byli často vyslýcháni s pistolí u hlavy, na kolenou, v řetězech. Často byli v Afghánistánu kopáni a biti. V lednu 2002 byli odvezeni na Kubu. Rasul udělal chybu, že tam řekl americkému strážci, že je Angličan. "Zrádče!" zařval na něho dozorce a začal ho dlouze kopat do nohy. Šeptal kolegovi "Tenhle sráč umí anglicky!" V táboře je často vyslýchali Britové. Po dlouhých měsících věznění měli občas možnost navštívitg psychiatra. Na každou stížnost byla reakce stejná: nabídka léku Prozac. Mysleli si, že v Guantánamo zůstanou navždy.
|
Armáda, policie a lidská práva | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
15. 3. 2004 | Britští vězni z Guantánama: Američané porušují lidská práva | ||
22. 10. 2003 | Sloboda prejavu v období boja proti terorizmu | Adrian Peter Pressburg |