20. 2. 2009
Krize se nedá zvládnout prostředky a metodami, které ji vyvolalyUž v díle „Sňatky z rozumu“ o počátcích českého kapitalismu, píše Vladimír Neff o tom, jak si tehdy lidé brali reference na budoucí partnery, obchodní i životní. Nejinak je tomu již v dílech antických klasiků. Instituce osob, které sbírají informace o jiných, aby ji poté zpeněžily a to za více nebo méně bohulibým účelem nebo pod více nebo méně bohulibou záminkou, se jistě nepodaří v období hospodářské krize nikterak vymýtit. V krizi, kdy padá celá dlouhá řada zaběhnutých kriterií hodnocení, je ovšem vždy na zváženou minimálně dvojí dilema. |
To první je to, zda kriteria, podle kterých posuzujeme své partnery do budoucna, nejsou poplatné době minulé a tudíž „pro futuro“ nepoužitelné nebo dokonce kontraproduktivní a tou druhou je to, zda lze danému posudku a názoru věřit jenom proto, že jsem ho zaplatil, bez toho, že budu s daným posuzovaným objektem zájmu v osobním kontaktu. Mám tím na mysli třeba to, že v lednu 1948 už měl být dotazech na perspektivního muže přítomen spíše dělnický původ než akciový podíl a tak podobně... Osobně nejsem příznivcem naprosté důvěry v jakákoliv nakupovaná stanoviska, pokud jsem odpovědný za konečné rozhodnutí. Je dobré znát názory, ale klíčové je nedat se jimi ovlivnit natolik, abych si své rozhodnutí nakonec zdůvodňoval tím, že lidi, agenti nebo agentury povídali... V každém případě chápu, že dnes fungují celé systémy, které své rozhodovací procesy opírají o nakupovaná stanoviska. Dokonce vím, že ve stabilních společenských prostředích fungují celkově lépe než ty, které jsou plné názorových střetů a tvůrčích různic. Nicméně nedokážu pochopit to, že bychom měli jen přihlížet poškozujícím stanoviskům institucí, které dlouhodobě klamaly a vydávaly vysoká hodnocení tam, kde už myši smýčily spíž. Víme také velmi dobře, že nejlépe hodnocené instituce byly také nejlepšími zákazníky a za dobrá stanoviska ke své činnosti štědře platily. Aféra Enron smetla takovou instituci jako auditorskou firmu Arthur Andersen, protože v tom jela s managementem Enronu a její příjmy byly svázány s potvrzením vysokých obratů, stejně jako příjmy managementu. Myslím, že vůbec nejsnadnější je sednout a říci: nezlobte se, ale my o vaše hodnocení nestojíme, protože vaše práce není nezávislá. Vážíme si vašich zkušeností, ale pokud nepřistoupíte na jiná pravidla hry, tak se prosím věnujte jenom soukromému sektoru, pokud je ochoten za vaši práci platit. Nás vynechte... Pokud nedokážeme o své bonitě nikoho přesvědčit bez agenturních hodnocení, pak je ovšem veškeré naše snažení proti krizi celkem ničemu, protože stačí počkat, až nás někdo pochválí. A jenom poznámku na konec. Miroslav Singer má úplnou pravdu. Sazby centrálních bank jsou blízké nule a se soukromou bankovní sférou to ani nehne. Osobně jsem přesvědčen, že levné peníze nejsou podstatou uvolnění krize. Naopak, levné peníze svádějí jen k hazardnímu zacházení s nimi. Je jedno, jestli jde o peníze levně vydělané spekulací nebo levně půjčené. Takové peníze hledají zásadně své rodné hnízdo a tím je hazard všeho druhu. Investiční „odpovědné“peníze z nich opravdu budou jen těžko. V našem konkrétním případě je navíc evidentní, že se „domácí“ banky vůbec neřídí pobídkami a politikou ČNB, ale takřka výhradně pokyny svých zahraničních centrál. To, co jsme na podzim vnímali pozitivně, totiž, že naše banky nebyly připuštěny svými centrálami k lukrativním obchodním spekulacím se subprimes, se nyní projevuje negativně tak, že jim je zamezován vstup na domácí úvěrový trh. Zdražení peněz tedy je krokem logickým, protože ČNB má své zákonné povinnosti a ty rozhodně v současné době nenaplní tím, že by nechala úvěrové sazby beze změny. Nechápu poznámky o paranoie a komplexu méněcennosti. Je možná pravda, že nemohu s ratingovými hrátkami nic dělat. Ale to neznamená, že budu mlčet, když mne někdo za cizí peníze systematicky ničí... |