Politické spory o dějiny

Vždy a všude je jedním z nejnebezpečnějších politických témat spor o výklad dějin. Politici dokáží během hodin ozdobit vlastní i předstírané emoce výběrem historických příběhů a stávají se velkými protivníky jakéhokoliv smíru. V Lotyšsku, Estonsku a Litvě má dnešní politický spor o dějiny tři hlavní roviny.

Politici v pobaltských republikách zdůrazňují, že v roce 1940 na základě dohody nacistického Německa a Sovětského svazu tyto státy okupovala Rudá armáda. Někteří ruší politici a historici připomínají, že tyto státy vznikly na základě dohody Německa a sovětského Ruska a že připojení k SSSR tehdejší orgány pobaltských států schválily. Souhlas pod nátlakem však nemá právní hodnotu.

Mnozí politici v pobaltských republikách tvrdí, že se Rusko musí omluvit za způsobená příkoří a zaplatit kompenzace za dobu okupace. Odhady škod se jen v Lotyšsku pohybují kolem 80 miliard dolarů. Někteří ruští politici připomínají, že Rusko již počátkem 90. let vyslovilo politování nad obsazením pobaltských států a jejich připojení k SSSR. I tady je hra na omluvu spojená s otázkou, jak dlouho, jako často a kým se má omluva pronášet. Navíc je tu problém, zda má dnešní Rusko nést odpovědnost za neexistující Sovětský svaz, zda se má Rus Vladimír Putin omlouvat za činy Gruzína Josefa Stalina. A má-li Moskva platit za škody v pobaltských republikách, neměly by tyto republiky platit Moskvě za postavené silnice, přístavy či továrny?

Podle některých pobaltských politiků nemají Rusové, usídlení v těchto státech po roce 1940, nárok na občanská práva a měli by být vyobcováni. Podle některých moskevských politiků a komentátorů jde o "evropské Rusy".

Migrace v Sovětském svazu

Tvrzení, že během přičlenění k Sovětskému svazu zahynulo v pobaltských zemích mnoho místních obyvatel a mnoho jich bylo násilně přesídleno, je pravdivé. Pravdou ale je, že v oné době bylo zabito mnohem více Rusů a jiných Slovanů než Lotyšů, Estonců a Litevců. Také je pravda, že se na bolševické revoluci podíleli jako gardoví bojovníci i vojáci z Pobaltí, a to především Lotyši.

Renald Simonyan z Rusko-baltického centra Sociologického ústavu Ruské akademie věd uvádí, že ve srovnání s předválečným obdobím stoupl do roku 1989 počet rusky mluvících obyvatel v Estonsku 6,5-krát a v Lotyšsku 7,5-krát. Píše tak ve studii příznačně nazvané "Cesta od neobčanů k Eurorusům". V ní připomíná, že od poloviny 50. let se do Pobaltí stěhovala část sovětské inteligence, neboť tam hledala menší ideologický dozor, než byl v Moskvě. Učinili tak i u nás známí autoři, jako třeba literární vědec Jurij Lotman, básník a překladatel David Samojlov či spisovatel Sergej Dovlatov. A nejen oni.

Humanitní inteligence nepředstavovala hlavní proud imigrantů. Ten tvořili inženýři, dělníci, učitelé, novináři, doktoři -- a samozřejmě vojáci. Stejně jako v jiných sovětských republikách té doby. Také do Ruska se stěhovali lidé z různých republik Sovětského svazu. Simonyan uvádí, že v letech 1960 -- 1990 se do Estonska přestěhovalo 11 % venkovského obyvatelstva Leningradské oblasti a 12 % z Pskovské oblasti.

Pozoruhodné je, že litevská rada mistrů přijala v roce 1956 rozhodnutí o regulaci industrializace. Výsledkem bylo, že Litva patřila k etnicky nejhomogennějším republikám Sovětského svazu. V době rozpadu SSSR tvořili Litevci 85 % obyvatel Litvy, zatímco v Estonsku pouze 60 % obyvatel byli Estonci a v Lotyšku 52 % Lotyši. Tyto poměry předznamenaly, že v Litvě bylo nejméně nacionálních emocí. Však také Vilnius bez problémů souhlasil s univerzálním občanství všem obyvatelům, kteří v zemi žili v okamžiku získání nezávislosti. Toto tzv. nulové řešení ovšem Estonsko a Lotyško odmítly - v Evropě se tak objevil nový druh lidí, neobčané.

Lidé bez práv

Pojem neobčan (anglicky non-citizen) nemá oporu v mezinárodním právu. Chybí mu proto obecně uznávaná definice. Zpravidla se pod tímto označením myslí osoba, která nemá žádné legální právo či povolení pobývat v dané zemi a může být vyhoštěna. Jedná se o vlastně o ilegálně pobývajícího cizince, migranta bez odpovídajících dokladů. Neobčané nemohou ani volit, ani získat místo ve státní správě. V Pobaltí zbývá pro aktivní neobčany jen soukromé podnikání. Podle některých údajů jsou podnikatelsky úspěšní -- i proto, že jsou dobře jazykově vybaveni a mohou nalézt oporu v silných ruských firmách. Dnes je životní úroveň rusky mluvícího obyvatelstva v Pobaltí nižší než u ostatních lidí, ale v následujícím dekádě se může situace obrátit.

Lotyšský statistický úřad evidoval v červnu letošního roku 2 306 434 lidí, z toho 660 684 etnických Rusů (28,6 % obyvatel). Za pět let poklesl počet Rusů žijící v tomto státě o více než 42-tisíc. Zpravidla se uvádí, že více než 450-tisíc Rusů, tedy okolo 20 % obyvatel Lotyšska, jsou neobčané - v roce 1991 to bylo 700--tisíc. V době konání místních voleb tak mohou cizinci z Evropské unie hlasovat, ovšem neobčané, platící Rize daně, nikoliv.

Podle sčítání lidu z roku 2003 žije v Estonsku 1 356 045 lidí, z toho je téměř 340 000 Rusů (25,7 % obyvatel). Oficiální údaj z roku 2002, kdy parlament odmítl úpravu zákona o občanství, uvádí, že v Estonsku žije 168-tisíc neobčanů. Přesto, že například v rozhodnutí Evropské rady z března 1998 lze mezi politickými kriterii podmiňujícími přijetí Estonska do EU najít požadavek "přijmout opatření k usnadnění procesu naturalizace a lepší integraci neobčanů, včetně dětí bez státní příslušnosti". Úkol byl zařazen mezi krátkodobá kritéria s termínem splnění ještě v témže roce. Podle usnesení Evropské rady z prosince roku 1999 opět bylo mezi politickým kritérii "přijetí konkrétních opatření směřujících k začlenění neobčanů včetně jazykové výuky a poskytnutí nutné finanční podpory". Termín splnění do roku 2000. A tak by bylo možné pokračovat.

Evropa hledá řešení

Neobčané Lotyšska a Estonska nejsou ani občany Evropské unie. Euroobčanství je vázáno na občanství v členském státu. Ani návrh Smlouvy o ústavě pro Evropu nepřinášel pro neobčany řešení, neboť předpokládal, že občan EU má legální pobyt v členském státě -- což je z definice neobčana nemožné. V květnu se navíc lotyšská vláda pokusila o vyjmutí neobčanů z jurisdikce Rady Evropy. Není divu, i parlamentní shromáždění Rady Evropy v roce 2001 a 2003 vyzvalo k úpravě postavení neobčanů v Lotyšku. A letos v červnu Evropský soud pro lidská práva rozhodoval ve věci Sysojevová a ostatní versus Lotyšsko (případ 60654/00, 16. června 2005).

Žalující strana, Světlana Sysojevová (1949), její manžel Arkadyj Sysojev (1946) a dcera Oxana (1978), se obrátila na Evropský soud pro lidská práva, protože jim lotyšské úřady upírají statut trvalého bydliště. Sysojev se do Lotyška přestěhoval v roce 1968 jako důstojník Sovětské armády a byl demobilizován v roce 1989. Jeho manželka přišla za ním roku 1969, Oxana se v Lotyšsku narodila. Po rozpadu SSSR ztratili státní příslušnost. Protože nemohou prokázat, že nemají trvalé bydliště v jiné zemi, odpírají jim úřady i statut neobčana. Dcera Taťjana má lotyšské občanství, protože se provdala za Lotyše.

V roce 1996 lotyšský soud rozhodl, že jména všech tří budou vymazána z registru trvalého bydliště. Následovaly byrokratické hrátky na téma "pas pro trvalý pobyt neobčanů", povolení k pobytu, výslech na tajné policii atd. V roce 2000 úřady Sysojevovi varovaly, že mohou být z Lotyšska vyhoštěni.

Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že Lotyško porušilo článek 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, který se týká práva na šetření rodinného a soukromého života. Lotyško musí každému ze tří členů rodiny Sysojevových zaplatit odškodnění

5 000 euro.

Hranice v Pobaltí

Animozita pobaltských republik vůči Rusku narušuje ještě jeden z principů Evropské unie. Podle přístupových dohod měly mít nové členské státy právně upraveny vztahy se sousedy. V případě pobaltských republik chybí smlouvy o hranici s Ruskem. Nejde jen o právní problém: opět jde o politiku plnou emocí, která je spojena -- někdy v náznacích, jindy nepokrytě -- s územními požadavky. Lotyšské územní nároky označil nedávno Vladimír Putin za "totální nesmysl". Jako první podepsala smlouvu o hranicích s Ruskem Litva. Následovalo Estonsko, které ji podepsalo letos v květnu. Jenže pak se začaly blížit volby a vše bylo jinak.

Během ratifikačního procesu v estonském parlamentu schválil poslanci doplňky k preambuli o "agresi Sovětského svazu", "ilegální sovětské okupaci" a odkazy na starší úmluvu mezi sovětským Ruskem a Estonskem. I podle některých ruských právních expertů tyto změny automaticky nezakládají právní nároky Estonska vůči Rusku. Ovšem bez ohledu na diskuse kolem otázky agrese, okupace a územních nároků -- kterých by mohlo mít Rusko vůči státům bývalého sovětského svazu nekonečně mnoho -- nelze při ratifikaci jednostranně měnit podepsanou mezinárodní smlouvu. Je možné ji přijmout nebo odmítnout. Výsledkem estonské úpravy bylo červnové rozhodnutí Ruska stáhnout svůj podpis ze smlouvy o hranici.

Opět dvojí standard

Malý zájem mezinárodního společenství například o loňské manifestace lotyšských rusky mluvcích studentů za právo na školy s výukou v mateřštině kontrastuje s nedávnou angažovaností EU, OBSE a států NATO při řešení podobných problémů v Makedonii. Tam byla v roce 2001 právě za pomoci vyjednávačů z těchto organizací a USA přijata nová ústava. Stalo se tak po sedmi měsících ozbrojených srážek menšinových makedonských Albánců s většinovými makedonskými Slovany. Podle dohodnutého kompromisu se zlepšilo postavení přibližně dvacetiprocentní albánské menšiny nejen pokud jde o její charakteristiku v preambuli makedonské ústavy. Albánština se stala druhým oficiálním jazykem a zlepšila se možnost vstupu etnických Albánců do veřejných služeb -- například podíl Albánců na složení makedonské policie se zvyšuje z 5 na 25 %. O něčem takovém se Slovanům v pobaltských republikách nemůže ani zdát.

Není divu, že se podle červnového výzkumu moskevského Analytického centra v odpovědích na otázku "které země pokládáte za nepřátelské vůči Rusku?" na prvních místech umístily pobaltské státy. Zařadily se tak ještě před USA a Irák. Lotyško označilo za nepřátelské 49 % dotázaných obyvatel Ruska, Litvu 42 %, Estonsko 32 % -- následovala Gruzie s 28 % respondenty. Ruská zahraniční politika je ale svázaná: nikomu není příjemné, když obrovský Goliáš mentoruje maličkého Davida. Zároveň rusky mluvící menšina je rukojmím, proti němuž lze vystupňovat tlak v případě razantnějších kroků Moskvy. A tak zbývá jen opatrná diplomacie.

Emoce spojené se vzpomínkou na půl století sovětské anexe pobaltských států jsou pochopitelné. Nicméně uplatňování principu kolektivní viny a dovolávání se vizí o etnicky čistém státě je zcela z v rozporu s představami o demokracii v Evropské unii. Není přijatelné, aby v EU žilo více než 600-tisíc lidí bez elementárních občanských práv. Je dobře, že se Brusel tak často vyjadřuje k dodržování lidských práv u sousedů. Bylo by však na místě mít zameteno před vlastním prahem.

Zveřejněno s laskavým svolením slovenského politicko - společenského týdeníku SLOVO