Totožnou technologii lze užívat rozličnými způsoby, nebo neužívat ji vůbec a způsobit, aby byla na dlouhá staletí zcela zapomenuta. Nože můžeme užít k zabití souseda, nebo k hygieničtějšímu stravování. Můžeme strávit život vynalézáním válečných strojů pro místního diktátora, nebo dát své schopnosti do služeb IDEJE civilizované společnosti (jistě nemusím uvádět humanisty, kteří svým dílem přispěli k vytvoření moderní společenské organizace, v níž se mohla plně rozvinout i průmyslová a později vědecko-technická revoluce) a navrhnout vodovodní síť epidemiemi stíhaného velkoměsta (což je, mimochodem, stejně jako parlamentní demokracie, jeden z projevu mnohými tak zatracovaného "sociálního inženýrství").

Velice ráda bych bývala argumentovala ve prospěch filosofie argumenty, jako je přínos humanitního vědění pro civilizační proces lidské společnosti, přínos ke kultivaci politické debaty (zvedání prostředníčků v parlamentu, facky a sprosté nadávky mezi univerzitně vzdělanými zástupci lidu jsou důkazem, že civilizační proces ještě zdaleka není u konce :o), k rozvoji logické argumentace, ke kultivaci písemného i ústního projevu či schopnosti racionálně a věcně diskutovat či analyzovat společenské problémy a přispět k jejich řešení. Debatu jsem ovšem nezahájila já, ale lidé, kteří argumentovali na zcela jiné rovině: na rovině finančního ohodnocení, velmi limitovaného pojetí "užitečnosti", tržní hodnoty atd. Proto jsem se i já "snížila" k debatě na této rovině, ne abych snižovala hodnotu technických, ekonomických či manuálních profesí, ale proto, abych odpověděla na předložené argumenty, jak je záhodno činit v každém racionálním dialogu.

Finanční ohodnocení profesí se neodvíjí od jejich "užitečnosti". V 19.století britští a francouzští inženýři vykonávali tutéž práci a stavěli skvělá a užitečná díla, avšak jejich společenský status a finanční ohodnocení se radikálně lišily. Abychom tento jev vysvětlili, nemůžeme se zamýšlet jen nad "podstatou" jejich práce, ale i nad kontextem, v němž se pohybovali. Zatímco francouzští inženýři si úspěšně vydobyli status vědců, na britské inženýry pohlížela společnost jako na glorifikované řemeslníky a podle toho se pak výrazně lišily jejich platy, i když výsledky jejich práce se nijak zvlášť neodlišovaly. Stejně tak i dnes se jen těžko dokazuje, že práce lékaře je méně užitečná, než práce reklamního agenta, přesto je však reklamní agent v některých společnostech placen lépe, než lékař, v jiných jsou na tom víceméně stejně, jinde jsou lékaři placeni naopak o mnoho lépe. (K tomuto tématu doporučuji Harold Perkin: The Rise of Professional Society, Routledge, 1989. Zajímavě pojednává o tom, jaké mechanismy spoluvytvářejí "tržní hodnotu" té které práce)

Aby profesionálové zvýšili svůj status, a dosáhli tak vysokého ohodnocení, musejí:

1) omezit přístup ke své profesi, například tím, že vyžadují určité formální vzdělání, k němuž má přístup jen omezený počet jedinců. Jedinec pak samozřejmě musí být ve své práci dobrý, ale jen omezenému množství jedinců je vinou komplexních ekonomických a sociálních regulačních mechanismů umožněno své kvality prokázat. Regulační mechanismy jsou komplexní, jedním z nich může být i ona elitářská diferenciace pomocí kulturních kódů, o níž jsem již mluvila (ve Velké Británii je např. velmi podstatný přízvuk, jímž hovoříte). Vystrnadění žen či dětí z chudých rodin může být, mimochodem, dalším z oněch mechanismů. Odvažuji se tvrdit, že mé možnosti úspěchu v jisté činnosti bude značně omezovat skutečnost, že 90% mých potenciálních kolegů bude dříve, než mou práci poznají a ohodnotí, přesvědčeno, že ji nejsem schopna adekvátně vykonávat, neboť nemám penis.

2) vytvořit a šířit ve veřejném prostoru vědomí vlastní potřebnosti, přesvědčit lidi, zvlášť ty mocné, že potřebují produkt činnosti té které profesní skupiny. Potřeby totiž nebývají předem dané, ale jsou vytvářeny a artikulovány, například tlakem na veřejné instituce, propagandou v médiích, reklamou, vlastní dynamikou soukromých firem i státních institucí atd. Široké společenské uznání nemusí být zárukou vysokého finančního ohodnocení, záleží především na uznání těch, kteří momentálně kontrolují zdroje, proto profesní skupiny soustředí své přesvědčovací taktiky právě tam.

Technici v 19. století nazývali své obory "aplikovanou vědou", protože slovo věda jim dávalo mnohem větší prestiž, možnost ovlivnit mocné a získat finanční prostředky pro své projekty a pro své platy, než slovo technika či technologie, termíny příliš spojené s povoláními "nízké kategorie", jako byla řemesla. Dnes je podobným příkladem diskurz tvrdé a měkké vědy, který ostatně velmi často používá genderové metafory v boji o prestiž a o finanční zdroje. Boj může zuřit nejen mezi humanitními vědci a techniky, ale také mezi techniky a exaktními vědci, mezi lékaři a ekonomy, mezi ekonomy a techniky, a tak dále téměř do nekonečna :o)

Skutečnost, že středoškolští profesoři filosofie --o vědcích ani nemluvě- mají na Západě mnohem vyšší platy, než v ČR, a to nejen v absolutních hodnotách, ale i v mnohem důležitějším poměru k platům v jiných kvalifikovaných profesích, svědčí o tom, že v těchto zemích existuje přesvědčení, že práce středoškolských je společensky přínosná a stojí za to ji financovat, například proto, že podle různých ukazatelů tzv.vzdělaností společnosti dosahují lepších ekonomických výsledků a zároveň většího všeobecného blahobytu, což jsou údaje, na které dnešní společnost "slyší", stejně jako slyšela středověká společnost na záruku posmrtného spasení. Neexistuje žádná absolutní hodnota užitečnosti či potřebnosti té či oné práce: stejná práce může být lépe či hůře ohodnocena, nikoli v souvislosti s tím, jakou hodnotu "má sama o sobě" (někteří dokonce tvrdí, že sama o sobě nemá hodnotu žádná práce -- i když toto tvrzení je předmětem značných polemik), ale jaká hodnota je jí PŘIKLÁDÁNA.

Snížila jsem se k argumentu o důležitosti humanitního vzdělání v rámci sociální diferenciace v třídní společnosti nejen proto, že tuto důležitost v třídních společnostech pozoruji a jsem si vědoma, že v Česku není zatím tak zřetelná, i když se obávám, že brzy bude. Hlavním důvodem však byl fakt, že celá debata byla vedena na rovině finančního ohodnocení a pragmatické volby, proto mi tento "pragmatický" argument těžko může být vytýkán lidmi, kteří uplatňují stejnou logiku. Ani ve snu by mne nenapadlo opovrhovat manuálně pracujícími, naopak, já osobně jsem se mezi manuálně pracujícími a humanitními vědci setkala spíše se vzájemnou úctou (pokud oba --humanitní vědec i manuálně pracující dělník- své práci rozuměli, dobře ji vykonávali a uměli ji navíc přiblížit i lidem z jiných profesí). Právě proto jsem obhajovala důležitost kvalitní humanitní výuky na středních školách, aby i děti z dělnických rodin měly příležitost toto vzdělání nabýt zdarma, aby se OPĚT nestalo privilegiem bohatých.

Miluji techniky a vážím si jejich práce: kdyby tomu tak nebylo, těžko bych trávila více než osm hodin denně ve společnosti mrtvých inženýrů (než na mě pošlete zásahovou jednotku nebo tým lapiduchů se svěrací kazajkou, ráda bych poznamenala, že je to součástí mé profese :o) Právě proto, že si vážím vší kvalitně odvedené práce, musím zas a znovu hájit dva principy: excellence (výtečnosti) a merit (zásluhy).

Tyto principy fungují v humanitních, exaktních i přírodních vědách, stejně jako v technických oborech. Ve všech oborech může být člověk geniální tvůrce, inovátor, poctivý řemeslník, fachidiot či flákač. Proto mne fascinuje, jak lidé v této debatě hájí možnost studium ošulit, nějak to skoulet, nevěnovat se mu naplno, nedat maximum. Nemyslíte si, že lidé, kteří "ošulí" své studium, budou pak také "šulit" svou práci? Nehajme šulení u nikoho: všichni, profesoři, studenti i pracovníci by měli usilovat o výtečnost, o maximální kvalitu, nikoli hledat výmluvy, proč a kdy ještě můžeme "šulit" a kdy už musíme začít "makat". Pokud se někteří lidé nemohou studiu plně věnovat, je jim k tomu třeba vytvořit podmínky (sociální stipendia), nikoli je povzbuzovat k "šulení", protože pak se nemůžeme divit, že nerozvinou své schopnosti na maximum a budou nadále "šulit" i v práci, vedle toho, že budou znevýhodněni v soutěži s lidmi, kteří své studium "šulit" nemuseli. Mám pocit, že z některých příspěvků zaznívá přesvědčení, že humanitní vědy jsou "okecávání", které se "ošulit" dá. Tento dojem může člověk nabýt, "šulí"-li svou práci profesoři i studenti, což se mnohde bohužel děje, a to nejen v humanitních vědách. Je také pravda, že v postkomunistických zemích je stále patrné dědictví komunistických technokratů, kteří se humanitní vědy snažili buď zprostituovat či zničit. Ale zkuste si zajet na rok dělat doktorát např. na literární teorii na Berkeley či Oxford a uvidíte, že s "šulením" brzy pošupete domů.

Obdivuji všechny lidi, kteří se snaží svou práci dělat na nejvyšší úrovni. Myslím, že na této rovině se mohou vzájemně uznávat řemeslníci, zahradníci, studenti, popeláři, filosofové, strojní inženýři, ba i historikové a historičky. Z debaty, která se na BL rozběhla, ale i z ohodnocení, která česká společnost přiděluje učitelům a vědcům, mám však dojem, že zatímco filosofky, prodavači a učitelé biologie technikům či ekonomům přiznávají jejich místo ve společnosti a jsou schopni identifikovat, ocenit a často i aplikovat přínos jejich práce, u některých vykonavatelů profesí, které jsou v dnešní české společnosti všeobecně uznávány a zároveň dobře ohodnoceny, evidentně chybí schopnost identifikovat a ocenit přínos humanitních a sociálních věd či středoškolského učitelství (ať už v humanitních či exaktních oborech), jak bylo možno vypozorovat z pejorativních výrazů typu ufňukaná, hysterická, vymlátit z hlavy, okecávači, neužitečná, atd., ale také z nedostatku zájmu o profesní techniky těchto profesí, jako jsou (či by měly být -- zde je třeba, aby zaznělo také mea culpa humanitních a sociálních vědců a příbuzných profesionálů) precizní vyjadřování, precizní čtení a analýza textu, logická argumentace, multikausalita, schopnost analyzovat nejen technické, ale i společenské problémy v jejich komplexnosti atd.

K civilizované debatě, ať už na technické, exaktní, přírodovědné či humanitní téma, přispívá několik faktorů:

1) Vyviňme úsilí k tomu, abychom spoludiskutéry oslovili jejich jménem, nikoli jeho paskvilem.

2) Informujme se o celém kontextu debaty.

3) Pozorně čtěme oponentovy argumenty, abychom mu nevyvraceli něco, co netvrdil.

Dvě poznámky na závěr:

Filosofie ani středoškolské učitelství není můj obor, skutečně nebráním svůj píseček. Je skutečně tak obtížné představit si, že někdo může hájit jiný, než úzce egoistický postoj? Například proto, že považuje kultivovanou, všestranně civilizovanou společnost za příjemné místo k životu a je ochoten na to přispět ze svých daní...

Rozhodla jsem se, že budu v zájmu zachování svých omezených zdrojů energie ignorovat argumenty, které mně a ostatním ženám připisují všemožné nešvary a neschopnosti nikoli na základě mnou spáchaných činů, ale na základě nedostatečných schopností hlasatelů těchto předsudků identifikovat komplexní příčiny komplexních jevů. Mohu jen doufat, že hlasatelé oněch argumentů se v očích sebevědomých inteligentních žen a mužů, mezi nimiž mám tu čest se pohybovat, diskvalifikují sami... (děkuji za optání, parkuji obstojně a skvěle čtu v mapách).