25. 1. 2008
Člověk není víc než jakékoliv zvířeGlosa k poznámce kolegy Borise Cveka, přesněji k větě, že Člověk je nepochybně víc než zvíře, zvířata lze zabíjet, jíst, chovat v klecích a ohradách. To považuji za zcela mylný předpoklad. Tento předpoklad totiž vyvolává další dělení. Jednoduše že My jsme lepší než Oni, ať už oni jsou kdokoliv. |
Kdo jsou více? Savci, že jsou s námi příbuzní? Tudíž máme větší vztah k savcům, protože my jsme také savci? A co třeba ještěři, jsou to přeci obratlovci, jako my... A ještě blíže budeme mít k primátům, protože my jsme také primáti? Ale přesto všechno inteligentní a plnohodnotný dospělý jedinec gorily horské má nižší společenskou hodnotu, než několikadenní zárodek lidského embrya. A tento zárodek není nic, jen smotek bílkovin. Nemyslí, netvoří, nemá sny. A i když se nakonec narodí jako dítě, tak přes jeho zjevný potenciál stále ani zdaleka nedosahuje mentální úrovně mnoha primátů. Přesto ti nemají žádná práva, nenarozené dítě ano. Jak absurdní. Jen proto, že my jsme my a máme zcela dementní představu, že my jsme naprosto to nejlepší, co mohlo tuhle planetu potkat. Je přirozená snaha přežít, už méně tak absurdní snaha o dominanci a stálé se množení (což je jistě dáno geneticky), nad úroveň únosnosti dané niky, což vede k ekologickým (a tady skutečně slovo ekologický můžeme použít, narozdíl od mnohanásobného zneužívání tohoto výrazu) katastrofám (používá se termín disturbance) globálního rozměru. Od odlesňování, snižování schopnosti retence vody v krajině po masivní půdní eroze a následné závaly až po zavlečení cizích druhů a "vyžrání" druhů jiných, viz velcí nelétaví ptáci, či australská fauna, nebo agresivní euro-africká včelstva. Existuje jen jedna naděje a to je autoregulace, když nezbude nic. Například hladomor. Je to cynické, ale je to pravda. Člověk není víc než jakékoliv zvíře. Ba naopak. Pro přežití člověka jako druhu, je mimo jiné, podstatné zachování biodiversity a ekologické rovnováhy, či lépe řečeno ekologické rovnovážné dynamiky, protože vše je neustálý proces. A proto je nad pohodlím člověka snaha o zachování tohoto dynamického stavu i proti jeho vlastním zájmům. Dám příklad. To že zahyne i několik tisíc lidských jedinců (třeba na silnicích) je v konečné bilanci nic proti riziku destrukce ekosystému a následné katastrofě již ve statistickém rozměru. Jistě je bližší košile než kabát, musíme problému předcházet a ne jej vytvářet, ale úvahy o tom že My jsme něco víc jsou krajně nebezpečné a vyvolávají mylnou představu, že My jsme nad systém. Rád bych na závěr uvedl dvě již desetiletí klasické poučky. 1) Každý organismus může zemřít jen jednou 2) Žádný organismus není silnější než nejslabší článek v řetězci jeho požadavků. Obé platí pro nás, i pro prvoka. Nejsme nic víc, ani méně. Možná méně, protože žádný druh nikdy díky regulačním mechanismům klasicky biodivezního prostřední nikdy nedestruoval celkový životní prostor jako My. |