Je levice v  intelektuální krizi?

Po pádu Berlínské zdi se dostala levicová (jak sociálně demokratická, tak komunistická) tradice do smrtelné krize. S pádem Sovětského svazu - země, která v dobrém i špatném byla orientačním bodem pro komunisty jakožto místo, kde proběhla Revoluce - se dostaly do krize i modely sociálně demokratického sociálního státu, protože již nebyl vyvíjen tlak na vytvoření kapitalismu s lidskou tváří v oposici vůči reálnému socialismu.

Modely a orientační body dvacátého století jsou za námi. Dnešní otázka tudíž zní: „Chceme další velké modely a orientační body, nebo zkusíme jinou, neprobádanou a porážkou nezatíženou cestu?“ Je dnes aktuální, řečeno s Lacanem, vytvořit nějaké nové velké vyprávění, nebo radikálně změníme náš způsob politického a společenského myšlení?

V dnešní společnosti, jejímiž znaky jsou roztříštěnost zkušeností, likvidita vztahů a podtrhávání jedinečnosti, se mi jeví cesta nového velkého vyprávění utopická a marná. Dnes již nejde o vytvoření velké teorie, která nadchne (neexistující) masy, ale spíše o to, vytvořit nové sociální vazby mezi různými společenskými uzly a situacemi. Právě touto cestou se vydalo alterglobalizační hnutí, které nyní představuje nejsilnější opoziční sílu vůči systému v západní Evropě. V hnutí nepanuje vůle vytvořit myšlení či teorii, která by zacementovala do jednoho bloku všechny jeho složky, ale naopak vytvářet nové vazby a spojenectví mezi aktéry, kteří byli ještě donedávna mezi sebou neslučitelní. Tak lze například vytvořit spojenectví, kde revoluční marxista stojí po boku kritického kněze či zemědělce bojujícího za svá práva, a tito aktéři jsou schopni vyvíjet společnou snahu k řešení či zpochybňování řešení v konkrétních problémech.

Tato cesta má také tu výhodu, že po nikom nežádá, aby se zřekl své minulosti a obrátil na pravou víru, ale jednotlivý aktér může vidět vlastní angažovanost jako konzistentní se svojí minulostí. Další výhodou vidím v tom, že se nevytváří ortodoxie, ale podporuje se pestrost názorů a zásada, že nikdo nemá v kapse to správné a jediné možné řešení.

Tuto změnu dobře pochopily i nejdůležitější organizace Strany evropské levice. Ačkoliv mnohé z nich si zachovaly symboly dělnického hnutí či odkaz komunismu ve svém názvu, dokázaly uznat, že jejich názory, analýzy a v neposlední řadě i síly nejsou soběstačné vůči současným výzvám. Mluvím o komunistických stranách v Itálii a Francii, či Levicových blocích ve Španělsku, Portugalsku nebo Řecku, které se zformovaly, aniž by proběhly významné rozkoly uvnitř jiných a významnějších levicových stran (na rozdíl od případu Die Linke).

Z tohoto úhlu se mi levice v intelektuálním úpadku nejeví. Doznám se, že jsem někdy až překvapený pestrostí a bohatstvím cest, názorů, konkrétních řešení, které v levicových kruzích vidím. Mnohé společenské boje, otevřené hnutím a levici, se nejen snaží ubránit status quo, ale současně také najít cesty, jak ho překonat a vytvořit jinou skutečnost. Například boj francouzských a italských studentů proti privatizaci veřejných univerzit se snaží nabídnout i nové formy vyučovaní, které by šly za starý a hierarchický model učitel-student. Podobně lze vidět aktivitu mírových hnutí, která se snaží vytvářet diplomacii zdola, ekologů, již navrhují konkrétní alternativy vůči současnému modelu energetického vývoje, nebo ekonomů, již naopak hledají cesty nového ekonomického uspořádání, které by šlo jak za kapitalismus, tak za model centrálně řízeného hospodářství.

Zdá se mi, že tento nový kvas má několik zvláštních rysů. Za prvé mnohdy chybí osobnost velkého intelektuála, který by měl významnost Marxe, Engelse, Kanta, Bakunina, Nietzscheho či jiných, ale spíš je to kolektiv autorů, jenž znovu vynalézá realitu. Navíc zrod nových teorií, postupů a názorů je často současný se sociálními konflikty, ke kterým se váže. Tento zrod je často i zrodem zdola, z popudu, myšlenek a praktik lidí, kteří se ocitají v konfliktu se systémem.

Autoreferencialita a ortodoxie

Postup, který navrhuje Michal Hauser, neboli sebevzdělávání a vzdělávání levičáků v intelektuálních kruzích, má podle mně alespoň dvě velká úskalí. Tato úskalí jsou levici dobře známa již několik desetiletí a sužují ji alespoň stejně dlouhou dobu.

Po pádu Berlínské zdi začal levicové strany (jak řadové členy, tak stranické sekretariáty) více trápit problém autoreferenciality, neboli stavu, kdy akce, analýzy a myšlení jedné skupiny jsou použitelné a adresované jen skupině samé. Levice pochopila a náhle uviděla propast, která ji dělila nejen od zbytku společnosti, ale také od vlastních sympatizantů. Jak již poznamenal Gramsci ve spisu „O otázce italského Jihu“ (Alcuni temi sulla questione meridionale, A. Gramsci, 1926), myšlenkově vyspělejší vrstvy obyvatelstva se odtrhly od širší společnosti, se kterou měly i totožné cíle, a tím přispěly ke zpomalení emancipace a rozvoje celé společnosti. Podobné je riziko exkluzivně intelektuálního a vzdělávacího programu: velice lehce se vzdálí od lidu, který by chtěl emancipovat, a zůstane jen hrstka „správných“, kteří se cítí nepochopeni.

Dalším problémem je, že uvnitř intelektuálních spolků se může vytvořit určitá ortodoxie, která vede nejen ke štěpení desetičlenných skupin, ale také k neschopnosti vytvářet koalice a spojenectví uvnitř společnosti. Oba tyto problémy mohou mít na levici letální efekt.

Kulturní hegemonie a problém zprostředkování

V našich krajinách (míním spíše EU, než ČR) existuje v současné době kulturní hegemonie pravice. Tato kulturní hegemonie však není založena na lepší kvalitě pravicových myšlenek (je sporné, zda se taková kvalita dá vůbec zjistit a porovnávat), ale spíše na tom, že pravice má široký okruh prostředků, jak tyto myšlenky rozšiřovat mezi obyvatelstvo. Tisk a televize jsou závislé na velkém kapitálu a korporacích, které buď tyto informační kanály vlastní nebo je činí životaschopnými skrz reklamu. Proto také nechci přeceňovat úlohu KSČM ve vytváření špatného obrazu levice, protože vidím zásadní problém právě v závislosti tisku na velkém kapitálu.

Měla by se tedy otevřít otázka nejen ohledně myšlenek jako takových, ale také ohledně způsobu, jak je zprostředkovat ostatním. Musíme nalézt informační kanály, které by obešly závislost velkých médií na finančních injekcích sponzorů a vlastníků. Na Západě i v Itálii, kde jsem dlouho žil, se tato otázka otevírá s velkým zpožděním a vyvolala ji ani ne tak debata mezi intelektuály či v hnutí, jako spíš těžká krize tradičního prostředku komunikace levice 20. století, tištěného tisku.

Právě tištěný tisk trpí nejvíce finanční, ale někdy i myšlenkovou krizí. Je sevřen mezi konkurencí internetu a odlivem reklamy k televizi, který činí redakce čím dál závislejšími na vlastníkovi. Levicový tisk navíc musí čelit situaci, kdy konkurence neustále snižuje vlastní cenu, buď skrz bonusy (různé přílohy zadarmo, od knížek po sadu příborů, od DVD po talíře, ve Španělsku jste dokonce mohli dostat k jednomu deníku i šunku) nebo rozdávání informací zdarma (deníky Metro, 24h, Express). Proto „mimořádné“ výzvy té či oné alternativní tiskoviny pro zajištění jejího přežití jsou stále běžnější a počet nově získaných čtenářů (avšak napsat zákazníků by bylo přesnější) nižší. Aby tento prostředek nezanikl, je nutné znovu nalézt vztah k čtenáři, distribuci i obsahu, protože jak ukazuje případ francouzského Liberatión, cesta privatizace nevede k větší kvalitě či k více zákazníkům.

Myslím si, že další dva informační kanály mohou být pro levici perspektivní: internet a rádio. Internet je do značné míry nezávislý na finančních prostředcích a jeho velkým plusem je pestrost zdrojů. Určitě by se internet měl stát místem působení levice s podobnou váhou i úctou jako mají tradiční místa levice: ulice, pracoviště, univerzity atd..

Rádio má naopak tu výhodu, že je přístupnější nižším vrstvám (jako například imigrantům) a náklady na jeho fungování jsou nižší než u televize. Navíc je to informační prostředek, který je na trhu v krizi, což může vytvořit prostor pro jeho znovunalezení. Například dobrým příkladem je proliferace místních nezávislých rádií v Itálii a ve Francii a částečně i ve Španělsku a Portugalsku, která se stala populárními i mimo rámec levicového hnutí.

Nakonec ještě jednu poznámku ke kulturní hegemonii - myslet si, že je založená jen na myšlenkách, by bylo podle mě chybné. Současná kulturní hegemonie je daleko více závislá na reprodukci současných poměrů, vztahů a chování ve společnosti. V posledních letech se hnutí snaží (a někdy v tom i uspělo) ovlivňovat a přeměnit tyto společenské skutečnosti a právě v této aktivitě tkví jeho rozvracečský rys současného stavu. Dokázalo zpochybnit poslušnost uvnitř společnosti, hierarchii uvnitř zastupitelské demokracie nebo patriarchální rodiny, obnovit a zefektivnit sociální stát jinou cestou, než je privatizace.

Co s  intelektuálem?

Právě tato otázka je kostrou kritizovaného příspěvku. Osobně bych načrtl rysy intelektuála, který by byl organický ve vztahu k hnutí a jeho boji, tudíž netvořil by jeho předvoj, ale naopak společně s jeho výzvami vytvářel a pomáhal nalézt nové cesty. Takový model má podle mě alespoň dvě výhody. Zaprvé hnutí může být místem, kde intelektuál srovnává své myšlenky s realitou a s těmi, kteří by měli být aktéry jeho myšlenek. Na druhé straně hnutí samotné vytváří vyústění pro jeho myšlenky a dává mu prostředky k rozšiřování jeho konceptů do společnosti. Navíc takový intelektuál, kromě toho, že je u něj menší riziko ztráty ponětí o realitě, je ostatními cítěn méně cize a jeho myšlení, pokud je tvořeno se spoluúčastí ostatních, je pociťováno i méně odcizeně.

Důraz na současnost kritického myšlení (a někdy i fantazie) s hnutím je podle mě zásadní. Výhody pro tvořitele tohoto myšlení jsem již uvedl, ale hnutí samotné ho nezbytně potřebuje při vlastních výzvách systému - potřebuje tušit cesty, které vedou k vítězství, a znát hodnoty a důvody vlastních výzev, prostě odlišit se od mas, které mohou být vedeny jen instinktem či manipulací (leč někdy i pro dobrou věc). Navíc schopnost nalézat nové cesty mu může dát více sex-appealu, než rutinní opakování stále stejných poměrů a činností.

Dá se říct, že naléhavě potřebujeme lidi ochotné a schopné znovu vynalézt současnost, ale nikoliv v postavení intelektuálních avantgardistů.