Konec věku levných fosilních paliv je předzvěstí zásadní celosvětové ekonomické revoluce. Posledních 300 let byla klíčem k prosperitě náhrada lidské práce energií strojů. Hubbertova křivka vyznačuje meze tohoto procesu. Hojnost energie za nízké ceny v budoucnu nebude k dispozici. Jestliže posledních 300 let přineslo bohatství těm, kdo dokázali nejlépe využít fosilních paliv k vybudování centralizovaných technologicky řízených ekonomických struktur, příštích 300 let bude znamenat pravý opak. Úspěch zaznamenají ti, kdo dokážou čelit křivkám postupného vyčerpávání energetických surovin omezováním své závislosti na fosilních palivech a kdo se budou spoléhat na lidskou práci a na udržitelné energetické vstupy nízké intenzity.

Tyto změny se však neodehrají přes noc. Ve chvíli, kdy se nacházíme na vrcholu Hubbertovy křivky, ještě máme k dispozici polovinu světových zásob ropy. Tempo poklesu těžby bude podobné tempu jejího vzestupu. To znamená, že například v roce 2030 bude svět produkovat tolik ropy jako v roce 1980. Všechna tato energie bude ještě k dispozici elektrárnám i dopravě, ale bude dražší, její dodávky budou méně spolehlivé a budou méně rovnoměrně rozděleny mezi početnější lidstvo, ale bude stále zde. "Survivalisté" ropného zlomu se už dnes připravují na přežívání svých rodin v podmínkách někde mezi dobou kamennou a feudalismem. Jejich představa, že dojde k náhlému kolapsu všeho, však není opodstatněná. Čeká nás dlouhé období ekonomického poklesu a technologického regresu. Systémová selhání podobná následkům hurikánu Katrina se stanou běžnými zjevy. Přesto však selhání systému nemusí nutně vést k totálnímu kolapsu.

Toto hledisko zřetelně chybí v mnohých diskusích o ekonomických následcích ropného zlomu. Častý argument "survivalistů" je, že finanční šok způsobený růstem cen energie roztrhá globální ekonomiku na cucky a nechá lidi bez potravin a dalších základních životních potřeb. Odsud je už jen krok k představě o rabujících hordách chudáků. Podobný omyl jsme již jednou zažili - při přípravě na Y2K, kdy změna letopočtu v noci z 31. 12. 1999 na 1. 1. 2000 měla znefunkčnit celé velké počítačové sítě a tím světovou energetiku, bankovnictví, dopravu, telekomunikace a další globální síťová odvětví. Problém byl řádně nafouknut hlasateli apokalypsy, kteří na Silvestra 1999 čekali ve svých sklepích na výpadky elektřiny a řádící davy. Když se pak nic nestalo, titíž lidé obvinili autory předchozích varování z umělého vytvoření celé krize Y2K. Hrozba však byla reálná - za předpokladu, že by se nic neudělalo. Většinu institucí donutila k tomu, aby si ve svých počítačových sítích udělaly pořádek. Nakonec sice pár místních sítí zkolabovalo, ale očekávané globální problémy se nedostavily.

Podobné přesvědčení zřejmě vede myšlenky nositelů katastrofických představ i dnes. Asi se opět domnívají, že vlády, korporace i obyčejní lidé budou sedět s rukama v klíně a nečinně čekat na hrozící katastrofu. Zásadní změny světového ekonomického pořádku jsou nevyhnutelné - vynutí si je prohlubující se a nadále neudržitelná nerovnováha. To však nemusí nutně znamenat, že výsledkem bude společenský kolaps a budoucnost ve stylu katastrofických filmů. Za posledních pět desetiletí se několik národů zadlužilo až k fiskální krizi. Některé upadly do recese a uskrovnily se, jiné nechaly znehodnotit měnu hyperinflací a provedly měnovou reformu, další odmítly platit své zahraniční dluhy a čelily mezinárodní reakci, ještě další se tím prostě nějak protloukly. Všechny své krize přežily a stejně tak přežijí i další. Většina lidí podceňuje odolnost moderních národních států. Vlády nucené čelit závažným krizím mají spoustu nástrojů k jejich zvládání. Mohou na krach trhů odpovědět masivním poskytováním levných úvěrů jako Japonsko po burzovním krachu v roce 1990. Mohou reagovat na měnový kolaps a ukončit hyperinflaci měnovou reformou jako Německo ve 20. letech. Mohou manipulovat trhy, znárodnit průmysl, zavést regulaci cen a mezd, zavést restriktivní cla a embarga, subvencovat základní životní potřeby obyvatelstva, zavést příděly paliv a potravin. Mohou zavést výjimečný stav a nasadit armádu k udržení veřejného pořádku. Za poslední půlstoletí se všechny tyto věci v mnoha zemích staly, kdykoli vlády čelily možnosti chaosu. Něco z toho nebo všechno se může stát - a něco z toho se určitě i stane. USA přežily Velkou krizi 30. let a Rusko kolaps Sovětského svazu, přesto oba státy existují dále a milióny lidí si se svými životy nějak poradily.

Můžeme tedy očekávat, že v příštích několika dekádách zažijeme značnou ekonomickou nestabilitu a zlomové změny a pro mnoho lidí pravděpodobně velmi těžké časy. Náklady na energie nebude možné kvůli nestabilitě cen předvídat. Skupiny obyvatelstva a celé ekonomické sektory závislé na stálých dodávkách energií na tom budou mnohem hůř než ty, které se obejdou s málem. Ti, kdo zajišťují základní životní potřeby, na tom budou mnohem lépe než ti, kdo masově produkují nepotřebné věci a služby.

Je až zarážející, kolik lidí se stále domnívá, že hlavním předmětem činnosti moderní ekonomiky je výroba a distribuce zboží a poskytování služeb. Ve skutečnosti většina ekonomických aktivit současnosti spočívá v produkci a směně dluhopisů. USA nemají největší ekonomiku na světě proto, že by vyráběly více zboží a poskytovaly více služeb než kdokoli jiný, ale proto, že produkují nejvíce dluhopisů a jeiich prodejem zbytku světa si potřebné zboží a služby obstarávají.

Žádný dluhopis nakonec není nic jiného než slib, že někdy příště bude zaplacena uvedená částka. Takto lze popsat skoro všechny finanční nástroje dnešní ekonomiky, od klasických dluhopisů a pokladničních poukázek přes bankovní depozita a státem emitované měny až po swapové operace a deriváty. Všechny se vyznačují třemi vlastnostmi. Za prvé, jejich emise skoro nic nestojí. Dále, jejich nominální hodnota nemá nic společného se schopností emitenta platit. A konečně, mohou být směněny za zboží a služby, ale hlavní roli hrají v obchodech, kde nejde z ruky do ruky nic kromě nich samotných.

Výsledek lze nazvat ekonomikou snu o bohatství. Většina bohatství dnes existuje jen proto, že všichni s jeho existencí souhlasí. Vně společenské hry na tržní ekonomiku nemají finanční nástroje vůbec žádnou hodnotu a hra pokračuje jen proto, že hráči chtějí hrát dál. Musejí, protože přístup ke zboží a službám, nemluvě o výsadách, požitcích a moci, závisí na účasti ve hře. Výsledkem je vysoce nestabilní ekonomika. Moderní ekonomika je proto historií konjunktur a krizí a krachy jsou normální součástí procesu. Historicky bezprecedentní je pouze rozsah snu o bohatství. Posledních 50 let je hlavním proudem globálního hospodářství, jehož většina spočívá na stejných základech - na ničem.

Přesto se mýlí ti, kdo už poněkolikáté za dvacet let z dílčích krizí odvozují nutnost totálního systémového kolapsu. Systém přežil krach japonských burz v roce 1990, mexickou dluhovou krizi 1995, asijskou měnovou krizi 1998, krach technoakcií v roce 2000 atd. Podobně je předpovídána totální krize jako důsledek krachu amerických hypoték a obchodního deficitu i státního dluhu USA a pochopitelně i ropného zlomu. Tyto předpovědi sice vypadají věrohodně, avšak míjejí se s podstatou věci. Centrální banky, vycvičené v manipulaci s trhy, je dále budou zaplavovat levnými úvěry, tj. dalšími a dalšími dluhopisy.Střední třída v průmyslových zemích je ve své víře ve spekulaci tak odolná vůči správnému pochopení reality, že její odpovědí na krach jednoho odvětví je hledání nové spekulativní bubliny někde jinde.

Pokračování ekonomického panství snu o bohatství však neznamená, že ekonomika bude pokračovat ve výrobě zboží, poskytování služeb a zajišťování pracovních míst. Ve skutečnosti tak nečiní už teď. Snížení nezaměstnanosti a pozitivní ukazatele ekonomických statistik posledních let neříkají nic o tom, že spoustě lidí rostou výdaje, které jejich klesající mzdy nestačí pokrýt. Vývoj bude pokračovat tímto směrem. Indikátory ekonomického vývoje neodrážejí realitu každodenního života. Pochybné statistiky týkající se indexů spotřebitelských cen a míry nezaměstnanosti to ukazují dost jasně. Většina makroekonomických ukazatelů měří jen sen o bohatství. Trhy s dluhopisy jsou už dávno odpojeny od reálné ekonomiky, kde skuteční lidé vyrábějí a konzumují skutečné zboží a služby. Zkoušet předpovídat dopady ropného zlomu a klimatických změn sledováním burzovních zpráv a národohospodářských statistik je proto zavádějící. Očekávání, že masivní krach trhů spuštěný ropným zlomem položí celou ekonomiku, je naivní. Ke krachům bude docházet a některé budou monumentální. Nejsou však hrozbou pro systém, jsou jeho součástí. Ekonomické statistiky a burzovní zprávy jsou jako cirkus a mají stejný smysl: Odvést pozornost. Skutečný příběh ekonomického poklesu se však bude odehrávat jinde, ve skutečné ekonomice zboží a služeb, pracovních míst a výplat. Tu však nebude vidět za zmanipulovanými čísly ukazatelů a mainstreamová média ten příběh budou diskrétně zamlčovat. Budou k tomu mít důvod, nebude to totiž nic pěkného.

Jak bude ekonomika konjunktur a krachů pokračovat a zrychlovat, každá další recese uvrhne víc lidí do bídy a každé další oživení jich vytáhne nahoru méně. S postupnými krachy odvětví závislých na dostatku laciné energie uvidíme i úbytek pracovních míst, rostoucí fronty lidí u vyvařoven pro bezdomovce a sešup dnešních snobských předměstí do kategorie slumů. Rostoucí dopravní náklady a klesající průměrné příjmy budou dusit světový obchod se spotřebním zbožím, dokud se nezhroutí. Na pořadu dne budou výpadky dodávek a divoké turbulence na měnových trzích způsobí, že větší užitek než ze žonglování s dluhopisy poplyne z místních výměnných sítí a lokálních měn. Jediné věci, kterých nebude nedostatek, budou bída, podvýživa a zoufalství.

Ke druhému z citovaných článků proběhla na blogu hodnotná diskuse, včetně některých zajímavých myšlenek o alternativních měnách. J. M. Greer do diskuse nakonec přidal ještě následující postřeh o mentalitě lidí pod tlakem.

Jednou z nejběžnějších reakcí lidí na burzovní krach roku 1929 bylo hledání jiných cest, jak rychle zbohatnout - řetězové dopisy, loterie apod. Tehdejšímu krachu předcházela bublina realitního trhu na Floridě ve 20. letech. Když praskla, spousta lidí začala spekulovat a akciemi v naději na náhradu předchozích ztrát. Podobně mnoho lidí, kteří utrpěli ztrátu při krachu technoakcií v roce 2000 přispělo k současné realitní bublině.

Lidi, postižené kolektivní halucinací, nevzbudíte tím, že je vystavíte masivnímu tlaku. Platí to individuálně i kolektivně - viz Německo ve 30. letech. Nadcházející ekonomický stres těžko bude lidi inspirovat k nějakým novým a elegantním ekonomickým teoriím. Je mnohem pravděpodobnější, že budou hledat (a podřezávat) obětní beránky. Mohou vzít útokem Bastilu nebo nějaký její novodobý ekvivalent, ale po Bastile následoval teror, vojenská diktatura a napoleonské války.

Spíše než nějaké grandiózní plány utopických reforem teď budeme potřebovat skromnost a snahu o jednoduché změny v našich životech, které položí dobré základy pro nadcházející postprůmyslovou civilizaci.