25. 1. 2008
Tři příhody o kterých bych se rád bych se rád s Vámi podělilV 60 létech se stavěla přehrada Šance. Hlavní dodavatel prací Ingstav Brno. Já v té době jsem byl student a tak jsem využil možnosti a na této stavbě pracovat jako brigádník o letních prázdninách. Nejtěžší práce tam vykonávali cigáni (kdyby jim v té době někdo vykládal o Romech, asi by ho vyhnali). Bylo jich tam několik stovek a řada z nich tam měla i své rodiny. Ubytovaní byli na samostatných ubikacích mimo stavbu. Obyvatelé z okolních vesnic před jejich příchodem měli strach - bude se krást, ale nekradlo se. Kromě hospody chodili tito cigáni i do místního kina a v podstatě jsme si na ně pomalu zvykli, nikomu nevadili. Na stavbu přicházeli každý den něco na způsob vojáků - v trojstupu. |
Každý den tak absolvovali pěšky cestu na stavbu a zpět cca 10 km. Jako první šel stařešina této komunity. Na stavbě nepracoval ale dohlížel aby cigáni pracovali a neflákali se. Jako jediný komunikoval se stavbyvedoucím. V době výplaty šli večer do hospody na pivo, před desátou končili aby neměli problém s ranním stáváním. Neformální autorita tohoto stařešiny byla obrovská (nebyl to žádný jejich baron, kníže jak jsme zvyklí vídávat v dnešní době u Romů) a celá komunita ho poslouchala na slovo. Je nutno říci, že tento stařešina tuto komunitu řídil jako rodinu. Příběh druhý. Měli jsme v Americe tetičku. Tetička odešla za moře v době světové hospodářské krize a tak neměla problém se vracet do Československa na dovolenou. My děti jsme si tetičku dobírali různými otázkami a mezi jiným i o tom jak tam žijí černoši v ghetech, jaký tam je rasismus. Tetička se nad tím usmívala a říkávala, počkejte až se tady jednou politické poměru změní, jaké problémy budete mít s cigánama. Budete na tom stejně jako my, nebudete si vědět s nimi rady. Po roce 89 jsem pochopil o čem ta tetička hovořila. Najednou vynořil se problém. Cigáni už nebyli cigáni, ale Romové. Já v té době už žil v krajském městě a město začaly sužovaly romské party, které kradly přepadávaly, distribuovaly drogy. Příběh třetí. V našem městském obvodě byl vybudován parčík, který měl sloužit nejen k posezení ale byly v něm instalovány různé atrakce pro děti. Záhy po jeho otevření okupovaly tento parčík romské děti, které se tam nechovaly moc slušně. Jednou jsem procházel parkem a proti mě kráčel starší rom, který hrozně nadával. Něco na způsob "zkurv...ý, cigání, všechno zničí, všecho pokazí, zavřít je, vyhnat z města..." Když jsme se míjeli tak mě zastavil a ptal se mě co na ty zkurv... cigány říkám. Neříkal jsem nic, měl jsem strach. Když mu přisvědčím, obviní mě z rasismu, když nepřisvědčím, napadne mě jinak. Po několika minutách jsem ale pochopil, že jsem vedle. Tento Rom seřval dovádějící romské děti, posbíral kelímky a papíry, co tam ta děcka rozházela. A na moji adresu řekl, ať se nebojím zakročit, když vidím cikány, jak dělají binec. Tak jsme se nakonec dali do řeči, z které vyplynulo, že není a nikdy nebude Rom ale jen a jen cigán, který celý život pracoval a vychoval řadu dětí, za které se nemusí stydět . Na druhé straně se stydí za ty, co si říkají Romové a jim cigánům dělají jen ostudu. Z toho mi vyplynulo: je to jen o lidech Přeji Vám pěkný den Kubačák |